Protentokrát

Souhlas s okupací dal v noci na 15. březen tehdejší president Emil Hácha. Jak se zdůrazňovalo, protiprávně. Což byla jistě pravda, Hácha ale neměl pražádný manévrovací prostor. Republika byla po Mnichovu zmrzačena a naprosto nehajitelná, vydaná na pospas nacistickému Německu. Vyčítat v té chvíli něco presidentu Háchovi nedává žádný smysl. Rozhodujícím momentem bylo přijetí ultimáta západních mocností, to se odehrálo ještě pár dní před Mnichovem, 21. září. Tehdy Hodžova vláda pod kuratelou presidenta Beneše souhlasila s odstoupením pohraničních oblastí. Tento krok byl neoddiskutovatelně protiprávní, vláda ani president k němu neměli žádného oprávnění. Ale jak tak v Čechách zvykem bývá, věci se neřeší podle pravidel. Parlament, který jediný mohl v této záležitosti rozhodnout, se pro jistotu ani nesešel. Výbuch lidové nevole přinutil Hodžovu vládu k odstoupení. Byla nahrazena úřednickou vládou generála Syrového. Ta pak s ohledem na změněný postoj Anglie a Francie mobilizovala. Všeobecné nadšení – nutno ale dodat hlavně to české – vydrželo chvilku, mnichovský verdikt byl následně okamžitě přijat a stát tak kapituloval. Svým způsobem se jednalo o kapitulaci bezpodmínečnou.

Druhá republika představuje vskutku ostudnou etapu historie. Mnichovská kapitulace zlomila páteř národa a poznamenala jej na dlouhá desetiletí, možná i déle. Po ní se vyvalila špína zdola a nastalo vyřizování účtů, zejména s elitami republiky první. Uštvaný Čapek je toho symbolem, nelze ale zapomínat ani na vlnu antisemitismu vlastní provenience. Lékařská i advokátská komora se jaly hbitě vylučovat své židovské členy, a tak se jich zbavovat profesně. A třeba neustále zdůrazňovat, že k tomu tehdy nebyly nikterak nuceny zvenčí. Zcela tak selhaly skupiny, jež by měly být přirozenými elitami. Čistky probíhaly i v kulturní sféře. Známý je případ herce Hugo Haase, jenž byl kvůli svému původu na hodinu vyhozen z Národního divadla. Opět se jednalo o tuzemskou, ryze českou aktivitu. Haas naštěstí včas emigroval. Patnáctý březen tak ukončil krátkou existenci druhé republiky. Raději si ani nepředstavovat, čeho všeho bychom tady byli nakonec schopni…

Březnová katastrofa měla svůj původ v zářijovém selhání. O hranice a vůbec o existenci se prostě bojuje. Podivujeme-li se dnes nad pramalou ochotou bránit tuto zem, jak nekompromisně sdělují výsledky průzkumů mezi českým obyvatelstvem, měli bychom se ohlédnout do oněch nešťastných zářijových dnů. Ale i na rok 1948 (a samozřejmě celou republiku třetí), kdy demokraté opět rezignovali na boj za svobodu. I na osmašedesátý, kdy nejprve vyvstalo celonárodní odhodlání odporovat okupaci a pak se vše rychle utlumilo a v posledku zcela zvrátilo. V obou těchto případech opět totálně selhaly elity, či spíše rádoby elity. A podíváme-li se na dnešní věrchušku, lhostejno zda vládní či opoziční, nemusíme dlouze mudrovat, jak by vše dopadlo, kdybychom se znovu dostali do existenční krize.

Cesta k Mnichovu byla dlouhá a spletitá. Zásadní roli hrály vnější faktory, z naší strany neovlivnitelné. Byla zde ale řada domácích aspektů, na něž rádi zapomínáme. Národnostní politika (za přečtení stojí třeba Bída v pohraničí Jiřího Hejdy), ale též, a asi zejména, zahraniční politika první republiky. Ta byla po celou dobu v gesci Edvarda Beneše, ať již jako ministra či posléze presidenta. Totální a nekritická orientace na Francii, spíše však závislost. Jak říká Jan Tesař, tuším v Mnichovském komplexu, zatímco Poláci se chovali k Francii jako spojenci, Češi jako vazalové. Nejpozději po Locarnu v pětadvacátém roce muselo být komukoliv soudnému jasné, že se na Francii spolehnouti nelze. Že když to bude považovat pro sebe za výhodné, spojence hodí bez mrknutí oka přes palubu. (A druhá západní mocnost, Británie, tam dala najevo, že ji situace v Evropě na východ od Rýna nezajímá; většinu její energie stahovalo již tenkrát impérium.) Konferenci v Locarnu lze směle označit za takový soft-Mnichov. Beneš i polský zahraniční ministr Skrzynski seděli v předpokoji a čekali, jak se panstvo dohodne. Jak s chutí a jedovatou ironií popsal tehdejší německý ministr zahraničí Gustav Stresemann. Nic z toho, ani určitý zájem maršála Pilsudského o Malou dohodu počátkem třicátých let, neinspirovalo „vědeckého politika“ Beneše k hlubšímu budování československo-polských vztahů. A tak ve chvíli Mnichova stálo Československo zoufale osamělé. Vinu ale pochopitelně hledáme všude, jen ne u sebe.

Jediným místem, kde se v předvečer 15. března bojovalo, byl Místek, Czajankova kasárna. Němci se vydali obsazovat Ostravsko s předstihem, v obavě, aby je nepředběhli Poláci. Naše armáda tak v tuto chvíli ještě nedostala žádné rozkazy, ale ani varování. Vojáci 8. pěšího pluku, v podstatě hrstka nováčků, se postavili na odpor. Ztráty byly nakonec jen na německé straně. Po pár hodinách posádka kapitulovala. Žádné odvetné represe se nekonaly, řada důstojníků, jako třeba kapitán Pavlík, se však posléze zapojila do odboje a zaplatila za to cenu nejvyšší. 18. července 1946 se na místě kasáren odehrála slavnost, jíž se zúčastnil i staronový president Edvard Beneš. Prohlásil mimo jiné: „Tak jako u vás, mělo se stát ve všech posádkách.“ Od člověka, nesoucího snad největší zodpovědnost za kapitulaci ve chvíli, kdy se ještě bojovat dalo (odhlížíme samozřejmě od celkové tehdejší situace, to je dodnes téma nekonečných diskusí), jde o demonstraci neuvěřitelného pokrytectví, až cynismu, hlavně však lidské ubohosti a malosti.

President Hácha je tragickou postavou našich dějin. Špičkový právník evropského formátu, člověk mimořádně slušný, s přesahem do literární sféry, konzervativec, poctivec. Soudce mezinárodního soudu v Haagu, přeložil Tři muže ve člunu, psal básně. O funkci hlavy státu nestál. Semlela jej neuvěřitelně doba, zaslouží si opravdu politování. Zachránil řadu lidí, aniž se o tom řeční. Na rozdíl od svého předchůdce a současně i následovníka, člověka bezpáteřního, věřícího své nezastupitelné roli v dějinách. Nesoucího velký díl zodpovědnosti za zlomenou páteř národa, za přijetí kapitulace a podvolení se coby národní strategie přežití. I dnes to máme stále na očích. Oč lepší jsou pro jeho pokračovatele všeliké úplatky voličům než „zbytné“ zbrojení. A zase si pak budeme vyprávět o tom, jak nás všichni opustili, zradili.

Středy byly v minulém století asi naše smolné dny. Na středu připadal 15. březen 1938, stejně jako 25. únor 1948 či 21. srpen 1968. Ty dny ale již o ničem nerozhodovaly, karty byly už rozdány. K samotné katastrofě vedla však vždy dlouhá cesta. Málokdo si ale i jen chvíli před vrcholem uvědomoval, co se na nás řítí. Již zmiňovaný Hugo Haas vzpomínal, jak v Belgii, kde tehdy pobýval, se všeobecně měl německý vpád za hotovou věc již nějakou dobu předem. Doma nikdo nic netušil. V létě 1968 dotírali belgičtí novináři na svého kolegu Jaroslava Jírů, že hrozí vpád „spojeneckých“ vojsk. Naprostý nesmysl, odbyl je tento reformní komunista, vždyť chceme jen a jen socialismus, jsme přátelé SSSR. I ta slepota je taková naše tradice.