Být jako Izraelci nebo zrušit státní důchody

Mezi vyspělými zeměmi sdruženými v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je Izrael jediným zástupcem (2,9), jehož demografický vývoj je udržitelný. V případě Izraele se vysoká úhrnná plodnost netýká jen ultraortodoxních nebo arabských komunit, ale i sekulárních Židů, u kterých je její hodnota 2,5. Všechny ostatní země Západu, včetně těch, které bývají považovány za „konzervativnější“ (Polsko 1,5, Maďarsko 1,5, Slovensko 1,6), jsou hluboko pod potřebnou mezí udržitelnosti. Nejplodnější Francie má 1,8. Často se za příčinu poklesu plodnosti dávají faktory jako individualizace společnosti, upřednostňování kariéry nebo náklady spojené s rodičovstvím. Proto návrhy, které přicházejí a mají přispět ke zvýšení porodnosti, chtějí usnadnit soulad mateřství s prací nebo nabízet finanční příspěvky.

Kvůli důchodům děti jen jako "nice-to-have"

Uvedené příčiny demografické krize jsou fakticky správné, ale to, že se na tyto příčiny odkazujeme, nevysvětluje důvod jejich existence, nenabízí „prapříčinu“ těchto příčin. Paradoxně je přitom tato prapříčina známá a podložená studiemi: Jedná se o existenci systémů státních starobních důchodů, které odbouraly přímočarou ekonomickou motivaci k přivedení potomků na svět a učinily z dětí pouze „nice-to-have“ možnost. Proto i ženy, které po dětech pudově touží, kvůli nedostatečně vnímané nutnosti je mít mateřství odkládají a nestíhají. Jednotlivec není pro své zajištění na stáří motivován k tomu mít vlastní děti a dobře je připravit „na život“, ale vystačí prostřednictvím státního přerozdělování s dětmi jiných.

Systémy státních starobních penzí jsou přitom v historii lidstva relativní novinkou, poprvé se takový systém objevil ve Velké Británii v prvním desetiletí 20. století. Od té doby se penzijní systémy šířily nejen do dalších zemí, ale nabývaly objemu. Ať už kvůli snižování důchodového věku, tak z důvodu vyššího věku dožití penzistů.

Zkoumání vlivu dopadu sociálního zabezpečení na porodnost není záležitost posledních let: Už v roce 1975 vyšel v časopise Demography text profesora sociologie Charlese F. Hohma, který na datech ze 67 zemí dokumentuje měřitelný negativní efekt na porodnost v důsledku existence programů sociálního zabezpečení. Profesor ekonomie Alessandro Cigno ve svém pojednání o nízké plodnosti v Evropě upozorňuje, že systém penzí je jak příčinou, tak obětí problému: Způsobuje pokles porodnosti, ale současně bez stabilní porodnosti není schopen fungovat. Cigno mimochodem svoje upozornění rozšiřuje o tezi, že zrušení penzijních systémů by pravděpodobně nepřineslo větší míru dobrovolných úspor. Navrhuje proto důchodový systém tvořený dvěma paralelními větvemi, jednu založenou na zásluhovosti (objemu vkladů), druhou na výdělečném potenciálu penzistových dětí.

Tým okolo ekonoma Michela Boldrina v textu z roku 2015 v Journal of Demographic Economics rovněž zaznamenal silné provázanosti mezi státními důchody a plodností. Navíc identifikuje jako další klíčový faktor poklesu porodnosti přístup na kapitálové trhy, tedy schopnost zajistit se na stáří samostatně. Analýza profesora ekonomie Roberta Fengeho pro Evropskou centrální banku z roku 2014 s využitím robustního matematického aparátu rovněž dochází k závěru, že nižší návratnost vkladu do penzijního systému je navázána na vyšší porodnost. Profesor ekonomie Alexander M. Danzer si v American Economic Journal všímá kauzálního efektu na pokles úhrnné plodnosti v Brazílii po penzijní reformě, která se snížila o 1,3 dítěte během 20 let. Profesorka ekonomie Pauline Rossiová se ve svém aktuálním článku pro VoxDev zaměřuje na efekt rozšíření penzijního systému v Namibii, kde pokles porodnosti byl chtěný.

Je to delší, za to horší cesta, chlubí se politici

Na představených skutečnostech je dobře vidět, že běžně navrhované modely penzijních reforem nejsou s to odbourat základní překážku své udržitelnosti: Závisejí na počtu narozených dětí, ale motivaci k tomu děti mít snižují. Pro zajištění své udržitelnosti tak musejí větší měrou odvodů zatěžovat ty, kdo jsou v aktivním věku a odvody platí, případně posouvat věk, od kterého lze ze systému peníze čerpat. Nebo kombinovat oba přístupy. Pro politiky je to ovšem jediná tzv. politicky průchozí cesta, spolu s podporou dobrovolných pilířů těchto systémů.

Mimochodem, pokud by se průběžné důchodové systémy podařilo zrušit, bylo by nutné vypořádat se s výzvou, která by se týkala přímých transferů od dětí v aktivním věku k rodičům přijímajícím rodinný starobní důchod: Byl-li by tento systém navázán na rodinnou solidaritu, tedy dobrovolnost, tedy pokud by zrcadlil kvalitu výchovy dětí a jejich autentickou vděčnost, mohl by se trest za „špatnou“ výchovu v podobě nouze na stará kolena zdát příliš krutý. Je tak pravděpodobné, že by se mezigenerační transfery vymáhaly prostřednictvím státní moci, nicméně základní motivační prvek v podobě vazby důchodu na úspěšnost potomstva by zůstal zachován.

V tom je zřetelný rozdíl oproti navázání účasti na státním důchodovém přerozdělování pouze prostřednictvím kritéria počtu dětí, protože to nezohledňuje ekonomický přínos dospělých dětí v hospodářství, tedy do značné míry nezohledňuje kvalitu rodičovské přípravy na život. A skoro by se na základě provedených úvah zdálo, že je možné prostřednictvím navázání příjmů v penzi na příjmy vlastních dětí odbourat kladnou zpětnou vazbu vedoucí k zestárnutí populace a jejímu vymírání. A možná ještě v době pár desítek let zpět by to byla finální cesta k vyřešení kritické demografické situace.

Jenže mezitím došlo k ještě jedné změně: Tím, jak společnost bohatne a rostoucí počet lidí si může dovolit život mimo rodinu (někdy dokonce jako single), roste i podíl těch, kteří si na svůj důchod naspoří během produktivního věku. Po státních důchodových systémech může tedy proti plodnosti působit i růst bohatství a produktivity umožňující až takovou míru finanční nezávislosti jednotlivce, že se ten na stará kolena bez povinného přerozdělování nebo transferů od potomků obejde, a také touto cestou z dětí může udělat volitelnou záležitost. V takové chvíli nemá už stát nástroje, kterými by mohl žádoucí demografický vývoj podpořit. Ale pozor, i tento přístup se zhroutí spolu s demografickým kolapsem: Jmenovitý objem uložených peněz nebude mít reálnou hodnotu (dojde k inflaci), pokud ekonomika ztratí páru v podobě existence další mladé generace.

Kdo si je vědom smyslu, nepotřebuje zpětnou vazbu

Je proto nutné vrátit se zpět k paradoxu Izraele a zvážit, co národ Izraelců činí výjimečným v demografických ukazatelích, navzdory vysokému ekonomickému standardu i navzdory existenci demograficky nežádoucích kladných zpětných vazeb v podobě důchodového systému: Je to široce, celospolečensky sdílené přesvědčení, že rodiny mají vznikat a rozrůstat se. Do doby, než přijdeme na to, jak tuto chuť žít přenést z jediné „západní“ země na Blízkém východě na zbytek Západu, je třeba aspoň pokoušet se politicky zprůchodnit zesílení ekonomické vazby mezi rodiči „v důchodu“ a jejich vlastními dospělými dětmi.

Obrázek: Designed by Freepik