Operace Aurora

V takto překotné době je obtížné smysluplně a zasvěceně komentovat vývoj. Proto se držím zpátky. Většina zpráv v našich médiích jsou uspěchané a senzace chtivé zprávy. Obvykle opisují z podobně tendenčních médií v USA a primární a oficiální zdroje zcela pomíjejí. Přesto se ale objevilo jedno téma, ke kterému jsem i u nás zaznamenal podnětné články. Věcně je možné toto téma celkem dobře ohraničit a časově naopak souvisí se zajímavou historií. Jde o Trumpovo rozhodnutí využít Zákona o nepřátelských cizincích z roku 1798.

Historický kontext

Benedict Arnold

Málokdo je ve Spojených státech amerických nenáviděn více než Benedict Arnold. Jeho jméno se stalo synonymem pro zrádce. Američané mu nezazlívají první zradu, když se společně s americkými revolucionáři vzbouřil proti britské koruně. Vadí až ta druhá, když přešel zpět na britskou stranu.

V britských službách zaskočil Benedict Arnold americké revolucionáře hned několika ozbrojenými vpády. V lednu 1781 zahanbil guvernéra Virginie Thomase Jeffersona vypálením Richmondu. V září téhož roku Arnold napadl svůj rodný Connecticut. V obou případech jej doprovázela tzv. Americká legie. Tato loajalistická jednotka byla založena v New Yorku a skládala se převážně z rodilých Američanů, kteří už před začátkem revoluce byli britskými poddanými. Nemalá část z nich se ale narodila ještě pod francouzskou koloniální vládou.

Přeběhlictví Benedicta Arnolda bylo trapné i Britům. Proto se ve svých aktivitách musel pohybovat v jakémsi pololegálním šeru. Problematické bylo i občanství bojovníků z Americké legie, a to z pohledu amerických revolucionářů, Britů i Francie.

Se zákonností byla na štíru i druhá strana. George Washington právně pochybným způsobem vyhlásil odměnu 5000 guineí na Arnoldovu hlavu.

Kvaziválka

V letech 1798 až 1800 čelily Spojené státy americké zlobě První Francouzské republiky. Konfliktu se říká kvaziválka, protože nepoužíval běžné válečné postupy. Ostatně ani jedna strana válku formálně nevyhlásila. Spor se omezoval převážně na námořní šarvátky, které měly blokovat námořní obchod. Francie se nezdráhala využívat služeb korzárů nebo dokonce pirátů.

Z amerického pohledu bylo obtížné rozeznat, kdo je konkrétně nepřítelem. Obzvláště v Americe se pohybovala celá řada Francouzů, u kterých bylo pochybné, ke kterému z mnoha různých francouzských režimů se hlásí a jaký konkrétní mají postoj ke Spojeným státům americkým. Kromě evropských variací na Francouze, tedy monarchistů, republikánů, jakobínů, napoleonistů, vzbouřenců z Vendée a podobně, museli Američané uvažovat také koloniální Francouze z Karibiku, kde se kvaziválka z větší části odehrávala, vzbouřence z Haiti, obyvatele tehdy rozlehlé Luisiany nebo rodilé Francouze z oblasti Velkých jezer, kteří se přiklonili na britskou (kanadskou) či americkou stranu.

Zákony o cizincích a pomluvách

V roce 1798 v USA vládli Federalisté, které vedl tehdejší prezident John Adams. Federalisté se dožadovali nástrojů, kterými by vláda mohla účinně řešit francouzské nebezpečí. Přísně legalistický právník Adams odmítal revoluční praktiky a výslovně nechtěl postupovat jako George Washington proti Benedictu Arnoldovi. Čím více Federalisté strašili, že Francie ohrožuje samotné přežití Spojených států, tím méně tušili, odkud přijde úder a jak bude vypadat. Výsledkem tak byla čtveřice zákonů, která vládě umožňovala svižně a široce zasáhnout proti jakémukoliv domnělému nežádoucímu cizímu (francouzskému) vlivu.

Federalisté ale byli ve svém postoji osamoceni. Jejich postup neodsuzovali pouze opoziční Antifederalisté, ale i nezávislí kandidáti a většina veřejnosti. Odpor se zvedl proti třem z těchto zákonů, které vláda okamžitě využila k preventivnímu potírání cizího vlivu ještě než vypukne očekávaná válka. Šlo o Zákon o naturalizaci, který omezoval nabývání občanství, Zákon o přátelských cizincích, který umožňoval vyhostit cizince a o Zákon o pomluvách, který umožňoval omezovat podvratnou propagandu.

Historie dala za pravdu opozici. Válka nebyla. Opatření se tak obrátila téměř výhradně proti vnitroamerické opozici, což spor o zákony ještě více vyhrotilo. Federalisté označovali kritiky zákonů hromadně za profrancouzské, neamerické, anarchisty, katolíky, jakobíny, nástroje francouzské vlády nebo přímo francouzské agenty. Nejhůře to nakonec odnesli Irové. Protestantští Federalisté omezovali jejich emigraci s výmluvou, že jsou jako katolíci profrancouzští. Ve skutečnosti se spíše báli, že Irové budou volit opozici. Nakonec to Federalistům prohrálo volby a novým prezidentem se stal vůdce Antifederalistů Thomas Jefferson, kterému Federalisté ve volební kampani přezdívali bezbožný jakobín.

Jefferson ihned po nástupu omilostnil každého, kdo byl podle těchto zákonů odsouzen, a nový Kongres následně tři sporné zákony zneplatnil (jeden zrušil a dvěma odmítl prodloužit platnost).

Zákon o nepřátelských cizincích

Poslední ze čtveřice zákonů, který měl být uplatněn až v případě skutečného vpádu, kontroverzní nebyl. Dokonce jej podporovala většina opozice. Ke stoupencům Zákona o nepřátelských cizincích se počítal i Thomas Jefferson. A měl k tomu dobrý důvod. Zákon měl zabránit opakovaní americké nemohoucnosti, k jaké došlo v Richmondu v roce 1781. Mnozí Američané přičítali odpovědnost za richmondské události právě Jeffersonovi. Jako guvernér nařídil krátce před vpádem přesun hlavního města do bezpečnějšího Richmondu. Podcenil ale zabezpečení tohoto přesunu.

Kongres tento zákon ponechal v platnosti. Teprve v roce 1918 jej mírně upravil, aby se vztahoval i na ženy. V této podobě platí dodnes. Ve federální sbírce zákonů dnes figuruje jako 50 U.S. Code Chapter 3, §§ 21 až 24.

Stěžejní je § 21. Stanoví, že v časech vyhlášené války, invaze nebo dravého vpádu smí prezident veřejně vyhlásit, že má být zasaženo proti cizincům podléhajícím nepřátelské moci, kteří pobývají na americkém území, nezískali americké občanství a mají přinejmenším čtrnáct let. V případě invaze a dravého vpádu může jít dokonce jen o hrozbu nebo přípravu. Zásahem může být zadržení, zajištění, přemístění nebo vyhoštění. Podrobné vymezení a postup má stanovit prezident.

S ohledem na situaci za americké revoluce a pozdější kvaziválky je tento paragraf psán úmyslně vágně. Nechává na prezidentovi, aby posoudil, jestli země čelí válce, invazi či dravému vpádu. Prezident má také vymezit nepřátelskou moc a kdo jí podléhá. Určit má i chvíli, kdy hrozba pominula.

V § 22 je předepsán ohled na cizince, kteří se jako jednotlivci nechovají nepřátelsky. Těm má být dopřán čas, aby si před vyhoštěním spořádaně vypořádali své majetky a závazky.

Soudům se věnuje § 23, který federálním trestním soudcům dává pravomoc a povinnost projednat na základě oznámení v řádném soudním procesu případy nepřátelských cizinců z jejich soudního obvodu.

A nakonec je v § 24 popsán postup úředníků. Opatření má provádět úředník z okresu, ve kterém byl cizinec zadržen. Tento úředník má mít pověření buď od prezidenta, nebo od soudu.

Zdůrazňuji, že v americkém kontextu místní nebo okresní neznamená nutně státní. Kdykoliv v souvislosti s tímto zákonem píši o místních úřadech či autoritách, jde stále o federální autority.

Válka z roku 1812

K prvnímu užití zákona došlo v roce 1812. Prezident James Monroe tehdy v reakci na rozhodnutí kongresu o vyhlášení války Británii rozhodl, že Zákon o nepřátelských cizincích má být uplatněn na všechny britské poddané. Byl ale velmi mírný. Uložil jim jen, aby se pravidelně hlásili místním autoritám.

Prezident Monroe formálně nikdy tento stav neukončil. Americká administrativa jednoduše upustila od těchto opatření po 17. únoru 1815, kdy Kongres ratifikoval Gentský mír.

První světová válka

Za první světové války se na Zákon o nepřátelských cizincích prezident Wilson odvolal celkem čtyřikrát. Začal 6. dubna 1917, kdy za nepřátelské cizince prohlásil příslušníky Německé říše. V listopadu pak toto rozhodnutí ještě upřesnil. V prosinci 1917 za nepřátelské cizince označil i příslušníky našeho mocnářství. Zároveň se ukázalo, že původní omezení na muže je již nepatřičné. Kongres tedy zákon novelizoval a Wilson v dubnu 1918 vydal čtvrté a poslední rozhodnutí, kterým předešlá tři rozhodnutí rozšířil i na ženy.

Stejně jako Monroe navazoval Woodrow Wilson na rozhodnutí Kongresu o zahájení války. Přijatá opatření byla ale mnohem širší. Cizincům byl odepřen vstup do USA a opustit zemi směli jen s dovolením. Prezident rovnou delegoval pravomoc dohlížet na cizince na nižší autority. Místní autority tak mohly zasáhnout proti jednotlivcům, kteří se provinili proti USA, a mohly i přijímat další nutná opatření. Výkon rozhodnutí byl tak v jednotlivých státech odlišný.

Dopad na občany Rakouska-Uherska, kteří se již zdržovali na území USA, byl mizivý. Pokud nechtěli zemi opustit a chovali se spořádaně, opatření možná ani nezaznamenali.

Na Němce byl Wilson mnohem přísnější. Často šel i za rámec toho, co Zákon o nepřátelských cizincích přímo dovoluje. Zákonnost opatření tehdy ale příliš rozporována nebyla. Wilson se totiž opíral i o jiné zákony.

Němci měli zakázán vstup do Washingthonu D.C. a Panamského průplavu. Nesměli držet zbraně. Nesměli se přibližovat k vojenským a jiným důležitým objektům. Nesměli používat signalizační prostředky, vysílačky nebo šifrovací pomůcky. Měli zakázáno létat. Omezeno měli i právo šířit informace tiskem. Obvykle se museli registrovat u místních autorit a trvale u sebe mít speciální průkaz totožnosti.

V této válce Američané opět řešili přesné vymezení nepřátel. Na naléhání francouzského velvyslance například zmírnili opatření pro obyvatele Alsaska-Lotrinska. Výjimek se dočkali i Poláci z Německé říše.

Jak známo, první světová válka skončila 11. 11. 1918. Po tomto datu Američané od většiny opatření ustoupili, ale řízení s některými nepřátelskými jednotlivci se táhla až do roku 1920. Soudně to rozporováno nebylo. Až zpětně při posuzování užití po Druhé světové válce Nejvyšší soud poznamenal, že První světová válka pro Američany skončila až v roce 1921, kdy Kongres ratifikoval Berlínskou smlouvu.

Druhá světová válka

Opatření proti nepřátelským cizincům za druhé světové války byla mnohem rozsáhlejší. Opírala se ale v mnohem větší míře o jiná zákonná ustanovení. Například známá internace amerických občanů japonského původu, které je často spojována se Zákonem o nepřátelských cizincích, měla ve skutečnosti úplně jiný právní základ. Z právního pohledu můžeme vlastně říci, že k nejširšímu užití Zákona o nepřátelských cizincích došlo za první světové války.

Zásadní změny doznalo prezidentovo zdůvodnění. Franklin D. Roosevelt nečekal na rozhodnutí Kongresu. Historici často soudí, že svým postupem chtěl naopak Kongres dotlačit k akci. Už v den útoku na Pearl Harbor uplatnil Zákon o nepřátelských cizincích proti Japonsku se zdůvodněním, že došlo k invazi. Následujícího dne pak zákon uplatnil i na Německo a Itálii. V těchto případech se ale odkázal na pouhou hrozbu invaze nebo dravého vpádu. K postupu předešlých prezidentů se vrátil až později, když v reakci na rozhodnutí Kongresu o vyhlášení války Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku uplatnil zákon i na občany těchto států.

Roosevelt také zvolil jiný způsob delegace pravomocí. Předchozí prezidenti delegovali pravomoci podle tohoto zákona výhradně prostřednictvím ministra spravedlnosti. Roosevelt vyčlenil Panamský průplav, Havaj, Filipíny, tichomořské ostrovy a později i Aljašku do rukou ministra války.

Stejně jako po první světové válce opatření pokračovala dál bez ohledu na konec války. Prezident Truman je ale nenechával postupně vyhasnout, sám je dál usměrňoval. V červenci 1945 převedl všechny pravomoci na ministra spravedlnosti. V prosinci 1945 některá opatření výslovně zrušil. Ve stejném měsíci zrušil i povinné průkazy totožnosti, které zavedl Roosevelt v roce 1942. Truman opatření dokonce rozšířil na nepřátelské cizince přicházející z Latinské Ameriky, poprvé v září 1945 a podruhé v dubnu 1946.

Opatření proti cizincům za druhé světové války byla podrobena rozsáhlému soudnímu přezkumu už za války. Mnohá byla neústavní nebo nezákonná. Některá dokonce vysloveně ostudná. Opatření podle Zákona o nepřátelských cizincích ale v zásadě obstála v soudním přezkumu za války i po válce.

Nejdůležitější soudní rozhodnutí k tomuto zákonu se týká známého nacistického aktivisty Kurta Lüdeckeho. Zadržen byl hned první den platnosti opatření proti Němcům. V roce 1946 bylo rozhodnuto o jeho deportaci do Německa. Lüdecke se deportaci soudně bránil. Namítal především, že válka už skončila. Nejvyšší soud ale v nálezu Ludecke v. Watkins jeho argumentaci odmítl s tím, že válka nekončí pouhým ukončením bojů a násilností. Nakonec byl v roce 1948 deportován do západního Německa, přestože původem byl z toho východního.

Zmíněný nález Nejvyššího soudu je doposud zdaleka nejvýznamnějším soudním přezkumem Zákona o nepřátelských cizincích. Konstatuje, že zákon není v rozporu s Listinou práv Spojených států amerických, tedy s žádným z prvních deseti dodatků americké ústavy. Soud také uvádí, že rozhodnutí prezidenta a exekutivy, která jsou v mezích Zákona o nepřátelských cizincích, nepodléhají soudnímu přezkumu. Potvrdil také, že Kongres měl a má potřebné pravomoci k přijetí tohoto zákona.

Zmatků s občanstvím se Američané ve vztahu k druhé světové válce ušetřili tím, že neuznávali násilné změny hranic. Československo pro ně stále bylo Československem, a dokonce i Rakousko Rakouskem.

Trumpovo užití

Donald Trump se k úmyslu využít Zákon o nepřátelských cizincích poprvé přihlásil na předvolebním shromáždění v coloradském městě Aurora. Nebyla to náhodná volba. Právě tam došlo k mediálně propíranému násilnému převzetí bytového komplexu, které bylo přičítáno venezuelskému gangu Tren de Aragua.

Trump prohlásil, že Spojené státy čelí invazi nepřátelských gangů a jmenovitě zdůraznil Tren de Aragua. Bidenovu administrativu a místní autority obvinil, že tento problém zanedbaly. Pak vyhlásil, že on situaci zamýšlí vyřešit s pomocí Zákona o nepřátelských cizincích. Měl to především za účinnou páku, která federální vládě umožní zakročit proti tzv. sanctuary cities. Tento plán pojmenoval Operace Aurora.

Toto je významná novinka. Je to poprvé, kdy je zákon vztahován ke stavu, který započal za předešlé administrativy. To přirozeně vede k interpretačním sporům mezi starou a novou politickou reprezentací. Je to také poprvé, kdy prezident svůj úmysl vyjevil v předstihu. Ba co více, prezidentův úmysl dokonce prošel volebním přezkumem. Donald Trump je tak prvním prezidentem, který se při uplatnění tohoto zákona nemusí odvolávat pouze na nouzovou situaci, ale i na jasný mandát od voličů.

K formálnímu naplnění plánu došlo ve dvou krocích. Několik hodin po uvedení do funkce vydal Trump prohlášení, ve kterém zdůraznil, že jednotlivé státy vstoupily do Unie výměnou za závazek federální vlády ochránit je před invazí. Konstatoval, že předchozí administrativa na jižní hranici selhala v naplnění tohoto závazku, a vyhlásil, že Spojené státy na jižní hranici čelí invazi. Prohlášení doprovodil výkonným nařízením.

Tento postup směřoval k jiným opatřením při potírání nelegální migrace, ale konstatováním o invazi si Trump vytvořil předpolí pro vlastní uplatnění Zákona o nepřátelských cizincích. K tomu přistoupil 15. března 2025, kdy vyhlásil, že Spojené státy čelí invazi a dravému vpádu gangu Tren de Aragua, který je navázán na Madurův režim.

Trump reaguje na existující stav a jedná bez součinnosti s Kongresem. Jeho postup tak má nejblíže k Rooseveltovu užití proti Japonsku. Narozdíl od Roosevelta nevymezil Trump jasně nepřátelskou moc. Ve svém nařízení se důsledně vyhýbá tomu, aby Madurův režim uznal za legitimního představitele Venezuely. Tady by ale měl Trump uspět s argumentací, že přesně takto to autoři zákona zamýšleli ve vztahu k Francii během kvaziválky.

Spojení útoku japonských ozbrojených sil s Japonským císařstvím je jasné. Japonci se k tomu i přihlásili. Při propojování Madura s Tren de Aragua se ale už Trump pouští na tenký led. Ke cti mu slouží, že se to ve svém nařízení pokouší vysvětlit a doložit. Uvádí například personální propojení přes bývalého venezuelského viceprezidenta Tarecka El Aissamiho. Argumentačně se ale Trump asi bude muset uchýlit k zamýšlenému užití zákona na právně mlhavější případ Benedicta Arnolda.

I se slovem invaze si Trump z dobrých důvodů počíná obezřetněji než Roosevelt a důsledně všude doplňuje méně jasný pojem dravý vpád. V určitém pohledu je přitom Trump počestnější než Roosevelt. Gang Tren de Aragua na americkém území skutečně působí. Roosevelt slovo invaze použil pro pouhý nálet. Není jasné, jestli měl širší chápání tohoto slova nebo krátce po japonském útoku neznal ještě přesně jeho povahu. Asi ale nebude daleko od pravdy, že manipulativně mlžil. K nezpochybnitelné japonské invazi došlo až později na Aleutských ostrovech.

Při vymezení osob, na které mají opatření dopadnout, se Trump držel zpátky více než všichni předešlí prezidenti. Podle zákona musel vynechat americké občany a osoby mladší čtrnácti let. Trump se navíc omezil pouze na členy gangu Tren de Aragua a pouze na venezuelské občany. Velmi překvapivě dokonce vyňal osoby, které jsou na území Spojených států legálně přihlášeny k trvalému pobytu. S tímto přístupem by nacista Lüdecke za války vyvázl.

Tento restriktivní přístup si ale vynahradil nekompromisní podobou opatření. Nařizuje okamžité zadržení a neprodlenou deportaci.

Psát o ukončení opatření je pochopitelně předčasné. Za předčasné mám ale i podrobné rozbory probíhajících soudních sporů. Jsou vlastně stále na počátku. Už teď si ale troufám prohlásit, že Donald Trump uspěl se svým hlavním záměrem přenést otázku na výlučně federální rovinu. Jeho odpůrci mu v tomto bez boje vyklidili pole působnosti a výlučně se soustřeďují na méně podstatný humbuk kolem federálních soudních sporů.

Moje předpověď

Jak by to mělo dopadnout? Soudy si vynutí soudní přezkum základních mezí zákona, tedy především to, aby bylo znemožněno užití zákona proti občanům Spojených států amerických a proti osobám mladším čtrnácti let. Přípustná budou nakonec jen tzv. Habeus corpus podání a to pouze k místně a funkčně příslušnému federálnímu soudu. Většinu dnes probíhajících sporů by tedy Trump měl vyhrát kvůli nepříslušnosti soudců. Detaily řádného procesu v mezích zákona budou přenechány exekutivě a jejich soudní přezkum bude vyloučen. Meritorně tedy téměř ve všem zvítězí Trump.

Jak to skutečně dopadne? Tak, jak by mělo, ovšem s tím rozdílem, že Nejvyšší soud bude rozuzlení maximálně oddalovat a Trumpa protáhne procesním peklem a iracionální mediální baštonádou. Novináři budou až do závěrečného rozhodnutí všechna soudní rozhodnutí překrucovat. Závěrečné rozhodnutí pro ně nebude důvodem přehodnotit dřívější chybné právní vývody, ale zradou.

Tato předpověď ale vychází z předpokladu, že Trumpovi nevzroste chuť. Pokud by se právně pochybnějším způsobem pokusil postupovat třeba proti nějakému jinému gangu, může se to vyvrbit jinak.