Commedia dell´arte v podání amatérů či chyba systému?

Ani dlouhodobé výsledky práce těchto kutilů nejsou žádným tajemstvím. Jedny z nejdražších cen energií v Evropě (na kupní sílu snad dokonce ty nejdražší), Předražené nekvalitní zboží v obchodech, smutně legrační jsou nákupní zájezdy do Německa, kde lze za nižší ceny poříditi výrazně vyšší kvalitu. Jeden takový výjezd uskutečnil svého času i stávající premiér a trapně se zesměšnil před nejširší veřejností. To samé ale platí i o Polsku a výjezdech tam. Do Polska, jemuž po všech stránkách začínáme koukat na paty. Předražená výstavba dálnic u nás vyniká snad jen neuvěřitelnou pomalostí. Nakonec rozdíl v kvalitě silnic všech tříd trkne každého při přejezdu hranic. O délce a komplikovanosti stavebního řízení toho bylo řečeno i napsáno víc než dost, situace se momentálně spíše zhoršuje. (V civilizovaných zemích je standardem, že stavebnímu úřadu předáte projekt, on si příslušná vyjádření státní správy obstará a případně sladí sám. A spotřebuje na to v porovnání s tím naším zlomek času.) Stát je povahy vrchnostenské a tak se i chová k poddaným. (Tím není řečeno, že nemálo pracovníků těchto orgánů státní správy se nesnaží býti klientům nadstandardně nápomocni, i ve srovnání právě s oněmi civilizovanými státy. Jenže ani zvýšeným osobním nasazením nelze vykompenzovat vadný systém…)

Politická scéna, toť ryzí panoptikum. Show pro pologramotné (v tom lepším případě) publikum. Sněmovna zablokována obstrukcemi. Žvanění, žvanění, žvanění, k tomu celonoční zasedání a pak jako již tradiční bonus, stížnosti k Ústavnímu soudu. Výsledný dojem pro lid – nefunkční parlamentní demokracie. Jinými slovy, přípravka pro autoritativní režim. Ať již zamýšlená či nevědomá. Všichni si pak ale oddechnou. A pak už se holt dost možná znovu nenadechnou. Recept pro sněmovní jednání je přitom jednoduchý, stačí se podívat na jednací řády parlamentů sousedních zemí. Německa, Rakouska. Kdyby koalice chtěla, protlačí něco takového i na sílu. Jenže co pak budeme zneužívat, až budeme my v opozici?

Největší šaškárnou jsou bezesporu platy politiků. Koalice s opozicí svádí lítý souboj. Po němž, dá se předpokládat, se aktéři sejdou na panáka a společně se tomu zasmějí. Ale to už mimo obrazovky. Ano, honorování politiků je nepřiměřené a demonstruje jejich pohrdavou aroganci vůči jejich živitelům. Nějaké zmrazení platů by z nich jistě nenadělalo sociální případy, na stranu druhou ale z pohledu rozpočtu jde o mizivé částky. Jenže se jedná o symboliku. A politika je o symbolech, hlavně pak o emocích. Taky o demonstrování solidarity s těmi méně šťastnými či úspěšnými. To ale naše skleníkově chovaná politická havěť jednoduše nechápe. To, co je ale to podstatné, je skutečnost, že ty hlavní peníze, o které se zde hraje, vůbec neleží v oněch tak často traktovaných platech. Leč v nesčetných příplatcích, náhradách a tak podobně. Ty jsou zajímavé. A o těch se spory nevedou. Kolik že máme podvýborů ve sněmovně a proč vlastně? Komu jsou adresovány peníze, jež naši reprezentanti dostávají na své spolupracovníky a svou režii, třeba takové nájmy kanceláří? O parlamentní turistice ani nemluvě. Ale o tom všem je ticho po pěšině. Kapříci se k vypouštění svého rybníčku prostě nechystají. Ať již ochotničí v jakémkoli dresu.

Chybí lidi. Toť zavedená mantra. Nemáme policajty, nemáme doktory. Nemáme kdekoho. Když se ale podíváme na statistiky, nejsme na tom nikterak špatně, a to ani ve srovnání s vyspělými a bohatými. Německo nevyjímaje. Lékařů či policistů máme per capita nezřídka i více. Kde ale jsou schováni? Pokud se zdravotnictví týká, lez jen doporučit třeba fundovaný článek Martina Čabana v prvním letošním čísle Reportéru Zdravotnictví ve střetu zájmů s podtitulkem Proč je za čím dál víc peněz stejně muziky? A hledáme-li četníky, nehledejme na ulicích, v terénu. Věnujme pozornost všem těm ředitelstvím, presidiím, prostě útulným kancelářským prostorám. Kombinace úřednické rachoty se služebním poměrem má své neodolatelné kouzlo… Nikoho snad nepřekvapí, že zdánlivě pravicová vláda, vybubnovávajíce při svém nástupu pevné odhodlání snižovat administrativu, nakonec těch úřednických pozic přisype. Asi stojí za připomenutí, že byrokratizace, nárůst počtu úřednictva se obvykle mylně spojuje s legendární rakouskou monarchií, vypukla naplno ale až se vznikem první republiky. Tehdy ta jízda začala, dodnes se nezastavila.

Kdyby Evropa fungovala, můžeme na nefunkčnost Česka se skřípěním zubů zapomenout. Jenže Evropa nefunguje, bortí se, je v křečích. A my jsme jak nazí v trní. Jsou tu země, jež se připravují na nejhorší a mají pak šanci, že i výraznou krizi přestanou. Příkladem je již citované Polsko. Nás se něco takového opravdu, ale opravdu netýká. Česká politika žije ze dne na den. Největším problémem Evropy není Francie, snad nejúpadkovější, nejdekadentnější stát, ale Německo, země nejdůležitější, nejsilnější. Což je i náš podstatný problém, neboť hospodářsky fungujeme tak trochu jako sedmnáctá spolková země, svým způsobem přívěšek Německa. (Což mimochodem staví do ironické pozice všechny ty naše hádky o euro. Jeho zavedením by se zlepšila situace exportérů. A také našich turistů. Představy o nějaké samostatné hospodářské politice zavánějí poněkud fantasmagoričnem…)

Evropa, do níž jsme před dvaceti lety vstupovali a Evropa dnes, to jsou dvě různé věci. Současná Evropa s razancí Titaniku zamířila plnou parou k socialismu. V Bruselu dokonala nová levice, progresivisté svůj dlouhý pochod institucemi, jež odstartovala po krachu revolt v osmašedesátém. Co je na tom ale to nejhorší, to je přizpůsobivost konzervativců, kteří by podobnému náporu měli čelit. Existuje chabá naděje, že by se nyní, po nástupu Donalda Trumpa mohly věci měnit, otázkou ale je, zda se Evropa nespadla až příliš hluboko. Rozhodně projev vicepresidenta Vance na mnichovské konferenci byl zcela na místě. Podepsat lze každou jeho větu. Svoboda začíná býti na starém kontinentu nedostatkovým zbožím. A svou bezvýznamnost na mezinárodním poli si Evropa mohla vychutnat v poslední době několikrát – Blízký východ, Ukrajina.

Padne-li či rozpadne-li se Evropa, jsou naše vyhlídky temnější než chmurné. V evropském rámci nejsme moc aktivní, naopak. Potěší snad je naše setrvale proizraelské postoje, tolik kontrastující s evropským mainstreamem. Naopak afinita nepřehlédnutelné části české populace k onomu zlopověstnému dubisku, k Osmanům severu, jak Rusy nazval Leibniz, děsí svou tupostí. Koření ale v neblahých tradicích již hluboko z 19. století. To vše, v kombinaci s neschopností vyspravit si vlastní stát, hlavně ale vygenerovat aspoň trochu funkční reprezentaci, nám příliš nadějí do budoucna neskýtá. Tak snad jen ten sv. Václav z Blaníku…