Agónie papírových hlav a Bidenovo poselství

Někteří lidé chtějí, aby planeta byla zdravější. Někteří lidé chtějí, aby nikdo nekladl překážky lásce všeho druhu. Někteří lidé chtějí, aby chudoba zmizela. Někteří lidé chtějí, aby všude byl mír. Způsoby, jak k těmto cílům dojít, jsou v představách různých lidí různé a především se liší informace, na kterých si své teorie stavíme.

Když budete dostatečně dlouho přátelsky naslouchat svému názorovému oponentovi, možná zjistíte, že je to docela slušný člověk, který chce docela dobré věci, akorát se v něčem mýlí a v něčem má jen jiné názvosloví. On vás pak bude na oplátku taky považovat za celkem slušného člověka, co jen něco zase špatně pochopil. A pokud pak oba přestanete konzumovat ze všech informací jen to, co se vám do vašich postojů hodí, přestanete se samovolně radikalizovat a budete možná dokonce schopni dojít ke shodě.

Pravidla hry

Neshoda je samozřejmě pohodlnější než korekce již vytvořených postojů za účelem smíru s oponenty, jenže neshoda může vést k zabíjení. Hra na opozici vedle toho donekonečna živí politiky, kteří se střídají u moci. V historii USA například největší zla patrně spáchali demokrati a konzervativci, a to podle toho, kdo zrovna byl v té chvíli u moci.

Moc má totiž své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli, řekl v roce 1967 můj otec Ludvík Vaculík a nechal se za to vyhodit ze strany. Podle Vaculíka se vývoj a chování moci řídí vnitřními zákony, na nichž nemůže nic změnit osoba u moci, ani třída u moci, neboť je to prostě zákonitost lidského chování v určité situaci: u moci.

Agónie papírových hlav

Kdo si přeje z kolotoče střídání stále stejně špatných vlád vystoupit, může se „odstředit“ natolik, že se stane tzv. „antisystémovou“ buňkou. Ve skutečnosti je však decentralizace dokonale antifragilní systém. Čím víc se ji snažíte svázat, tím lépe vám uniká. Lidstvo k tomuto svobodnému systému spěje stále rychleji i díky náhodným vynálezům, jako je internet. Snaha všechny ty internety zakázat, je pak reakcí na tento trend a smrtelnou křečí papírové pyramidy oficiální moci.

Pokud ještě někdy nastane mír a nebude už možné obvinit odstředěné disidenty z kolaborace s nepřátelskou mocností, konečně je oficiální tisk otevřeně označí prostě za antisystémové, snažící se podkopat státní/federální/unijní instituce a ohrozit státní/federální/unijní demokracii. Tyranem pak bude konečně přiznaně sám systém papírových hlav a ne jen nějaký Biden, Zelensky nebo Putin, kteří koneckonců všichni jedno jsou.

Rukojmí systému

Už před dvěma lety jsem psala, že systémoví paraziti dobře vědí, kdy je třeba přesunout se k novému hostiteli – tehdy, když starý hostitel umírá a nový sílí. Svým přesunem na citlivém vahadle doby tak definitivně rozhodují o okamžiku výměny moci. Ten, kdo je při tom jen bezmocně pozoruje, je jejich rukojmím. Rukojmí je šašek, jehož náznaků si nikdo nevšímá.

Nic netušící publikum tleská vítězi. Vítěz je ten, jehož jméno je v aktualizovaných učebnicích dějepisu napsáno jako poslední. Tělo vítěze na čas pohání láska publika, jeho sny, ideály a peněženky. Teprve tehdy, když je všechno to dobré spotřebováno, prošustrováno a vytunelováno, začne režim umírat. Paraziti začnou hledat nové tělo.

Otočné jeviště

A protože se jeviště tohoto absurdního divadla neustále otáčí, je těžké zůstat v obraze, proti komu, čemu vlastně momentálně stojím, i když stojím pevně rozkročen na místě. Kam vlastně hledím, pokud se se mnou jeviště otáčí? Kde je pravo a levo? Krize důvěry v empirii dosahuje maxima, když se význam slov převrací naruby. Svoboda je extremismus. Pravda je hate speech. Cenzura chrání demokracii.

Když už je bláznovství neúnosné, mozek se restartuje a naskočí základní program: Make love, not war. Vše je jedno. Lež má krátké nohy.