Digitální dinosauři: Jak Piráti zaspali digitální revoluci

Digitalizace

Když se Česká pirátská strana dostala do parlamentu, slibovala digitální transformaci veřejné správy. Hovořila o otevřených datech, elektronické identitě, zjednodušení byrokracie a moderním řízení státu. Očekávání byla vysoká – konečně měli přijít technologičtí nadšenci, kteří místo archaických razítek a nekonečných formulářů přinesou automatizaci, efektivitu a inovace Průmyslu 4.0.

Josef Zbořil

liberální progresivista popularizující "kybernetický občanský humanismus" skrze ESG participaci

5:00

Napište první komentář

Dnes, po několika letech v parlamentu a více než dvou letech ve vládě, však místo digitální revoluce vidíme spíš přešlapování na místě. Místo skutečné automatizace a umělé inteligence ve veřejné správě jsme dostali jen sliby nějakého katalogu 754 úkonových služeb veřejné správy a „digitální samoobslužný portál“, což je řešení, které sotva odpovídá standardům Průmyslu 3.0 – natož 4.0. Zatímco moderní firmy dávno aplikují machine learning, IoT, blockchain a agilní řízení, veřejná správa v Česku stále připomíná továrnu na psací stroje z 19. století.

Chybí propojení databází a inteligentní automatizace rozhodovacích procesů.

AI pro správu a optimalizaci veřejných financí? Nula.

Skutečná digitalizace soudnictví? Zapomeňte.

Bezpapírový stát, kde nemusíte běhat mezi úřady? Utopie.

Piráti, kteří měli být tahouny modernizace, se spokojili s částečnou digitalizací a neprosadili radikální změny. Místo toho jsme dostali jen „převod formulářů do online podoby“, což je digitalizace na úrovni e-mailového přeposílání skenovaných PDF. To není Průmysl 4.0, to je Průmysl 2.0 s webovým rozhraním.

Jedním z hlavních problémů je i zastaralý legislativní proces. V 21. století by se měly zákony tvořit dynamicky, s podporou big data analýz a prediktivních modelů, které by pomáhaly předvídat dopady regulací. Namísto toho se stále píší ručně v textových editorech, složitě projednávají a zákonodárci se topí v byrokratických postupech, které by moderní technologie mohly dávno zjednodušit. Jaký smysl má mít digitální identitu, když stát stále vyžaduje fyzickou návštěvu úřadu? K čemu je on-line podání daní, když software vypadá jako z roku 1999 a uživatelé musí luštit nelogické rozhraní?

To, co dnes politici vydávají za digitalizaci, je ve skutečnosti jen kosmetická modernizace. Namísto skutečné transformace dostáváme jen „online verzi byrokracie“, která je ale stejně složitá a nepřátelská jako ta papírová.

Namísto AI-driven rozhodování dostáváme automatizované formuláře.

Namísto decentralizovaného řízení s blockchainovou transparentností dostáváme další centrální registr.

Namísto propojených datových systémů máme resortní siločáry a „datová ghetta“, kde se úředníci přehrabují v excelových tabulkách.

Co by měla skutečná digitalizace obsahovat? Pokud bychom skutečně chtěli stát 21. století, museli bychom implementovat moderní technologické standardy nejen v byrokracii, ale i v řízení země:

AI řízená veřejná správa – automatické vyřizování žádostí, predikce dopadů zákonů, inteligentní audit státního rozpočtu.

Smart justice – online soudní spory, AI analýza judikatury, automatické generování rozhodnutí pro rutinní případy.

Propojené datové systémy – jeden přístup k údajům občana napříč všemi úřady, ne pět registrů s nesourodými daty.

Digitální ekonomika 4.0 – reálná podpora startupů, integrace kryptoměn a decentralizovaných systémů do státní správy.

Transparentní stát – blockchainová evidence veřejných zakázek, sledování peněz v reálném čase.

Piráti jsou političtí dinosauři digitálního věku, kteří měli možnost být průkopníky digitální politiky, ale zůstali jen správci zastaralého systému s trochou moderního laku. Místo toho, aby nastartovali revoluci v řízení státu, smířili se s rolí údržbářů 20 let starých informačních systémů. Pokud má mít digitalizace v Česku budoucnost, potřebujeme odvážné vize a radikální změny – ne jen další poloautomatizovaný portál s 754 úředními úkony. Jinak se můžeme rovnou přejmenovat na Papírovou republiku a dál se divit, proč se Estonsko, Dánsko nebo Singapur už dávno posunuly jinam.