Hanáci – Přirozená inteligence Moravy

Profesor Vykoukal začíná cestou státní drahou od České Třebové k Olomouci, kdy se před očima cestujícího otevírá širá rovina, Haná. A právě tato rovina není jen zeměpisným pojmem – je to duchovní krajina, která formovala charakter zdejších lidí. „Hanák bydlí jenom v rovině, kopců a vrchů odjakživa nemiluje,“ poznamenává autor s jemným úsměvem. Hanácká dědina není jen seskupení domů, ale svébytný kulturní organismus. Od kapliček lemovaných lipami, přes špaléty stodol, až po důslednou čistotu bez „potůčků močůvky“, všude je patrný řád, harmonie a zdravá hrdost.

Hanáci, jak Vykoukal připomíná, jsou mezi Moravany jakousi „přirozenou intelligencí“ – nejen díky své ekonomické zámožnosti, ale i díky své povaze: rozvážné, klidné, vytrvalé, hluboce nábožné a konzervativní v tom nejlepším smyslu slova. Nesklouznou do měšťáctví, zůstávají věrní řádu a pokoře, kterou spojují s důstojností. „Mé sme mé,“ říkají, a není to fráze, nýbrž světonázor.

Hanák není z těch, kdo by se přizpůsoboval módám. Kroje nosí při slavnostech, ne pro výstavnost, ale pro úctu ke svým předkům. A když se v dědině objeví někdo v moderním „hajdaláckém“ obleku, bývá mu někdy vypraven výsměšný slaměný panák. Ne ze zlomyslnosti, ale jako výchovný úsměv tradice.

Vykoukal popisuje hospodářské usedlosti, kde domy nejsou z kamene – toho je v kraji málo – ale z cihel, stavěné na půl patra s praktickými komorami. V těchto domech vládne pořádek, čistota a účelná střídmost. Žádné honosné parády – ale „všude slušný první dojem“.

Hanáci jsou také příkladně solidární – s chudým, nemocným i mrzákem. Pomoc se děje tiše, bez okázalosti. V neděli čeládka chodí do kostela bez nátlaku – protože je to přirozené. A hospodář má v domě nejen roli živitele, ale i morální autority. Večerní zpěv chasy? Možná v Čechách. Na Hané vládne večerem klid, jaký zná jen kraj, který si sebe váží.

Hanák nemá rád vetřelce. Pozdravit neznámého? Jen když se odpovídá „Pochválen buď Ježíš Kristus“. A pokud „pán“ neodpoví, Hanák se uzavře. Ne ze zahořklosti – ale z přirozené obrany lidské důstojnosti. Není přístupný líbivým slovům ani městskému lesku. Přístup si získáš skutkem, ne frází.

A přesto – když tě přijmou, zažiješ pohostinnost, jaká nemá obdoby. Úcta, klid, vděčnost a hluboká lidskost.

V době, kdy se inteligence často zaměňuje s tituly, obleky a vystupováním, připomíná Vykoukalovo svědectví skutečný význam slova: intelligere – chápat. Hanáci chápou řád věcí. Vědí, že půda je jistota. Že vlastní mravní integrita je důležitější než postavení. Že pýcha bez obsahu je jako sláma bez zrna.

A proto jsou, jak říká profesor, „přirozenou intelligencí Moravy“.

Závěrem: Článek V hanácké dědině z roku 1887 nestárne. Je to zrcadlo nejen jedné krajiny, ale také hodnot, které jsou dnes vzácné. Není to jen etnografický popis. Je to pocta zralému člověku. Hanák je pomalý – ale jistý. Opatrný – ale hluboký. Soběstačný – a přesto vřelý. Je to člověk, který „se rozkévá“ jen pomalu, ale pak kráčí pevným krokem. A právě takových dnes potřebujeme víc.