Česká televize: Platí všichni, více a ještě bude bojovat proti dezinformacím!

Až dosud byl první hlavní úkol veřejnoprávní televize vymezen následovně:

„Poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“

Pravda, co se týče té objektivity, vyváženosti a všestrannosti, vypadá realita ČT jako špatná parodie na toto poslání veřejnoprávních médií, nicméně ani to Pirátům nestačilo. Do novely zákona o veřejnoprávních médiích si prosadili rozšíření onoho úkolu o jednu nevinnou větičku:

„… a přispívání k postupu proti dezinformacím při respektování svobody slova“.

Velmi se za to bil zejména nezapomenutelný bývalý vrchní pirát Bartoš.

Teprve nyní to tedy začne být opravdu zajímavé: Kdo bude definovat pojem „dezinformace“ pro účel nového úkolu toho, čemu se říká „média veřejné služby“, ačkoli ta média evidentně slouží jen úzkému výseku politických a společenských názorů?

Kdo v České televizi a rozhlase v reálném čase rozpozná, zda je daná informace pravdivá, nepravdivá, zda se jedná o dezinformaci, a jak rozliší dezinformaci od neúmyslné mylné zprávy, zvané misinformace? Troufají si ta média tvrdit, že vše, co dnes vysílají je svatá a stoprocentně prokazatelná pravda? A jak ten postup proti dezinformacím bude tedy vypadat? A jak přitom bude zachována svoboda slova?

To vše je totiž definováno vágně nebo vůbec a „postupovat proti dezinformacím při respektování svobody slova“ je prakticky nemožné. Svoboda slova totiž obsahuje i právo šířit mylné nebo dokonce úmyslně lživé tvrzení, není-li to sdělení nezákonné. Právě svobodná diskuze pak umožňuje prokazatelnými informacemi a věcnými argumenty lež a lháře odhalit. Z podstaty věci se ovšem takové poznání dostavuje až po ukončení děje, často se zpožděním velmi bolestným. Kdokoli podává nějakou informaci o dění, jehož není očitým svědkem, riskuje, že podá misinformaci, nebo dokonce dezinformaci. Zvláště druh Homo sapiens je navíc obdařen schopností podvodů, úskoků, lží a fabulací bezpočtu způsobů. A také ty oči a další smysly se mohou mýlit. Jedinec může být přesvědčen, že informuje pravdivě o tom co vidí, ale skutečnost se ukáže být jiná.

Vážně může být vůbec nějak právně zakotveno, aby kdokoli byl nucen ony skutečnosti s matematickou přesností a v reálném čase (jde tu například o reportéra z místa děje) rozpoznat? Jakákoli sdělená informace v sobě prostě obsahuje interpretaci a je zarámována ostatními skutečnostmi, z nichž mnohé mohou být ještě dlouho poté, nebo dokonce navždy ukryty.

Pro sdělení jakékoli informace zkrátka neplatí zdánlivě jednoznačná matematická jistota 1+1=2, nejsou-li okolnosti takové, že jde zrovna o matematický úkol pro prvňáka. Někdy jednotkou myslíme nějaký celek a podobně. Třeba když jedna divize bojovala proti druhé divizi, kolik měla která vojáků? I pro tak triviální situaci jako je zdánlivě jednoznačný a nejjednodušší možné matematické přirovnání se najde spousta "ale", "jestli" a podobně. Postačující podmínka pro sdělení obecné informace v tomto smyslu zkrátka neexistuje.

Nejen z praktického, třeba matematického, ale i z filozofického a společenského hlediska je zkrátka existence sdělené lži nutná, jinak bychom nebyli schopni nejen rozpoznat pravdu, ale ani definovat, co pravda v dané věci je.

Pokud bude někomu umožněno, aby na základě svého výkladu reality nebo pouhého pocitu, sympatií či antipatií „postupoval proti dezinformacím“, rozumějme – v prvé řadě toho „postupu“ prostě provedl cenzuru „dezinformace“, pak je z principu svobody slova vytvořen kastrát a totalitní bič na nepohodlné.

Víme všichni, kam ten „boj proti dezinformacím“ vede na různých sociálních sítích, diskuzních či blogových platformách. Zřizovatel zkrátka vytvoří taková „pravidla“, aby bylo možno publikovat jen to, co mu nevadí a smaže cokoli, co se mu nehodí. Přitom se odkazuje na ta svá pravidla, která jsou opět buď definována vágně (například za „spam“ je pokládáno cokoli nevhodného, za „neověřený zdroj“ je pokládán jakýkoli zdroj, který uvádí nepohodlná fakta a podobně), nebo je s odkazem na jakési hodnoty a jakousi morálku rovnou řečeno, že si zřizovatel vyhrazuje právo smazat či odmítnout publikovat cokoli co nechce a basta.

Toto je tedy nové nebezpečí, které novela zákona nese a uvidíme, v jaké podobě nakonec bude schválena. Zatím to vypadá, že půjde přinejmenším o novou daň pro všechny domácnosti. I ty, které nemají televizi a rádio a na svém mobilu či počítači by si u nich ČT nikdo nepustil ani za trest.

Měli bychom se však všichni zabývat v prvé řadě jinou věcí:

K čemu je vůbec zastaralé médium typu televize a rozhlasu nutno povinně platit z našich daní?

Ať je signál ČT zakódován a ať si ho pak platí, kdo chce. Ostatně, bude tak blíže pojmu „koncesionář“, když se prý jedná o „koncesionářské poplatky“. Už vůbec pojem "koncese" přece znamená nějaké výlučné právo, nejčastěji k provozování nějaké ekonomické činnosti. Pokud tedy včas nepřepnu program, když na komerční televizi začnou reklamy, platím tedy za koncesi ke sledování oné televize svým utrpením u reklam? Jsem tedy automaticky koncesionářem té komerční televize?

Modernímu státu zkrátka stačí ostatní komunikační platformy a k tomu nanejvýš jeden televizní a rozhlasový kanál a stálý tým, který na něm bude publikovat něco jako „Úřední desku státu“. Ten tým bude též připraven občany informovat v případě povodní, voleb, války nebo příletu mimozemšťanů. K ničemu jinému nikdo „veřejnoprávní médium“ nepotřebuje a taková služba by stála nepatrný zlomek nákladů na Českou televizi a mohla by být placena ze státního rozpočtu, tedy z již současných, ne nějakých nových a vyšších daní.