Znakem konzervatismu je ochrana institucí – tím, že nedopustí jejich inflaci
Štíhlý stát
Čím víc institucí, tím méně institucionální vážnosti.
Konzervativní politika bývá často spojována s ochranou institucí: rodiny, obcí, parlamentu, justice, státu. Jenže skutečná ochrana neznamená zbožně přidávat další instituce jako svaté obrázky. Znamená nedopustit jejich inflaci. Protože když se instituce nafukují, multiplikují a rozmělňují, nedochází k jejich posílení – dochází k jejich ztrátě významu. Tzv. "inflační instituce" není o tom, že má špatnou agendu. Je to instituce, která:
vznikla bez skutečné potřeby,
duplikuje funkci jiné instituce,
nemá jasnou odpovědnost,
bobtná byrokraticky,
udržuje sama sebe místo služby občanům.
Zpravidla jde o úřady, komise, zplnomocněnce, agentury, výbory, týmy expertů a koordinační centra, která mají „řešit problémy“, jež většinou samy pomáhají vytvářet. Konzervativec chrání instituce tím, že brání jejich inflační degeneraci. Stejně jako se měna znehodnocuje tisknutím dalších bankovek, instituce ztrácí vážnost svým zmnožením. Co má vážnost, musí být vzácné. A co je vzácné, musí být střeženo, ne kopírováno. Každá instituce by měla mít jasně daný účel, přesnou hranici kompetencí, kontrolovatelný výstup a hlavně: omezenou míru existence. Pokud instituce ztratí smysl, musí zaniknout. Dnes vidíme, jak se "ochrana institucí" často zneužívá jako výmluva pro jejich množení.
„Chráníme demokracii“ → vzniká nové centrum pro monitoring „demokratických hodnot“.
„Chráníme bezpečnost“ → vzniká nový úřad pro koordinaci krizové komunikace.
„Chráníme rovnost“ → vzniká úřad pro inkluzivní narativy.
A tak dál. Ochrana se stává zástěrkou pro expanzi. Ale konzervativní přístup není zbožštění institucí. Konzervatismus nevěří v úřad jako idol. Věří ve službu, zodpovědnost a konečnost. I instituce musí nést riziko nekompetence a zániku. Když tomu tak není, stává se stát kultem vlastní administrativy. Když přibývá institucí, nepřibývá důvěry – spíš mizí. Protože nikdo neví, kdo za co ručí. Nikdo neví, kam se obracet. A nikdo neví, kolik to vlastně celé stojí. Občan se pak utápí v moři značek, razítek a log – ale ztrácí víru, že by to někde mělo smysl. Konzervativec ví, že ochrana institucí neznamená přibývání nových, ale udržení těch klíčových v pevné podobě.
Parlament má být místem rozhodování, ne tiskovým centrem usnesení.
Škola má být institucí vzdělávání, ne laboratoří společenského inženýrství.
Rodina má být základem společnosti, ne konkurencí státnímu dohledu.
A stát má být štíhlý a funkční, ne rozlezlý jako neřízená kvaziorganizace grantově živených výborů.
Konzervatismus tedy chrání instituce tím, že nedovolí jejich zbytečný vznik, duplikaci a bobtnání. Brání jejich znehodnocení přesycením a ztrátou funkční odpovědnosti. Chrání jejich vážnost tím, že jim dává rámec, smysl a konečnost. Protože stát, který neumí své instituce omezit, je stát, který ztrácí sám sebe. A společnost, která to považuje za normální, je už ve fázi měkké totality nejasnosti.
Čtěte na podobné téma: