Trumpovo vítězství, rozbitá média a jak je opravit
Zákony moci a jak se z nich nezbláznit
Internet v prezidentských volbách porazil stará média. Realita, kterou jasně viděli mnozí influenceři, byla pro profesionální novináře z uznávaných institucí nerozpoznatelná. Můžeme stará média ještě zachránit?
Stará média, jako jsou noviny, rozhlas a televize, která dominovala před nástupem informačního věku, postupně válcuje internet. Alespoň tak nám to všichni říkají.
Internet údajně zabíjí ekonomickou základnu žurnalistiky. V rozporu s tímto tvrzením je však skutečnost, že krize v americké žurnalistice se objevila už v osmdesátých letech, tedy dlouho před internetem. Už tehdy tamní sdělovací prostředky snižovaly stavy reportérů i rozpočty. Po roce 1990 pak škrtaly už zcela výrazně, a to i přesto, že ekonomicky prosperovaly.
Důvodem škrtů byly jednoduché počty: v krátkodobém horizontu šlo o výnosnou věc. A v dlouhodobém výhledu „budeme stejně všichni mrtví“, vysvětluje ve své knize Problém médií Robert W. McChesney.
Jak vypadá smrt žurnalistiky?
McChesney popisuje i vzestup korupce u novinářů, úbytek investigativního zpravodajství, degeneraci politického zpravodajství a zahraniční novinařiny, absurdní závody v referování o kampaních, kolaps lokální žurnalistiky a bezuzdné informování o skandálech celebrit.
Útočná a finančně náročná investigativní žurnalistika ustupuje banálnímu, ale komerčně přívětivému zpravodajství. Tuto „smrt žurnalistiky“ věstili přicházet někteří přední novináři už počátkem devadesátých let. [1]
Z jejich pohledu a optikou jejich životních zkušeností měly korporace, které ovládají americké sdělovací prostředky, potenciál žurnalistiku při své honbě za ziskem zničit. V korporátním myšlení údajně nebylo přítomno mnoho respektu k nezávislosti profesionální žurnalistiky a jediným cílem bylo, aby bylo zpravodajství za každou cenu výnosným podnikáním.
Že je tento pohled limitovaný americkým prostředím, vidíme jasně při pozorování stavu českých veřejnoprávních médií, která i při svých luxusních rozpočtech trpí naprosto stejným úpadkem a odtržením od reality. Stejně tak jím ale samozřejmě trpí i česká komerční média. Chyba tedy bude ještě jinde.
Morální krize privilegovaných
Že je pro většinu lidí „celé české novinářstvo smečka darmožráčů placených za to, že svádějí řeč na něco jiného“ a novinář je „nula a zákeřný slouha pánů“, psal už v roce 1969 Ludvík Vaculík. Když se o třicet let později k tématu vrátil, musel konstatovat, že liberální demokracie nápravu těchto věcí kupodivu negarantuje. K čemu demokracie, pokud v ní nevládnou demokraté?
Pomineme-li „dělníky bulváru“, kteří si na svůj denní chleba vydělávají bezmyšlenkovitým generováním křiklavého obsahu určeného k prosté zábavě, předpokládá novinářské povolání určitou intelektuální úroveň. Intelektuálové jsou současně většinou privilegovaní lidé. Tato privilegia znamenají pro novináře příležitosti a tyto příležitosti s sebou přinášejí zodpovědnost. Novináři pak mají na výběr.
Ti oportunističtí podporují pro ně výhodné politické cíle a přehlížejí nebo obhajují zločiny svých politiků, protože se díky tomu těší společenským privilegiím a poctám. Hodnotově orientovaní intelektuálové naopak bývají za své působení spíše znevýhodňováni a jejich názory jsou opatrnými novináři považovány za nepatřící do legitimní debaty nebo dokonce nálepkovány jako šílené.
Tisíc výmluv opatrného žurnalisty
Nad kritikou přílišné opatrnosti pak mnozí novináři mávají rukou: „Hele, pálí na nás z obou stran, tak to asi děláme dobře“, čímž se chytře zprošťují závazku pronášet konkrétní obvinění. Pokud na vás „pálí z obou stran“, jakákoli potenciální obvinění, která byste mohli vznášet v kontroverzních kauzách, se díky tomuto argumentu vlastně stávají bezpředmětnými, a tím pádem se jich s touto výmluvou můžete zcela vzdát.
Jak připomíná McChesney, dokonce i nacistická média měla ve třicátých letech své fanatické kritiky, kteří si mysleli, že „tato média nejsou dostatečně antisemitská či protikomunistická“. Přesto tato média neodváděla dobrou práci, i když se na ně „pálilo z obou stran“.
Logika kruhu
Dalším argumentem pohodlných novinářů bývá, že v rozsáhle depolitizované společnosti neexistuje dostatečně velká poptávka po kvalitní politické žurnalistice. Novináři tak mají logicky méně podnětů k tomu, aby prováděli nebezpečná odhalení, protože kauzy upadnou na dno zapomnění a nezpůsobí žádnou odezvu, natož politickou reformu.
Povrchní zprávy jsou naopak populární a tedy výnosné, a komerční zpravodajství přece musí dávat lidem to, co chtějí. Ve skutečnosti však u obou těchto argumentů jde o logiku kruhu.
Ať už je záliba spotřebitele v povrchním obsahu velká či malá, spolu s četností a intenzitou tohoto obsahu se jeho obliba může jedině zvýšit. Pokud by ale média stejným způsobem dodávala odvážnější zpravodajství s odhalováním korupce vlády a velkých společností, dá se předpokládat, že by si veřejnost úplně stejně oblíbila i toto zpravodajství.
Taková možnost ale znamená více investic. Provádět náročná pátrání stojí mnohem více než jen zprostředkovávat prohlášení oficiálních zdrojů a vyžaduje to vzdělané a zkušené novináře, kteří jsou drazí. Mnohem výnosnější je vedle toho nechat méně zkušené novináře prostě zaplnit místo v novinách tím, co připravily a dodaly agentury. Proč tedy plýtvat penězi na něco, co vlastně nikdo nechce?
Úskalí investigativy
Investigativní novinář Charles Lewis v americkém dokumentárním filmu o moci korporací nad médii upozorňuje, že velká část toho, co se prodává jako investigativní novinařina, je vlastně pouhé zveřejňování uniklých informací nebo vládních zpráv, kterými zdroje krmí reportéry. Skutečného žurnalistického zkoumání se pak často tyto informace ani nedočkají.
Novinář se tak stává loutkou, se kterou hrají své politické souboje mocní lidé v pozadí. Odměnou za výběrové exkluzivní informace od insiderů mu je respekt kolegů a více podobných příležitostí „zazářit“. Pokud se však novinář začne ptát, kdo a proč mu ony informace tak ochotně předává, může se stát ze dne na den nepopulárním či dokonce nepohodlným.
Lékem je více volného trhu
Jediným lékem, který západní média může uzdravit, je volný trh bez dotací, vyšší morální kredit novinářů a přímá zpětná vazba novinářům ze strany veřejnosti. Komu je možné důvěřovat, tomu jsou zákazníci věrní. Budeme to muset zkusit.
[1]
· John H. McManus, Market-driven journalism: let the citizen beware?
· Penn Kimball, Downsizing the News: Network Cutbacks in the Nation's Capital
· James D. Squires, Read All About It!: The Corporate Takeover of America's Newspapers