Daně, drogy & rychlostní limity

Systém státních starobních důchodů

Přirozená lidská potřeba maximalizovat míru jistoty v životě a současně minimalizovat odpovědnost za ni (zjednodušit si život) je využívána politiky pro získávání politické moci v rámci politické soutěže vytvářením kultury nároků. Prostřednictvím ní má každý právo na „důstojné“ zabezpečení v období života, ve kterém už není ekonomicky aktivní. Je snímána odpovědnost jednotlivce za existenci a kvalitu vlastní rodiny a delegována na celou společnost. To je realizováno prostřednictvím zdanění ekonomicky aktivních obyvatel tzv. sociálním pojištěním (ačkoliv je to věcně daň) a okamžitým přerozdělováním výnosu této daně mezi seniory. Jedná se o tzv. průběžný systém, ve kterém se státním násilím vymáhá mezigenerační solidarita, kdy současná generace pracujících platí důchody současné generaci seniorů a očekává se, že stejný model se udrží, až se ze současných pracujících stanou senioři.

Praktický dopad je ten, že nastupující ekonomicky aktivní generace není motivována ani k tomu, aby zplodila další generaci a nevyhnutelně jí záleželo na její kvalitě, ani k tomu, aby si vytvořila dostatečnou peněžní zásobu, protože ví, že o její příjem „na stará kolena“ se postará anonymní potomek někoho jiného. Paradoxně tedy systém, který stojí na demografické udržitelnosti, vychyluje její dynamiku mimo udržitelný rámec.

Jaká by byla udržitelná alternativa za stávající „nezpochybnitelný“ koncept? Důchodový systém založený na přímých transferech z výdělků dětí na účty rodičů, časově parametrizovaný a postupně „překlápěný“ tak, aby čerství důchodci byli ještě zajištěni postaru, zatímco stávající třicátníci by počítali s tím, že si buď našetří, nebo založí rodinu.

Daň z příjmů fyzických osob

Stát má rád přímé daně, protože se snadno vybírají. To upozaďuje morální hledisko při tvorbě daňového mixu, ačkoliv to by mělo být rozhodující. Při výběru oblastí, ze kterých chce stát generovat příjmy, by se měl vyvarovat zdaňování ctností, mezi které se bezpochyby řadí práce, a orientovat se na „neřesti“, mezi které patří spotřeba, v krajním případě danit majetek. Navzdory existenci tohoto „kompasu“ představují daňové příjmy inkasované na základě zdanění práce přibližně šestinu státního rozpočtu, tedy zhruba 200 miliard korun. Na druhou stranu stát formou národních dotací přerozděluje zhruba půl bilionu korun, přičemž významným dílem se podporují obchodní společnosti, a deformuje se tak tržní prostředí. Dále stát zhruba 50 miliardami ročně financuje stát činnost úřadů, jako jsou česká informační agentura životního prostředí CENIA, CzechTourism, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Státní fond rozvoje bydlení, Vinařský fond, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí a mnoho dalších zbytných institucí. Zdanění práce by tedy mohlo být zrušeno bez náhrady, případně pouze dočasně využito ke konsolidaci státních financí.

Důvod, proč většina občanů zdanění práce toleruje, ačkoliv stát jim za to nenabízí adekvátní protihodnotu, je zažitá neurčitá představa, že odvádět státu část výdělku je „normální“. Především je ale existence přerozdělování formou zdanění práce nástrojem přetrvávající představy z období vzestupu dělnického hnutí, že kdo má vyšší příjem, pravděpodobně nadměrně participuje na „nadhodnotě“ vytvořené někým jiným a je třeba to korigovat. Kromě toho pro nízkopříjmové je atraktivní vyšší míra zastoupení přímých daní, protože ty se jich prakticky netýkají.

Rychlostní limity

Zákon o silničním provozu ve svém ustanovení o rychlosti jízdy jednoznačně uvádí, že [r]ychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Navzdory tomuto věcně úplnému požadavku na počínání řidiče zavádí ještě konkrétní rychlostní limity v obci, mimo obec, případně na dálnici, které jsou věcně redundantní.

Proč má stát rád rychlostní limity? Protože mu umožňují snadno postihovat přestupky prostým vyhodnocením jejich formální stránky, pokud možno blokovým řízením na místě, bez nutnosti stanovovat jejich materiální podstatu, tedy že někomu mohla vzniknout újma. Obce můžou poměrně snadno nasazením radarů vylepšovat příjmovou stránku svého rozpočtu. Přitom absence rychlostních limitů by na bezpečnost silničního provozu neměla žádný vliv, protože všechny „piráty silnic“ by bylo možné postihovat jako doposud: Projíždět okolo školy nebo centrem obce stokilometrovou rychlostí jistě není přizpůsobení jízdy okolnostem, které je možno předvídat. Ostatně i status quo německých dálnic potvrzuje, že přechod od maximální k doporučené rychlosti zvýšení nehodovosti nezpůsobil, na rozdíl od nutnosti věnovat se místo situace v provozu ručičce tachometru.

Proč má rychlostní limity ráda většina obyvatel? Protože má dojem, že je rychlostní limity ochrání. Že když sami dodržují pravidla, mají k nim stejnou úctu i ti, kteří se žádnými pravidly beztak neřídí.

Drogová prohibice

Velmi nešťastnou (tím, jak mylná je) představou mnoha lidí je přesvědčení, že zakáže-li stát nějakou neřest a trestá-li za ni, přestane neřest existovat nebo se zásadně omezí. V sedle této ideje bojovaly mnohé společnosti v určitých etapách svojí existence proti alkoholu a v posledním století takto přistupují prakticky ke všem omamným a psychotropním látkám, kdy právě alkohol z toho (mimo islámský svět) „vybruslil“ jako kulturně tolerovaná droga, paradoxně bez ohledu na poměrně vysokou míru jeho společenské nebezpečnosti.

Drogová prohibice je přitom zoufale neefektivní, protože neexistuje konkrétní „poškozený“, který by dával podnět represivním složkám konat. Naopak existuje a bude existovat poptávka uživatelů drog a nabídka jejich výrobců a distributorů. Existence státní represe vytlačila obchod s drogami do ilegality, což má praktický dopad na zdraví uživatelů, kteří nemusejí od dodavatelů dostávat zboží v očekávané kvalitě, ale především na cenu drog, které tak tvoří základní zdroj financování narkomafií a velikost jejich moci. Bez nadsázky z toho vyplývá, že politiky drogové prohibice jsou paradoxně nejvíce v zájmu výrobců drog, protože maximalizují jejich zisky. Dostupnost drog je v současnosti pro kohokoliv navíc snadnější než kdykoliv předtím, protože obstarat si je prostřednictvím anonymního darknetu je stejně triviální jako nakoupit u Alzy (i tam se ostatně dá platit kryptoměnami).

Pokud by stát namísto prohibice drogy dekriminalizoval a začal regulovat, tak jako činí v případě alkoholu, nezměnilo by se mezi uživateli (z hlediska jejich počtu) vůbec nic: Dostupnost by byla stejná jako nyní, ceny by mohly zůstat stejné. Změnilo by ale to podstatné: většinou peněz by disponoval namísto mafií stát, který by je mohl využít z menší částí k pomoci drogově závislým a z větší části v jiných rozpočtových kapitolách.

Obrázek: Image by wayhomestudio on Freepik