Hororová povídka, kterou nedočtete bez husí kůže – Jste připraveni na ukázku?

Byla krásná letní noc, taková, kdy se vzduchem linula příjemná vůně rozkvetlých květin a vzdálený šum nočního světa dodával okolí zvláštní klid. Seděl jsem ve svém malém studiu, obklopen knihami, poznámkami a nepořádkem, který byl v mém životě stálým společníkem. Psaní nové knihy pro mě bylo vždy vášní i prokletím zároveň. Občas jsem měl pocit, že mě inspirace zcela pohlcuje, a jindy zas, jako by se mi všechna slova z mysli vypařila. Tehdy jsem byl ale ponořený do práce, soustředil jsem se na každé slovo, na každou větu, kterou jsem vytvořil, s nadějí, že tím zachytím něco skutečné a hluboké. Byla to výzva, ale také moje úniková cesta.

Pak jsem však ucítil zvláštní napětí. Nejprve jsem si toho skoro nevšiml, byl jsem příliš ponořený do svého psaní. Ale pak to přišlo znovu – zvuk, nepatrný, sotva slyšitelný, ale přesto přítomný. Přicházel z rohu místnosti, z místa, kam se světlo mé lampy sotva dostávalo. Zprvu jsem to ignoroval, přemýšlel jsem, že to musí být jen zvuk staré podlahy, možná závan větru, který zasáhl okenní rámy. Ale zvuky nepřestávaly. Naopak, jak čas plynul, stávaly se pronikavějšími, znepokojivějšími, jako by se někdo nebo něco pokoušelo přitáhnout mou pozornost.

Snažil jsem se to vytěsnit, nechtěl jsem se odtrhnout od svého psaní, ale něco uvnitř mě se začalo měnit. Napětí v místnosti rostlo. Cítil jsem, jak se vzduch ochlazuje, až jsem si musel přitáhnout svetr blíž k tělu. Bylo to zvláštní, protože noc byla jinak teplá a klidná. Otočil jsem hlavu k rohu, odkud přicházely ty zvuky, a v tu chvíli jsem viděl něco, co mi zastavilo srdce. Z temnoty se začal pomalu formovat obrys postavy. Bylo to jako sen, ale všechno kolem působilo příliš reálně, příliš skutečně. Postava se zhmotňovala přede mnou, krok za krokem, až jsem mohl rozeznat její rysy.

Byla to žena. Její dlouhé vlasy splývaly po ramenech v nepravidelných pramenech, které jako by se hýbaly s neviditelným větrem. Ale to, co mě zaujalo nejvíc, byly její oči. Oči plné stínů, temné a hluboké, jako by skrývaly tisíce nevyslovených příběhů, tisíce tajemství, která nikdy neměla spatřit světlo světa. Pomalu se ke mně přibližovala, její pohyby byly tiché, téměř plynulé, jako by se vznášela těsně nad zemí. Cítil jsem, jak mi tělem prochází chlad, paralyzující strach, který mi nedovolil se pohnout, ani od ní odvrátit pohled.

Když se ke mně přiblížila dost na to, abych cítil její přítomnost úplně, zadržel jsem dech. Najednou jsem ucítil něco chladného na svém krku – pocit, který mě okamžitě vytrhl z mé letargie a přinutil podívat se dolů. V ruce držela ostrý nůž, jehož chladný kov se lehce dotýkal mé kůže. Moje mysl byla zahlcená hrůzou. Chtěl jsem křičet, ale jako by mi strach svázal hlasivky a nedovolil mi vydat ani zvuk. A pak to přišlo – zoufalý křik, který se mi přece jen podařilo vydat, ozvěna mého strachu, ale bylo to marné. V tu chvíli jsem cítil, že je příliš pozdě. Moje poslední myšlenka předtím, než všechno zhaslo, byla plná otázky: kdo byla ta žena a proč se objevila právě teď?

Probudil jsem se na podlaze svého studia, lapající po dechu, jako bych právě unikl z náruče smrti. Místnost byla tichá, zcela prázdná, a přesto mě mrazilo po celém těle. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to všechno byl jen zlý sen, výplod mé přetížené mysli. Vše kolem mě vypadalo normálně – můj stůl, papíry rozházené po jeho povrchu, žárovka lampy, která stále tiše svítila. A přesto jsem nemohl setřást pocit, že něco není v pořádku. Ten chlad, který jsem cítil, jako by pronikal až do morku kostí.

Posadil jsem se a prohlédl si každý kout místnosti, jako bych čekal, že tam najdu něco, co mi uniklo. Ale nic tam nebylo. Přesto mě pronásledovala vzpomínka na tu ženu. Kdo to byl? A proč mě navštívila? Její obraz mi zůstal vypálený v mysli, jako by byl částí něčeho většího, něčeho, co mi stále unikalo. Možná to byl jen sen, říkal jsem si znovu a znovu, ale čím více jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem tomu věřil. Co když to nebyl jen výplod mé unavené fantazie? Co když to bylo něco víc?

Nechápal jsem, proč se mi to všechno dělo právě teď. Možná to bylo varování, možná odraz mé vlastní minulosti, která se mi nyní vracela, aby mi připomněla něco, co jsem se snažil pohřbít. Myšlenky mě pronásledovaly celý večer, a jak čas ubíhal, můj neklid rostl. Nakonec jsem se rozhodl jednat. Něco mi říkalo, že odpovědi na mé otázky by mohly ležet v mé vlastní historii – v dávných denících, v zápiscích, které jsem schovával na půdě domu, a na které jsem už léta nesáhl.

Vydal jsem se tedy do temné půdy, kde jsem začal prohledávat staré krabice plné papírů a knih. Stránky byly zažloutlé, pokryté prachem, na mnoha z nich byly jen útržky mých dávných myšlenek, poznámky, které kdysi měly význam, ale dnes se zdály být jen chaotickým shlukem slov. Jak jsem však listoval dál, některé zápisy začaly vyvolávat vzpomínky. Byly to střípky z minulosti, které jsem se snažil zapomenout. Obrazy, tváře a události, které jsem pohřbil hluboko ve své mysli.

Možná, že ta žena, která se mi zjevila, měla spojitost s něčím, co jsem kdysi zažil. Možná se v mém životě odehrálo něco, co jsem tehdy nepochopil, nebo jsem to nechtěl pochopit. A teď, po letech, se minulost rozhodla vrátit. Měl jsem pocit, že je načase odhalit pravdu, čelit tomu, co mě pronásledovalo. Ale otázkou zůstávalo – budu na to připraven?