Antisystémoví dezoláti

Zlobím se na sociology. Mají k dispozici řadu nástrojů, které by mohly pomoci objasnit, co se ve společnosti děje – proměnit zakalený potok veřejné debaty v průzračnou bystřinu, kde při troše klidu spatříte i pstruha. Ne že by se nesnažili přicházet s poznatky, ale je to nějak málo viditelné. V době, která volá po orientaci, je ticho vědců příliš hlasité. Sociologie přece nemá být jen akademickým cvičením, ale nástrojem porozumění společnosti – a tím i její proměny k lepšímu.

Jedním z dobře zpracovaných konceptů, který se přitom přímo nabízí k využití, je teorie nálepkování – anglicky labeling. Tento proces, kdy jednotlivcům či skupinám připisujeme určité štítky, má hluboký vliv na to, jak je vnímáme, jak o nich mluvíme a jak se k nim chováme.

Současná vládní koalice a jí nakloněná média často sahají po označeních jako „dezoláti“, „chcimírové“, „populisté“, „extrémisté“, „antisystémové strany“, „ruská pátá kolona“ či „nacionalisté“. To všechno jsou typické příklady nálepek – vymyšlených zkratek, jejichž hlavním účelem je protivníka zesměšnit, diskreditovat, nebo rovnou zbavit práva mluvit.

A právě v takových chvílích by měl zasáhnout sociolog – nejen jako odborník, ale jako občan – a říci: „Fuj, to se ve slušné společnosti nedělá.“ Už klasikové jako Howard Becker, Erving Goffman nebo Émile Durkheim popsali, jak nálepkování funguje – a jak snadno může vést ke stigmatizaci.

Teorie říká, že lidé se nestávají devianty tím, co dělají, ale tím, jak jsou označeni. Uděláte něco "nepatřičného" – dejme tomu, že mladý člověk začne kouřit trávu – a společnost ho označí za „narkomana“. Tím se změní i jeho pohled na sebe sama. Přijme tu roli. Stigma, které je mu přiřazeno, může změnit celou jeho osobnost kvůli jedinému přešlapu.

Politici – nebo přesněji jejich marketéři – nejsou útlocitní, použijí co funguje. Jsou to obchodníci s dojmy, kteří přetavili původně akademický koncept do zbraně hromadného ničení v politickém boji. Nálepky jako „dezolát“ či „chcimír“ nejsou jen pojmenováním – jsou formováním reality. Označíme někoho za extrémistu, a on je pak nucen se buď bránit, nebo tu roli přijmout. Etiketa začne žít vlastním životem – jako zrcadlo, které zkresluje, ale přesto se do něj všichni dívají.

Nálepkování tak nejenže zjednodušuje komplikovanou realitu, ale aktivně ji přetváří. Slouží jako nástroj k ovládnutí veřejného mínění, obzvlášť ve volebních kampaních, kde je klíčové rychle mobilizovat voliče. Často se přitom maskuje za objektivitu a racionalitu.

Nejnebezpečnějším důsledkem nálepkování je ale polarizace. Když společnost rozdělíme na „naše“ a „jejich“, na „rozumné“ a „dezoláty“, na „slušné“ a „chcimíry“, budujeme propast, kterou je čím dál těžší překlenout. Přestává jít o názorový spor – začíná jít o konflikt.

Tato dichotomie znemožňuje konstruktivní debatu. Zatímco dříve jsme mohli s druhým člověkem nesouhlasit, dnes se z něj snadno stane protivník, kterému není třeba naslouchat. V lepším případě. V horším případě ho přestaneme považovat za člověka vůbec.

Nálepkování není nutně vždy zlé. I pojmenování může pomoci – když je přesné, podložené, a slouží k porozumění. Ale když nálepky používáme k dehumanizaci, ke zjednodušení, k ovládnutí druhých, stávají se z nich nástroje manipulace.

Právě v takových chvílích se od odborníků – sociologů, politologů, psychologů – očekává, že vstoupí do debaty. Ne jako ideologové, ale jako ti, kteří znají mechanismy, jež určují, jak se společnost chová, a jak se může rozpadnout.

Sociologové by neměli být pouze pozorovateli. Mají být průvodci. Měli by nás učit vážit slova – a především si všímat toho, kdo a proč nálepky používá. Pokud vám někdo přisoudí roli „dezoláta“, nemusíte ji přijmout. O to víc bychom ale měli zkoumat motivace těch, kdo s takovými etiketami zacházejí.

Etikety nejsou skutečnost. Chceme-li zlepšit veřejný diskurz, musíme se naučit rozlišovat mezi nálepkou a snahou porozumět. Mezi pojmem, který něco vysvětluje, a slovem, které jenom zraňuje. Pokud tomu tak nebude, nálepky přestanou být užitečné – a stanou se jazykem rozdělení.