Demokracie

Co to vlastně je ta demokracie, kterou se západní politici tak s radostí ohánějí a v jejíž ochraně páchají po světě převraty, války nebo podporují režimy, které se dopouští zločinů proti lidskosti? Význam slova říká, že by mělo jít o vládu lidu. Obyčejní lidé jsou ti, kteří mají rozhodovat a komu má vládnoucí kasta nakonec skládat účty. Je tomu ale dnes doopravdy tak nebo nám tu vládnou systémy podobné plutokracii, či přímo demokratuře?

Na začátek je dobré si uvědomit, že demokracie je dnes spojována s jakousi vyšší formou vládnutí, kdy demokratické země jsou považovány za zlatý standard svobodné společnosti. I proto je pochopitelné, že je toto slovo často zneužíváno a asi nikdo z nás netrpí naivní představou, že každá země, která má ve jméně "demokratická" nebo v ní probíhají volby, demokratickou doopravdy je. V tomto článku ale nechci probírat Korejskou lidově demokratickou republiku, nýbrž se chci zaměřit na nejvlivnější mocnosti demokratického světa jimiž jsou hlavně EU, USA a Velká Británie (VB).

Dále je dobré pochopit, že lidé u moci se budou skoro vždy snažit zakrývat nelichotivé pravdy, či informace, které se jim zrovna nehodí do krámu, a proto asi Karel Kryl kdysi pronesl že „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot." V druhé řadě budou politici lhát i z mnohem závažnějších důvodů. Těmi jsou většinou korupce, či páchání jiných závažnějších zločinů, jako mohou být třeba vraždy na objednávku?? svědků v nejen korupčních kauzách.

Abychom mohli zemi nazvat moderní demokracií, musí splňovat specifické podmínky. V prvé řadě v ní musí existovat možná pluralita názorů a až na úplné výjimky, by měla platit absolutní svoboda slova a to jak v tom, co mohu říkat, tak v tom, jaké informace mohu konzumovat. S tímto dnes mají demokracie zásadní problém, což jsem se snažil přiblížit už ve svém dřívějším článku "Svoboda". Za zmínku stojí například DSA v EU, celosvětové ovlivňování toho, co se na sociálních sítích cenzuruje, zatýkání lidí ve VB za psaní urážlivého obsahu na internet díky zákonům, jako zákaz nenávistného projevu. V USA zase máme nově kongresem schválený zákon, který mění definici slova "antisemitismus", aby se do něj počítala i například kritika státu Izrael, zatímco pokojné protesty jsou v USA i v EU potlačovány neúměrnou brutální silou. Pak zde máme i cenzuru ruských webů nebo selektivnost západních medií v tom co otisknou a jakým způsobem o tom píší, pokud vůbec píší. Podmínku svobody slova západní demokracie nesplňují a vidíme zde trend ji i nadále omezovat.

Ve funkční demokracii je důležitý další prvek, a to transparentnost vládnoucího systému. Jen tak totiž mohou občané doopravdy vystavit vládě účet u voleb. Narozdíl od diktatur, se v demokracií mají dodržovat základní lidská práva a svobody. Ty by měly i třeba zaručovat, že novináři nebudou postiženi za vynášení pravd na veřejnost. Je tomu dnes tak? Stačí se podívat na případ nedávno propuštěného Juliana Assange, který se po zveřejnění informací, dokumentující nejen americké válečné zločiny, schovával 8 let na ambasádě a dalších 5 let strávil v britském vězení. Přestože byl nakonec propuštěn, bylo to podmíněné přiznáním viny ze špionáže a trestem pěti let.

Další velmi důležitou složkou transparentnosti musí být i tzv. ochrana whistleblowerů, tedy zaměstnanců, kteří na veřejnost vynesou interní dokumenty, či informace, které dokazují nezákonné, či vysoce amorální chování organizací, jejichž jsou součástí. Zde můžeme například zmínit Edwarda Snowdena, který na veřejnost přinesl tajné dokumenty americké NSA, které dokazovaly mezinárodní špionážní program jasně porušující zákony a narušující základní lidská práva na soukromí občanů jak v USA, tak ve zbytku světa. Edward se dodnes schovává v Rusku a změny uvnitř této organizace nikdy nenastaly. Nemusíme jít ani k super tajným dokumentům vlád. I v případě whistleblowerů firmy Boeing vidíme, že jejich ochrana není dostatečná a umírají jak na běžícím páse za prapodivných okolností. A jak v případě novinářů, tak u whistleblowerů nejde o ojedinělé případy. Co do ochrany občanů, fungujících jako strážci demokracie, západ selhal a pokud se nic nezmění, nemůžeme očekávat, že jich bude v budoucnu více.

Krom toho dnes mají zpravodajská média problémy s konsolidací vlastnictví, kdy valnou většinu z nich vlastní pár vyvolených, kteří pak mohou ovlivňovat redakční směřování deníků. Kvalitní reportáže schované za tzv. placenou zdí nebo i kolaboraci s tajnými službami, které do médií dodávají falešné informace vyhovující jejich zájmům. Někdy dokonce přímo schvalují a upravují články i pro největší novinářské domy po celém světě. Není se tedy čemu divit, že důvěra ve stará média upadla na bod mrazu. Asi i proto, že dnes často ani věci neověřují a nechávají politiky a vládní úředníky rozhlašovat propagandu bez větší konfrontace. Proč tomu tak je, si zkuste zodpovědět sami.

Transparentnost, ale není jen o ochraně hlídačů státu, jejich nezávislosti a poctivé práci. Stát jako takový by se měl snažit o co největší míru transparence už ve svém jednání. To ovšem v dnešních demokraciích neděje. Jinak by například nebylo možné, že EU nakoupí 10 Covid vakcín na každého občana (včetně novorozenců) od společnosti Pfizer a veřejnosti k ní poskytne v podstatě zcela začerněné smlouvy. Také by nebylo možné, aby FDA, která léky schvaluje, odmítala nezávislým vědcům ukázat studie o těchto "vakcínách" k prostudování a to dávno potom, co se s nimi začalo po světě vakcinovat. Také by určitě nebylo možné aby Pentagon nebyl schopen projít nezávislým auditem 6 let v řadě, a přesto se mu každoročně navyšoval rozpočet, či aby američtí zákonodárci nemohli vědět kolik a na jaké projekty se používají peníze, končící v takzvaném "černém rozpočtu". A už vůbec by nebylo možné aby veřejnost neměla přístup k tajným dokumentům o atentátu na jejich prezidenta, který se stal před 61 lety a spoustu dalších událostí, které tajné služby dodnes před veřejností tají.

A v transparentností to nemůže končit jen u státních činitelů. Jedna z nevýhod demokracie je, že se opírá o veřejné mínění, které je utvářeno přes již zmíněná média, neziskovky a další vlivové skupiny. Proto je pochopitelné, že se cizí mocností, či nadnárodní společnosti budou snažit ovlivnit sentiment populace ku jejich prospěchu. V USA toto pochopili již na začátku 20. století a proto i vytvořili zákony o registraci zahraničních agentů, nařizující povinnou registraci osob, organizací a dalších zájmových skupin, které jsou financovány ze zahraničí (až na výjimky jako lobbistická skupina státu Izrael), pro které platí jiná pravidla a například o tom musí i informovat ve svých publikacích. To napomáhá veřejnosti v orientaci napříč politickým spektrem a funguje dobře jako součást demokratické ochrany proti nežádoucím zahraničním vlivům. V EU samozřejmě nic takového nemáme a když byl podobný zákon schválen v Maďarsku, tak jej evropský soudní dvůr zakázal. Ač sice přiznal, že podobné organizace mohou mít velký vliv na veřejný diskurs a snaha o transparenci je důležitá, Maďarsko prý dostatečně neprokázalo, že je potřeba zavést opatření plošně a jelikož omezuje svobodu pohybu kapitálu z členských států a třetích zemí, bylo nakonec zrušeno. V otázce transparentního chování západ také selhal.

Další důležitou podmínkou jsou důvěryhodné volby, protože pokud v jejich legitimitu lid nevěří, vyústí nakonec v krvavou revoluci. V případě samotného hlasování je na tom západní svět, až na USA, stále dobře a pokud se nezbavíme volebních uren s papírovými hlasy a s korespondenční volbou budeme opatrní, tak na tom dobře i zůstaneme. USA je výjimka hned z několika důvodu. V 16 státech k hlasování nepotřebujete ani doklad totožnosti a v dalších 11 nepotřebujete k identifikaci ani dokument s fotografií. Také je ve spoustě států zavedena elektronická volba přes tzv. hlasovací stroje, která se nedají fyzicky ověřit a tak má k nim spousta lidí pochopitelně nedůvěru. Na závěr je potřeba zmínit i jejich pravidla ohledně korespondenční volby. I ty jsou neuvěřitelně laxní, a jelikož touto formou hlasuje třetina populace, panuje i zde velká míra nedůvěry v jejich legitimitu.

Další překážka pro důvěru ve volby je samotný volební systém. Pokud chceme mluvit o demokracii, je potřeba aby výsledky doopravdy reprezentovaly hlas lidu. I s tímto mají západní demokracie zásadní problém. Pokud se podíváme na nedávné volby ve VB, zjistíme, že hlas lidu určitě nereprezentují, jinak by totiž strana která vyhrála 34% hlasů nemohla získat 63% křesel, zatímco strana která získala 14% má křesel 5, tedy ani 1% parlamentu.

Pak tu máme volební systém EU, který je v případě evropského parlamentu lepší, ale zato mají zvolení reprezentanti v podstatě nulové pravomoce a volba do funkce s reálnou mocí, tedy prezidenta komise, probíhá tajně (proč?) a tak si voliči ani nemohou ověřit, jak jimi zvolení zástupci hlasovali. Volič má také nulovou šanci rozhodnout, kdo tuto pozici obsadí a i proto v ní mohou znovu zasednout politici jako Ursula von der Leyen, která má podle průzkumů jen 37% podporu napříč Unií. Vytváří tento systém politickou elitu, která je úplně odtržena od přání svých voličů? Asi i proto mohou politici, kteří v předvolebních debatách tvrdě kritizovali politiku EU, hlasovat pro znovuzvolení osoby, která tuto politiku nastavovala. Mohli jsme to vidět například i v případě ODS, tedy až na pana Vondru, který svou volbu odmítl sdělit.

Pak zde máme americký systém, který má s reálnou demokracií pramálo společného. Můžeme zmínit jejich aktuální prezidentské volby, kdy demokratická strana nedělala debaty a v podstatě k Bidenovi nepostavila protikandidáta. Ten nakonec odstoupil a místo něj byla dosazena nikým nevolená Kamala Harris (ryze demokratické, že?). K zamyšlení je i to, že jsou v USA reálně volitelné jen dvě strany, přestože se 43% amerických voličů identifikuje jako nestraníci a 25% voličů říká, že ani jedna strana nereprezentuje jejich zájmy. Kandidáti jako Bobby Kennedy Jr., který má aktuální podporu okolo 15% nebo Jill Stein jsou skoro kompletně ignorováni a v debatách je neuvidíte. Jde totiž jen o vrchol ledovce a popsat jejich systém je na samostatný článek.

Chci se teď hlavně zaměřit na další část voleb, která na západě přestává být demokratická a na kterou si musíme dát setsakramentský pozor. Tím je totiž zásah tajných služeb do samotného procesu voleb. Během evropských voleb jste si mohli všimnout kauzy ohledně kandidáta do parlamentu Petra Bystroně a Voice of Europe, který nakonec pod tlakem veřejnosti nekandidoval. Ten měl na nahrávkách údajně přebírat a počítat úplatky od Ruska. K těmto nahrávkám veřejnost přístup samozřejmě nemá, na kauzu si nemůže udělat nezprostředkovaný názor a musí tak věřit politikům, kteří vedení tajných služeb dosadili. Je toto podle vás demokratické a neměly by tyto informace být veřejné?

Tyto manýry se nejspíš učíme za oceánem, kde během posledních prezidentských voleb 51 "bývalých" agentů tajných služeb vydalo vyjádření o laptopu Huntera Bidena, kde jej označovali jako ruskou dezinformaci. CIA o tomto prohlášení dopředu věděla, schválila jej, přestože FBI potvrdila autenticitu laptopu a měla k němu přístup již od prosince 2019. Toto prohlášení celou kauzu zdiskreditovalo (krom její cenzury na sociálních sítích) a nakonec velmi pravděpodobně vyhrálo Joe Bidenovi volby. Asi proto kdysi historicky první odpadlík CIA Philip Agee říkal: "V CIA nás demokracie nezajímala. Bylo fajn, pokud byla vláda demokraticky zvolena a spolupracovala s námi, ale pokud ne, tak pro nás demokracie nic neznamenala." Nikdo ale asi nečekal, že by to platilo i pro volby americké. Většinu toho, co tyto služby provádějí, nevíme, ale víme, že ty naše od nich opisují, jejich informace přebírají a ještě za to dostávají ocenění. Jediný zájem CIA je udržet americkou hegemonii za každou cenu. V tom pro české zájmy a často i zájmy americké společnosti není prostor, a proto nám často budou samozřejmě lhát. Kdokoliv si myslí opak, je podle mě idiot.

Dalším problémem dnešní demokracie jsou peníze. V roce 2014 vyšla zajímavá studie, která zkoumala vliv podpory veřejnosti a dalších zájmových skupin u jednotlivých federálních zákonů na jejich následné schvalování v Americe. Výsledky ukázali, že "ekonomické elity a organizované skupiny zastupující obchodní zájmy mají značný nezávislý vliv na politiku americké vlády, zatímco masové zájmové skupiny a průměrní občané mají malý nebo žádný nezávislý vliv.". Tato studie poukazuje na zajímavé zjištění, že na tom co si myslí "průměrní" (ekonomicky spodních 90%) občané v podstatě nezáleží a ať už zákon podporují nebo ne, šance na schválení je nakonec vždy okolo 30%. Zajímavá je také informace, že v případě 80% podpory napříč celou společností je šance schválení jen 43%. Vzhledem k tomu, že tato studie byla dělána na politiku mezi roky 1981-2002, lze očekávat, že od rozhodnutí "Cizens United" z roku 2010, budou tyto čísla ještě více nakloněna na stranu obchodních zájmových skupin a ekonomických elit.

Není se nakonec čemu divit, protože personalizovaná politická korupce je v Americe legální a pokud každoročně utrácíte miliardy dollarů, tak pochopitelně chcete něco na oplátku. Tyto peníze mají být použity jen na samotné kampaně, ale to může i znamenat, že si z nich kandidáti platí výplatu nebo je jinak kreativně využijí. A i v případě, že jdou peníze nakonec jen do kampaně, vytváří to nutnost vycházet lobbistům vstříc, protože bez velkého rozpočtu na marketing, vás jen těžko zvolí. Tím spíš pokud ostatní tyto peníze přijímají.

Teď si možná říkáte, že máme štěstí, když žijeme v EU, která by podobnou korupci nikdy nedopustila. Opak je bohužel pravdou a jsme na to možná i hůř. Peníze jsou v americké politice alespoň vidět, zatímco my často díky právním mezerám ani nevíme, kdo evropské politiky sponzoruje. Evropští komisaři třeba ani nemusí dodávat informace u většiny svých finančních majetků nebo ani nemusí dodávat informace o nemovitostech, určených pro exkluzivní využití jejich rodinou. Evropští poslanci, zase nemusí deklarovat majetky svých partnerů nebo třeba jim proplácené události, pokud jsou od "společenských partnerů" jako odbory, zaměstnavatelé, různé asociací, církví apod. Člověk nemusí být génius, aby si uměl představit, jak moc jsou tyto pravidla zneužitelná.

Pak je zde další úroveň korupce, která je dle mého nevyvratitelná, ale velmi těžko se dokazuje. Tou je tzv. "Insider trading", tedy obchodování na burze na základě neveřejných informací. Zákonodárci jako Nancy Pelosi dlouhodobě porážejí akciový trh lépe než nejlepší investiční fondy světa. Jen za rok 2023 vyrostly její akcie o neuvěřitelných 63% a ani zdaleka nejde o výjimku. Obchodování na burze jen dále navyšuje motivaci politiků vycházet vstříc korporacím a vytváří nedůvěru v zákonodárce, že jednají v zájmu veřejnosti. Nazvěte mě cynikem, ale pokud sedím v národním bezpečnostním výboru, který navyšuje rozpočet Pentagonu, tak bych z toho alespoň neměl profitovat. A podobných případů najdeme spoustu. Podle průzkumu veřejného mínění chce přes 80% americké společnosti zakázat politikům a jejich blízké rodině obchodovat na burze a dokonce se na toto téma i začala připravovat legislativa. Třeba se to tentokrát vejde do 43% :). A pokud se ptáte jestli evropští poslanci musí veřejně deklarovat své obchody, tak se radši neptejte. Ti totiž dávají své majetkové poměry veřejně jen na začátku a konci jejich funkčního období a po skončení mandátu se stávají neveřejnými a přístupnými pouze pro soudy, policii nebo na speciální žádost adresovanou prezidentu evropského parlamentu. Co se týče boje proti korupci, tak se západ ani nesnaží.

Nakonec pokud má demokracie fungovat, tak lid musí být schopen zvolit reálnou změnu, která nebude jen o kosmetických kulturních válkách nebo výši deficitu státního rozpočtu. Je toto ale možné pokud máme politiky, kteří před zvolením něco hlásají, pak otočí o 180 stupňů a až na kosmetické změny pokračují v nastavené agendě? Nejde vlastně o podvod na voličích, který by měl být sankcionován, nebo alespoň obhájen před soudem? Podle mě ano, protože pokud mohou politici bezmezně obelhávat lidi bez postihů, tak to budou dělat. K tomu je samozřejmě i potřeba, aby byla soudní moc doopravdy nezávislá.

Winston Churchill kdysi řekl, že “Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký si umí představit. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“ Já s ním budu souhlasit, ale dnes ji už moc nezůstalo a pokud ji máme zachránit, je co vylepšovat a v příštím článku se podíváme jak na to.