Moc mluvíme, málo mlčíme

Za prvé, protože mě to (už) nezajímá a za druhé to nepotřebuji sledovat kvůli obživě. A kvůli tomu, abych byl tzv. „v obraze“ to nepotřebuju už vůbec. Stačí si otevřít internet a hned vím, co se děje. Existují blogy a blogeři, u kterých se informuji a přehled mám. Takový, abych věděl a abych se z toho nezbláznil.

Byl to Covid, který nás vskutku vyškolil. Já si z toho vzal důležité ponaučení. Vypozoroval jsem, že to byl strach, zvyk, přirozenost a pohodlnost, co vedlo každého k rozhodnutí, jak se zachovat. Někdo měl větší strach z nemoci, tak pospíchal na vakcínu a důsledně nosil roušku a dodržoval opatření. Jiný měl strach z vakcíny.

Pak se tu projevily obavy ze ztráty zaměstnání, zvyk poslouchat autority, věřit vědě. Víra tu sehrála velkou roli. Nebyla to jen neotřesitelná víra ve vědu, v dogma, média (na jedné straně), ale i víra v protilátky, přirozenou imunitu a promoření (na druhé straně). To vše vedlo na jedné straně k utvrzením, na druhé k pochybám, otázkám a hledáním odpovědí.

Další roli hrála pohodlnost a lenost. Lenost přemýšlet, takovéto „říkali to v televizi, tak to bude pravda“, pohodlnost omezit se např. v návštěvě restaurací, v cestování. Jestliže podmínkou byla tečka a respirátor, i ti, kteří nebyli o potřebě očkování přesvědčeni, se z těchto důvodů nechali očkovat.

A věřím, že svou roli sehrála i potřeba patřit do té „lepší“ části rozdělené společnosti, která byla mediálně chválena, na rozdíl od té „špatné“ části, která byla haněna.

Protože jsem věřil v přirozenou imunitu, ve zdravý životní styl, měl jsem potřebu dýchat přirozeně a nevydechovat do respirátoru to, co opět musím vdechnout, a záhy začal o oficiálních řečech pochybovat, stal jsem se (aniž bych o to nějak usiloval) součástí té „špatné“ části společnosti.

Zvykl jsem si chodit dýchat do přírody, být víc sám a mlčet. Především tam, kde bylo zbytečné mluvit, protože se stejně nedalo domluvit. Protože jsem byl ten „bezohledný sobec, vrah dědečků a babiček“.

Pak přišlo to propojování s tou „špatnou“ částí společnosti a já začal poznávat (z mého pohledu) úžasné lidi. A také se s nimi setkávat, virtuálně, a ještě lépe a radostněji ve skutečnosti. To člověku dodá sílu a ten hřejivý pocit, že není sám ten „mimoň“ a „blázen“.

Fenomén sociálních sítí přispěl k tomu, že spolu málo mluvíme, přičemž moc „kecáme“ vyťukáváním slovíček na klávesnici. Často jsou to krátké úderné emocionální výkřiky v domnělé anonymitě virtuálního světa. Bez rozmyslu, bez vzájemného naslouchání, dialogu a chápání. Bez té důležité neverbální komunikace, která často prozradí víc než vyřčená slova.

Co napsat závěrem? Mlč, když nemáš, co říct. Mlč, když potřebuješ ticho. Ale nemlč, když se tě snaží umlčet.

Protože vnímám snahu umlčet (zamlčet či vymlčet) vše, co neladí s názorem a přesvědčením vládní věrchušky, tak nemlčím a podporuji projekty na obranu svobody slova.