Den, kvůli kterému má křesťanství smysl

V pátek jsme si připomněli Ježíšovu krutou a nepředstavitelně mučivou smrt, oběť na golgotském kříži, jakož i Jeho uložení do hrobu. Evangelista Matouš popisuje (ve 27. kapitole) tuto událost tak, že když nastal velkopáteční večer, přišel za Pilátem, nejvyšším představitelem římské okupační správy v Judeji, z Arimatie zámožný muž jménem Josef a požádal ho o vydání Ježíšova těla. Prefekt mu vyhověl. Bible říká: „Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesaný ve skále; ke vchodu hrobu přivalil veliký kámen a odešel.“ Tou dobou a celou následující sobotu až do nedělního rána prožívali Ježíšovi učedníci nejpohnutější a také nejchmurnější chvíle za celou dobu, kdy Ježíše provázeli. Bezpochyby bychom se v jejich situaci necítili jinak. Třebaže je na dramatický vývoj provázející Jeho pozemskou misi Ježíš připravoval, musel to být obrovský šok. Obrazně: asi jako když ovce přijdou o pastýře a kolem nich se hromadí hladoví vlci.

Atmosféru strachu a obav z budoucnosti vystřídala naděje, kterou jim přineslo nedělní ráno. Evangelista Jan (ve 20. kapitole) popisuje, že v neděli ráno přišla k Ježíšovu již prázdnému hrobu Marie Magdalská – a plakala. Za jejími zády se objevil muž a ptal se jí: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Marie, v domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Muž ji oslovil: „Marie!“ V tom okamžiku poznala, že je to vzkříšený Ježíš a zvolala: „Mistře!“ Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ A tak se i stalo.

Toto je jeden z evangelijních popisů přelomové události. Klíčový důvod toho, proč křesťané věří. Jejich vyznání se vzájemně v mnohém liší, proto je tolik denominací, ale v této záležitosti panuje naprostá shoda. Zmíněný apoštol Pavel ve svém prvním dopise starokřesťanskému sboru v Korintu k tomu uvedl následující (v 15. kapitole): „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná a klamná je i vaše víra a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“

Slovo jasné, srozumitelné, plné naděje; dnešním jazykem řečeno slovo, které má svoji logiku. Proto měla a má velikonoční neděle pro všechny křesťany tak zásadní, jedinečný význam. Díky za ni.

Požehnané Velikonoce všem, pro koho něco znamenají.