Čím horší dílo, tím lépe
Česká televize
Vánoční pohádku Tři princezny jsem neviděl, přesto si myslím, že z reakcí, které zaplavily internet, a z několika zhlédnutých ukázek si lze udělat poměrně přesný obrázek.
Nakonec nejpádnější argument poskytl sám režisér v rozhovoru pro Seznam Zprávy: "Představa, že princ musí být zachránce, je totiž dost zastaralá." Jsou zde tedy patrné dvě roviny. Za prvé, tvůrci chtějí být avantgardní, chtějí bořit tradice bez ohledu na jejich náplň nebo reálný význam. Samozřejmě existuje mnoho tradic, které zaslouží být nemilosrdně zbourány. Předtím je ale potřeba si odpovědět na otázku proč. A pokud je princ coby aktivní hybatel děje v pohádce něčím, co je nutné bourat, dává tím tvůrce najevo, oč mu jde. A jestliže to přikoření dalším nutným atributem, tedy akcentováním environmentalismu, který má v zápletce podobu odporu vůči těžbě jakéhosi kouzelného nerostu, která ničí "naše lesy, pole a louky", je celý pokrokářský koktejl domíchán.
Druhá rovina je už pak čistě praktická: čím méně se bude pohádka líbit a vzbudí kritiku a odpor, tím více je pak vyzdvižen vychovatelský aktivismus a angažovanost a autoři pak mají o to širší prostor ve vybraných médiích. Mohou dále mentorovat, poučovat, kárat a vychovávat. A poukazovat na zpátečnickou veřejnost.
Ostatně neviděli jsme před rokem něco podobného v případě kolekce pro naše olympioniky? No jen si vzpomeňte.
Čím horší dílo, tím lépe - to je motto umělce aktivisty.
Jakoukoliv kritiku lze přece vždy bagetelizovat: obyčejní lidé tomu nerozumí, a hlavně, komu se to nelíbí, bude určitě dezolát, putinovec, nebo alespoň bigotní konzervativec. A možná i svině, jak by řekl vládní komunikační stratég.
Lze vlastně od ČT čekat něco jiného? Lze si na Štědrý večer sednout do křesla, zapnout si televizi a očekávat něco jiného? A vůbec, musíme na to vůbec koukat?
Zatímco velké nadnárodní firmy začínají tu a tam konečně od primitivního angažovaného aktivismu upouštět, protože se jim začíná neblaze projevovat ve finančních výsledovkách, a lze očekávat, že se dříve či později vrátí k tomu jednomu jedinému účelu existence podnikatelského subjektu, tedy dosahování zisku, u České televize však něco takového očekávat nelze. Ať už diváky budou propagandisticky orientované pořady zajímat nebo ne, neexistuje tady finanční rámec, který by mohl ohodnotit, co je skutečně hodnotné. A vždy lze pokrytecky říct, že co není oblíbené, to je teprve to pravé umění a ta skutečná hodnota. Jsme nuceni si platit šmíráckou masírku z našich koncesionářských poplatků, tedy vlastně z daní. A je tedy načase se ptát, jestli takovouto Českou televizi vůbec potřebujeme.