A ten stát je tu odkdy?

Tak trošku se s tímto pojí další nesmysly opředené datum, 28. října. Český stát se tehdy vydělil z rakouského, habsburského soustátí, v němž více či méně spokojeně existoval téměř čtyři staletí. Jako stát, jako české království. Od roku 1526, kdy český sněm zvolil Ferdinanda I. českým králem. (Zlé jazyky by podotkly, že soutěž byla monokriteriální, ježto se Ferdinand uvolil sanovat státní rozpočet, už tehdy v rozvalu, nejvyšší částkou… Inspirace pro dnešek?) Čtyři sta let jsme netrpěli, netrpěli jsme ani těch tři sta. Což dokládá pohled na dodnes útěšnou českou barokní krajinu, ale i vzpomínka na století devatenácté, historicky největší vzestup národa českého jako takového. Tehdy se během nějakých jednoho sta let z venkovského lidu, díky Marii Terezii již nadstandardně gramotného(!), vyvinul svébytný průmyslový národ, s plně rozvinutou vlastní podnikatelskou i akademickou sférou. Jen té státotvornosti se mu jaksi nedostávalo, v rámci Rakouska se to ovšem vcelku ztratilo…

V osmnáctém roce vznikl takový novotvar, do té doby nevídaný. Československý stát. České země se tehdy poprvé (a v zásadě asi i naposledy) propojily s Horními Uhrami, Félvidékem, posléze zvanými Slovensko. Toto území představovalo geografický, nikoli administrativní pojem. Jinak řečeno se netušilo, kde to začíná a kde končí. Uherské politické tradice a kultura byly též úplně jiného zrna než ty rakouské. (Ono se to nakonec krásně ukazuje i dnes, kdy v mnohém má Slovensko blíže k Maďarsku než k Česku.) Tyto věci ovšemže okolo osmnáctého roku nikdo nechtěl vidět. Tehdy žila Evropa v zajetí nacionalismu jazykového. Jenž ji, nakonec, v podstatě zničil. My jsme to tenkrát však vzali hákem, vyfabulovali jsme si jeden národ, československý, i jednu řeč. Českoslovenštinu. Nikdy nic podobného neexistovalo. A my jsme se pak jen jaksi divili, že nám ten konstrukt, postavený čistě na lži, nakonec spadl na hlavu. Inu, lhát se nemá…

Tak se holt podařilo zbourat Rakousko. Největší podíl na tom měl bez diskuse německý nacionalismus, roztouženě hledící k Berlínu. A odvrhující rakušáctví jako takové. A nám se namísto Rakouska velkého podařilo vybudovat takové Rakousko malé, ovšem se stejně velkými problémy, jaké mívalo to staré. A s ještě menší schopností je řešit. Čechů v něm bylo asi jen dvakrát více než Němců, těch ovšem bylo nepoměrně více než Slováků. Navíc se jednalo o vzdělanou, ekonomicky silnou skupinu se silnou politickou organizovaností. Když se na mírové konferenci poptávali novopečeného československého zahraničního ministra, jakže chceme řešit národnostní resp. menšinovou otázku, ten huhňavý mužík bryskně sdělil, že prý kantonálním uspořádáním na švýcarský způsob. A němčina bude další úřední řečí. Zase lež. Nic nebylo vzdálenějšího pravdě. Stát byl koncipován jako bytostně centralistický, ctící sice svobody a práva individuální, nikoli však ty menšinové. O dvacet let později se nám tato stavba sesypala na hlavu. V ústavě byla autonomie přiřčena toliko Podkarpatské Rusi, ovšem skutek utek a příslušný zemský sněm i s autonomií byly ustaveny až po Mnichovu. Stejně jako ty slovenské, jež byly v ústavě zcela pominuty. Na nějaká pittsburská ujednání, podepsaná i TGM, se rychle pozapomnělo. Národnostní statut byl přijat až v roce 1938, a to už bylo doslova s křížkem po funuse. Smutné, leč nepřekvapivé bylo, že se po mnichovské tragédii zjevilo, že na státě československém vlastně záleží vlastně jen těm Čechům.

Mnichovská kapitulace národ sice uchovala fyzicky nepoškozený, leč morálně rozložený, se zlomenou páteří. Projevilo se to obratem, v druhé republice. Špína a hnus se vyvalily zdola. Aniž by člověk byl obdivovatelem první republiky, tolik nakydaného hnoje si ani ona, ani její protagonisté nezasloužili. Židé byli vylučováni z hospodářského i společenského života, a to z naší vlastní iniciativy, ani jsme na to ty nácky nepotřebovali. Připravovány byly již tehdy naše vlastní „norimberské“ zákony. Vrcholem bylo, když se zodpovědní činitelé dotazovali příslušných míst v Třetí říši, zda ty naše mají kopírovat německý vzor či mají býti původní. (Odpověď zněla, že naše zákony si máme dělat my…) Paradoxně můžeme býti vlastně vděčni za 15. březen, jenž tyto křeče utnul. Pak bylo jasno, kde je nepřítel, kdo kolaborant. (Což se ovšemže velice rozostřilo po pětačtyřicátém…)

A po osvobození se naplno rozjel všestranný úpadek. Znárodňování se setkalo s širokou lidovou podporou (komunisté byli zde překvapivě umírnění, někteří socani se je snažili „předjíždět zleva“; poté, co zaznamenali pozitivní ohlas zdola, postavili se rudí hbitě do čela a z předjíždění nic nebylo). Politická sféra byla paralyzována systémem Národní fronty. Svobodná kultura i média mizely jak pára nad hrncem. V šestačtyřicátém tu bolševici, jako jediní na světě, vyhráli v zásadě svobodné volby. Jen český národ, jako jediný na světě, si tak svobodně ve volbách zvolil komunismus. V osmačtyřicátém kompartaj disponovala zhruba jeden a půl milionem členů(!). Převrat tak mohl proběhnout bez rušivých momentů. Jenže ono se to radostné budování jaksi nedařilo. Tak nejprve nastoupili nepřátelé z řad „bývalých lidí“, když „došli“, došlo i na nepřátele z vlastních řad. Po dvaceti letech tu vzešel pokus o reformu. Komunistickou. Dopadl, jak dopadnout musel. Šlo o kvadraturu kruhu. Srpnem 1968 končí éra české naivnosti (nesmírně stupidní), jež počala naplno po 2 světové válce a vrací se tradiční přizpůsobivost (nepřehlédnutelně odpudivá). Ona ta česká naivita, zhůvěřilé rusofilství, tu vlastně byly už od 19. století. Poselstvo na Rus, k carovi, odsudek bouřících se Poláků. Normalizace pak byla hodokvasem pokrytectví, bezcharakternosti. Osmatřicátý i osmašedesátý zpřerážely národní páteř. Následky tu máme před sebou i dnes.

Český stát tu existuje od Boleslava I., řečeného Ukrutného. Jenž se (snad) v roce 935 domohl bratrovraždou (v oněch časech vcelku standardním politicko-mocenským prostředkem) knížecího stolce. Ze zamordovaného bratra učinil hbitě mučedníka, potřebného do duchovních základů vznikajícího státu. A malé knížectví, zvíci ani ne dnešního středočeského kraje, rozšířil prakticky do dnešních hranic. K tomu ještě jako bonus Malopolsko, to ale dlouho nevydrželo. Záhy pak přišlo do Prahy biskupství, tehdy nezbytný atribut státu. A od těch časů také počíná psaná historie. Do té doby to byly prakticky jen legendy. Anebo to, co stálo za záznam v sousední římské říši. I Václavův příběh je tak převážně legendou. Dokonce do té míry, že tu máme i dosti divokou teorii o tom, že Václav i Boleslav byla jedna osoba (nakonec se jmenovali v podstatě stejně), a Václav, zabiv v sobě pohana, stal se Boleslavem. Na každý pád onen deklarovaný spor bratří stran zahraničně-politické orientace nebyl o tom, zda se hlásit k říši či nikoli, leč o tom, zda se orientovat na Sasy či Bavory.

Dnes se hraje o budoucnost národa i země. Mimo Evropu je jen sotva představitelná, Evropa je ale v hlubokém úpadku. Jsou země, jmenujme třeba Poláky, kteří si s tímto nejspíš budou schopny poradit. Ale jaké je příští lidu a země, kde se dají vyhrát volby na třicetikorunových zdravotnických poplatcích? Či kde rozpoutá celonárodní hysterii spor o v podstatě marginální spojenecký radar?