Zákon o podpoře bydlení – řešení, nebo nové OPBH?

Všichni se shodneme, že dostupnost a ceny bydlení jsou v České republice problém. A to zejména kvůli nedostatečné nabídce. Dostupnost bydlení si přitom jako společnost omezujeme my sami. Ať už složitými a dlouhými povolovacími procesy výstavby, které se navíc kvůli nezvládnuté digitalizaci Ivana Bartoše de facto zastavily, nebo zvyšujícími se stavebními normami a požadavky na energetickou úspornost staveb a podobně. Některé z těchto zásahů k nám sice přichází z Evropské unie, ale za velkou část jsme odpovědni na národní úrovni sami. Ať tak či tak, v obou případech je výsledkem zvýšení cen a snížení dostupnosti bydlení. Pominu teď diskusi o požadavcích na dotování výstavby ze státního rozpočtu. Bez ohledu na to, kolika miliardami z peněz daňových poplatníků stát výstavbu podpoří, bude to vždy jen nesystémová kapka v moři, která skutečné příčiny problému – regulacemi podvázanou výstavbu nových bytů – nevyřeší.

O to více je paradoxní, s jakým přišlo Ministerstvo pro místní rozvoj ještě pod pirátským vedením návrhem zákona. Název zákona o podpoře bydlení zní možná hezky, ale to je tak všechno. Je zvláštní, jak ve veřejné debatě mnozí komentátoři i politici včetně nového ministra pro místní rozvoj o zákonu mluví, ale málokdo přitom hodnotí jeho skutečný obsah. Vycházejíc pouze z jeho názvu, o něm někteří dokonce hovoří jako o zákonu o dostupném bydlení. To je ale dokonalý omyl. Je to jako hodnotit článek v novinách pouze na základě jeho titulku, aniž byste si jej přečetli. 

Obsahem návrhu tohoto zákona je totiž vytvoření povinných poradenských center na všech obcích s rozšířenou působností a vytvoření systému garancí za placení nájmů a za případné škody na pronajímané nemovitosti pro vybrané skupiny obyvatel. Jinými slovy, za jeden a půl miliardy ročně z peněz daňových poplatníků nevznikne ani jeden nový byt! Na výstavbu návrh zákona nemíří. Naopak má kvůli němu vzniknout rozsáhlý a nákladný administrativní systém s novými úředními místy, který sám o sobě bydlení dostupnějším neučiní. Systémový problém, který v oblasti trhu s bydlením v České republice máme, není řešitelný novými úředníky a dalšími náklady. Těmi zatížíme jen provoz veřejného sektoru.

Úředník či garant z prostředí neziskových organizací bude podle návrhu zákona rozhodovat o tom, jaký byt a za jakých podmínek do evidence vezme a koho do bytu umístí. Bude řešit výdaje na opravy po poškození a další výdaje spojené s provozem, ke kterému nemá žádný vlastnický vztah. Kromě jiného se tím otevírají dokořán dveře pro korupci. Starší ročníky si možná vzpomenou na Okresní podniky bytového hospodářství (OPBH). Přesně do podobného myšlenkového prostředí nás návrh zákona vrací.

Druhou klíčovou částí zákona je bydlení s ručením neboli s garancí. Veřejný sektor, stát, za peníze daňových poplatníků bude garantovat za vybraného nájemníka placení nájmu a škod vzniklých na nemovitosti jejím (nezodpovědným) užíváním. Daňový poplatník – my všichni – se tedy prostřednictvím tohoto návrhu zákona zavážeme k placení případných oprav soukromých bytů. V případě schválení zákona bychom tímto způsobem dál posilovali nárokovou společnost, ve které odpovědnost nájemce za to, koho si vybere do svého bytu a odpovědnost nájemníka za škody, které na bytě způsobil, bude nahrazována odpovědností státu a garantována penězi daňových poplatníků. Jakoby už nároková mentalita života z veřejných prostředků a s pomocnou rukou státu nebyla v naší společnosti i bez toho dostatečně silná. 

Tento zákon povede zcela jistě k vytvoření sekundárního trhu s bydlením. Vedle realitního trhu, který bude probíhat v tržním prostředí, zákon vytvoří druhý, paralelní trh v rukou státu. Dokladem toho budiž představa navrhovatelů, že bydlení s garancí se bude zajišťovat i v těch nejdražších lokalitách, což povede k ještě větší neefektivitě nakládání s veřejnými prostředky a plýtvání.

Čím širší bude skupina možných potřebných osob, tím se bude snižovat zájem o standardní tržní řešení své situace. Bude také vznikat prostředí motivující ke snižování zodpovědnosti za osobní rozhodnutí, zda svojí vlastní pracovně-ekonomickou snahou nedosáhnout vyššího příjmu. 

Sami předkladatelé počítají s tím, že ročně bude v systému kolem 3 tisíce stávajících bytů v obecním i soukromém vlastnictví. Návrh zákona tedy míří na zhruba 0,6 procenta domácností ze všech v České republice. A to skutečně dostupnost bydlení nijak nevyřeší. Jen nás všechny, bez ohledu na líbivý název, bude tato legrace stát 1,5 miliardy korun ročně.