Zelenskyj, Trump a evropské panoptikum
Evropské ozvěny kolapsu jednání mezi prezidenty
Fiasko jednání mezi americkým a ukrajinským prezidentem v Oválné pracovně Bílého domu těsně před podpisem dojednané dohody je překvapivé. Ještě překvapivější jsou projevy pokračující ztráty kontaktu s realitou, které ve svých reakcích na odlišné pohledy Američanů a Ukrajinců prezentuje Evropa.
A je jedno, jestli se podíváme na tu část spektra, která neváhá Zelenského označovat za žebráka či člověka, který „nechal zabít statisíce lidí“, že si „dovolil“ bránit se ruské agresi. Nebo jestli se podíváme na specialisty v dosahování míru prostřednictvím prostředků druhých, ovšem přispívající úderným stanoviskem a vyvěšením ukrajinské vlajky. Je zarážející, že zde jde o významný průnik s tradičně antiamericky profilovanou částí politického spektra, které se toho času Američané hodí na špinavou práci proti Putinovi, ale jinak mají strýčka Sama za původce zmaru, kamkoliv nasměruje svůj ukazovák. V zásadě jakýkoliv Trumpův současný postup jsou připraveni podrobit zdrcující kritice, v tomto případě jako appeasement a podvolení se Putinovi.
Bude stačit přístup nezlob, nebo uvidíš?
Na dosavadním dění je tak zajímavé to, že Trump a Zelenskyj vystupují velmi dobře s ohledem na to, jaký zřetelný zájem zastupují. V případě ukrajinského prezidenta se jedná v první řadě o snahu efektivně zajistit účinné bezpečnostní záruky pro svoji zemi tak, aby zastavení bojů nebylo pouhou přestávkou pro občerstvení ruských invazních sil. U prezidenta Spojených států pak základním imperativem je nakládat hospodárně s prostředky amerických voličů. Zelenskyj ví, že Američany potřebuje, a skoro (skoro!) vždy to precizně zohledňuje v komunikaci. Trump ví, že nepotřebuje Ukrajince, ale rád dělá dobré obchody. Trump má za to, že obchodní přítomnost Američanů na Ukrajině v budoucnu je sama o sobě dobrou bezpečnostní garancí, aby Rusové neriskovali FAFO (nezlob, nebo uvidíš), a že má-li fungovat jako zprostředkovatel dohody, nemůže žádné straně dávat najevo preferenci, i když jednou smluvní stranou je ďábel. Zelenskyj nevěří tomu, že je možné ďábla držet stranou jen implicitními mechanismy, a přál by si, aby Trump dával formálně najevo svoji podporu oběti zla.
Právě neochota Američanů nechat si narušovat taktiku pro ně podružnou deklaratorní zátěží a z jejich pohledu nadbytečnými a pro vyjednávání kontraproduktivními mechanismy, a současně (zřejmě emocionálně vynucená) potřeba Ukrajinců nazývat věci pravými jmény, i když partner tuto část popisu reality vyloučil ze zvoleného postupu, vedla ke kolizi v jednání. Potíž je v tom, že vyjednávající strany nejsou v symetrické pozici, jestliže jen jedna strana spolupráci potřebuje životně nutně. A v tomto smyslu se přílišné tlačení na pilu ze Zelenského strany dá považovat za strategické selhání, které jen těžko může být kompenzováno evropským okázalým vyjadřováním podpory v reakci na Američany. Zelenskyj si to dobře uvědomuje a už i polský prezident Duda společně s šéfem NATO Ruttem Zelenského vyzvali k intenzivní snaze o pokračování dialogu s Trumpem.
Cynické Rusko, pokrytecká Evropa
Pro zbytek Evropy bylo poslední konání americké administrativy živou vodou v aktivitách, ve kterých nemá ve světě konkurenci – v silných slovech a gestech, prostřednictvím kterých se může ujistit ve své morální nadřazenosti nad Trumpem a jeho lidmi. Ačkoliv Evropané doposud Ukrajincům poskytli vojenskou podporu nominálně jen o málo menší než USA, kvalitativně se nemohou porovnávat. Ať už jde o konkrétní špičkové vojenské technologie, tak o logistické nebo zpravodajské prvky samotné věcné podpory. Toho si je dobře vědom jak Zelenskyj, tak Rutte. Evropa přesto navzdory zkušenosti z tří let trvání brutální ruské agrese proti Ukrajině si nedokáže přiznat, že sama brzdila schopnost Ukrajiny bránit se pozdními dodávkami pomoci a omezeními pro její použití. Zejména Německo, které v současnosti předstírá oddanost ukrajinskému lidu, nejvýrazněji vyjadřovalo svoje obavy z eskalace konfliktu.
Je zřejmé, že Rusko coby jadernou velmoc a stát, který cynicky své omezené prostředky směruje prioritně do válečných dobrodružství, bez ohledu na náklady, včetně těch lidských, není možné konvenčně porazit s tak omezeným odhodláním a ochotou omezit se, jak doposud Evropa nejen deklarovala, ale především prakticky konala. Nejde jen o omezené výdaje na zbrojení a stav armád většiny evropských států, ale především priority v podobě dekarbonizace a navázaných politik ESG, které fakticky paralyzují zbrojní výrobu starého kontinentu. Přitom zájem Evropy na ukrajinském nepodlehnutí agresi z Ruska je reálný. Na rozdíl od USA. Že potom Evropa nárokuje vyřešení této situace Američany a plísní Trumpa za jeho nabubřelost, je jedním z příznaků v úvodu zmiňované ztráty kontaktu s realitou. To, že Spojené státy vytáhly Evropu z tragédie první i druhé světové války, nevyplynulo z nějaké odnikud se beroucí potřeby USA vynakládat své prostředky a nasazovat životy svých vojáků pro dobro celého světa. Evropa to ostatně taky nedělá. Teprve potopení amerických lodí v roce 1917 nebo 1941 přivedlo USA do světových konfliktů, protože teprve to znamenalo ohrožení americké bezpečnosti.
Existuje plán B?
Nemá moc smysl spekulovat o současné americké neestetické taktice a spolehlivosti předpokladů, které Trumpův tým o udržitelnosti mírového uspořádání činí, pokud neexistuje naprosto žádná alternativní představa, která by měla potenciál zastavit zabíjení stovek lidí denně, které se v současnosti děje. Jisté je jen to, že postup, který pokrytecky kritizující Evropa doposud uplatňovala, k žádnému výsledku nesměřoval. Amerika doposud Ukrajinu podporuje, aktivně s ní spolupracuje a do budoucna se na ní chce angažovat. Srovnávání s mnichovským diktátem je tak příkladným projevem povrchnosti a intelektuální lenosti. Rovněž je třeba připomenout, že zatímco Barack Obama poskytoval diplomatickou podporu nebo zdravotnické pomůcky a Joe Biden hned v březnu 2022 jasně deklaroval, že Spojené státy nevyšlou vojáky na Ukrajinu ani v rámci případné mírové mise, Trumpova první administrativa dodávala smrtící vojenskou techniku, včetně protitankových střel Javelin.
Pokud evropské země Ukrajině chtějí reálně pomoct, měly by konečně přestat podléhat pokušení odvádět pozornost od svých selhání poukazováním na americké kroky. Pokušení, které nadále vychází z neudržitelné implicitní představy, že USA jsou tu od toho, aby poskytovaly Evropě bezpečnostní mamahotel. A měly by začít velmi aktivně pracovat na tom, aby Evropě mohlo být jedno, co a jak Amerika řeší nebo neřeší.
Obrázek: Designed by Freepik