DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.6.

Předchozí kapitola:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.5. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

KAPITOLA 6.

Moudrost psychopatů • Psychoprofese

Lukáš se užuž nadechoval, že naváže, ale Ondra mu do toho ještě skočil: "Duttona znáš?"

"Koho?"

"Kevina Duttona. Ten napsal knížku 'Moudrost psychopatů' "

"Zahanbuješ mě Ondrášu," zastyděl se už Lukáš. Ale s širokým úsměvem. Ve skutečnosti byl totiž potěšen, že jeho bádání padlo na úrodnou půdu a že si má o něčem, co ho tak bytostně zajímá, s kým popovídat. A zvlášť s tak dobrým přítelem, jakým Ondra je.

"No neznám..." přiznal se, a přitom zvedl ruce, jako by se vzdával do zajetí. "Ale sem jedno ucho, abysem se dozvěděl, co na nich, proboha, může bejt tak moudrýho?"

"To by sas divíl... Jeho knížka začíná větú 'Můj tata byl psychopat'"

Lukáš se chytil za hlavu: "A jejej... chudák malej... To neměl snadný..."

"No... Esli jako myslíš, že ho tam líčil jako dajakú hororovú zrůdu, tak si teda vedľa... Taká charakteristická je trebárs historka, keď ho tata vzál sebú na trh... Kdesi z nejakého sběru fotr schrastíl fungl nové nástenné kalendáře, keré byly síce krásné, ale chyběl im prosinec... A ten darebák ich na tem blešáku šecky prodal tak, že lidi užvaníl, jaká je to zvláštnosť, sběratelská rarita, artefakt pre fajšmekry a tak... A tý mameluci mu mohli aj ruky utrhat..."

"No ještě řekni, že na něj byl synek hrdej..." opáčil Lukáš.

"No hrdý samosebú ne... Jináč by ho nenazval psychošom... Ale pozoroval na něm věci, keré sa z určitého pohľadu obdivovat daly..."

"No třeba?"

"K temu bysem sa určitě rád dostal, Lukine... Ale až potom... Co trebárs začat tým, jak Dutton pěkně rozepsal šecky ty profesie, kde psychoše najčastějc najdeš...?"

"No jejda!" zajásal Lukáš. "To mě zajímá! Sem s tím..."

"No, ber to včil obecně. Teď nebudu mluvit enem o tých plnotučných... Ale... no řekněme... od tých deseti nebo patnáctibodových vyšej... A predovšetkým o tých 'úspěšných'... A keď uvádzám profesie, znamená to, že si ich psychoši často vybírajú, rozumíš... A ne to, že sú na tých profesiách enem týto! ... To ani zdaleka!... Ľudská povaha je zložitá a ľudé sú namíchaní šelijak... Len prostě na nekerých profesiách je ich viacej a nekde skoro žádný..." vysvětloval Ondra.

"Někde se můžou za určitejch vokolností realizovat a někde ne... Že jo..." poradil Lukáš.

"Tak sa to dá taky řéct..." souhlasil Ondra. Načež se pohodlně uvelebil na židli a spustil.

"No tak... V sociálních službách samo sebú většinú nejsú... Leda snáď jako manažeři, podnikatelé... To jo... Takých tam v tých šelijakých nastrčených službách není málo... Ale jako personál? V přímej péči...? No to už by mosel byt v tem zařízení echt bordel..."

"A kde je jich teda nejvíc?" hořel Lukáš zvědavostí. "Tipnu si: Právníci?"

"Nemýlíš sa... Tý sú v tej Duttonově tabulce až na samej špici... Ale sú až druzí."

"A kdo to vyhrál? Vojáci?"

"Teraz si úplně mimo, ogare..." zatvářil se Ondra profesorsky. "Voják v pravém smyslu slova... Teda ten poslušný, co má dril, je naňho spoľahnutí... Tož ten ani náhodú... Ten mosí svoje sily znat. Byt obezřetný... Šak víš, na vojně sem býl u průzkumu, u paragánů..."

"A to sme tam tehdy už nemuseli! Chodil jsi tam dobrovolně!" dodal Lukáš s patřičným obdivem. "K tomu sem třeba já vodvahu neměl... Posmíval sem se ti tehdy, že seš magor... Ale když jsi se poprvé vrátil, v skrytu duše sem ti, chlape, i dost záviděl. A abych řek pravdu, teď mě vlastně s vodstupem času ta absence týhletý životní zkušenosti i docela štve."

"Ále... Co bys tam, Lukine, robíl s tú tvojú postavú...? Mundúr by pre tebja neměli, leda kožu z žirafy... Do tanku by sas nevlézl... V zákopě bys vyčuhovál, leda by ti kebuľu ustřelili... Ledaže by si naša armáda, keď už nemajú žádné zbraně, pořídila luky... No že by potřebovali, Lu-ki-ne, dajaké šípy..." Ondra se natáhl přes stůl a pleskl Lukáše přátelsky po rameni, oba se zasmáli a Ondra pokračoval:

"Nic si z teho nerob. Já sem beztak na žádném cvičéní nebýl už roky. Dřív nás pravidelně zvali. Ale včíl už na to zvysoka serú... Už to šecko úplně chcíplo... O tem, že sme ve válce, žvaní kdekerá kreatura, co má díru do řiti... Ale zbraně klidno posíláme do zahraničí. Nikdo sa na nic necvičí a pre vojáky už nejsú ani ty sandále do púště..."

Ondra rezignovaně mávnul rukou, zvlažil hrdlo a pokračoval.

"No nemosel sem tam, ale...," usmál se. "Já sem býl tehdá eště telacko. Dajak angažovaný do obrany vlasti sem fakt nebýl, ale tata ňa odmalička šprengovál. Že zo ňa nebude chlap a také ty řeči... Keď sem tam nakonec nastúpíl, už v tej době nebýl na světě, šak víš. A tak sem to chcel hlavně kvoli němu... Už to nebyla ta mazácká vojna, jak zažíl on. Ale predsa. U nás byl výcvik tvrdý. Prežití a tak... Věř mi, tam kdo sa nebojí, umře první..." zvednul Ondra výstražně obočí a pokračoval.

"Esli ale myslíš ty dobrodruhy, co si idú zastřílat do tych légií... Jaj!... Žoldácké bandy sú plné takých šelijakých pochybných existencií. Tý buď do války moseli, lebo iné im ani nezbývalo, alebo je zkrátka zabíjat rajcuje... Tý sú ten pravý kanonefutr a posílajú sa zpravidla do prvej línie jako také beranidlo... Enem tak na odlákání protivníka... Pravda, tým, co robía, nepřítela vyděsíjú... Ale inak sú enem položka na odpis..." ušklíbl se Ondra. "Oni tam lezú dobrovolně a rádi. Nebojíja sa... Prostě rajcuje ich aj to, že ti ostatní majú prirodzený strach o život a oni né... Hrajú si na hrdiny, a to im ide snadno. Ale dlúho sa s tým chlubit nemožú, pretože dlúho nepřežijú..."

"Jo... Vlastně máš pravdu." potvrdil Lukáš. "Tuším Hare někde psal, že když je válka, tak psychopati umíraj jako první... Že nemaj ten pud sebezáchovy... Ale ta jejich chladnokrevná vodvaha se přece hodí, ne?"

"Jak říkám: u průzkumu takého nenajdeš! Oni vystrkujú hlavy... rušíjú komunikační klid... předváďajú sa... neplníja rozkazy... Sú enem k vzteku a ohrožujú tých ostatních..."

Ondra se na pár vteřin zamyslel.

"Keď sme lozili po skalách alebo sme sa v horách, na ledovcách, navazovali jeden na druhého, moseli sme si důvěřovat... Zkušený vodca tomu na čele velel a nováčci byli až na konci. Keď tam pri výstupu nekdo vzadu zaškobrtnúl, enem to tak škublo. Keby to ale ujelo temu vepředu nahoře, mohl by nás smést šeckých až dolů... Rozumíš?"

"Chápu... A tak mě napadá, Ondro, že zrovna dneska sou vepředu nahoře ti největší amatéři a chaotici ze všech..."

"No... Možná že naše štěstí v neštěstí je v tem, že nás ti pomatenci nevedú hore do kopca, ale naopak z kopca dolů... Takže vlastně držíme my je..." uchichtl se Ondra.

"No tak to by asi bylo, myslím, užitečný mít po ruce nějakou dobře nabroušenou kudlu, kerou se to lano dá zavčas vodříznout, že jo..." navázal Lukáš.

"Dobrý nápad, Lukine... Je nutné to ale urobit včas, než nám ty kudly zabavíja... Znáš ich... Z tej ich starostlivej obavy, abysme sa s nima náhodú neporanili... Určitě sa na to chystá v tej Bruseli dajaká nová směrnica..."

"Vo tom nepochybuj!" zašklebil se Lukáš. Téma odvahy u psychopatů však opustit nechtěl.

"Chceš říct, Ondro, žes jako průzkumník nemusel bejt vodvážnej?"

"Já ti rozumím, ale počkaj. K temu sa dostanu..." přibrzdil Lukáše Ondra.

"Tak trebárs u policajtů. U tých řadových, tých v terénu, na ulici... Jasně, ti mosíja byt též psychicky silní... Jak ti průzkumníci... To dá rozum, keď vidíja celé dni tu hrůzu, samé zločiny... Nesmú sa len tak z něčeho sesypat... To by brzy aj vyhořali... Tý trebárs majú do tých deseti bodů, max... Dajaká citlivka to robit nemože... Ale taky mosíja mít štábní kulturu, sebeovládání... Mosíja byt učenliví, spolahliví parťáci a tak... A to tý plnotuční solitéři rozhodně nejsú..." vysvětloval dál Ondra:

"Ale naopak trebárs u nejakých speciálních jednotek, tam vybírajú spíš psychicky hodně odolných, co idú hlavú proti zdi... A keď jim to utrhne pravú ruku, idú dál a střílajú tú levú... No vlez do podminovaného baráku, kde sedí magor se samopalem na bedni dynamitu, a drží děcku mačetu pod krkem... A preto týto sú v desítce taky. Na sedmém fleku."

"...A hele co takovej střelmistr... Vlastně houby... ten... jak se to... pyrotechnik!"

"No ja... Myslíš tých, jak ve filmoch dycky střihajú ty dráty, že? ... Červený, černý alebo modrý...?" usmál se Ondra a pokračoval.

"Jasan. Tam sú ty trocha chladnější typy výhodú... Stejnak jako trebárs u hasičů... Podobný príklad... Vběhni do hořícího baráku, na kerém už sa hrútí střecha... A zasa tu zdůrazním... aby nedošlo k nejakému blbému nedorozumění !! ... Tým nechcu řéct, že sú to nejací magoři... Jak říkám, tam nekeří to skóre majú trebárs vyšej, zasa okolo tých deseti, dvanácti... Trebárs... Já nevím... Možná tam u nekoho naměřáš aj viacej ... Rozumíš... Ale né zas tak moc, aby tým ostatním luďom v svojem okolí nejak vadili... Zkrátka... Len tak nečím je asi nerozplačeš, ale v nekerých situáciách sú právě klidnější a rozvážnější než tý ostatní.. Prostě sa zo šeckého hneď tak neposerú... nepanikaříjú... V tem je právě ta ich 'múdrosť, chápeš?" řekl Ondra poklepávaje si prstem na svůj spánek.

"Jo, chápu... Prostě sou tam, kde maj bejt... A vo to právě kráčí, že jo..."

"No lepšej sa to ani řéct nedá, Lukine," pochválil spolužákovu reakci Ondra a zvednul palec.

"Ale ještě mi pořád dlužíš tu vůbec nejpsychopatičtější profesi..." reklamoval Lukáš.

"To ťa asi nepřekvapí: Výkonný direktór... Pan generální..."

"Sí-íí-ou... No jasně. Tak to mě fakt nešokuje. Na to bych si klidně vsadil taky," usmál se Lukáš.

"Co ťa též naisto nepřekvapí, je bramborová medajla: obchodní zástupca," pokračoval Ondra.

"No jistě... Šmejdi! ... Hrnce, přikrývky, vysavače... Kanóny, drogy, vakcinační roztoky... Podomní prodavači deště a iluzí..."

"Ale co by ťa už aj překvapit mohlo, to je na tých stupňoch víťazú bronz: Televizní a rozhlasový moderátor..." pronesl Ondra důrazně.

"No, že sou tak vysoko, hned na třetim místě mě celkem překvapuje... Na druhou stranu, když si vemu ty média, jak je známe z poslední doby... ty mrchy prolhaný, bezostyšný, manipulativní... Asi jo, to sedí..." přitakal nakonec Lukáš.

"A samo že o něco nižej, na šestém místě, najdeš profesiu novinářa obecně..." sdělil Ondra.

Ve významném gestu se znova opřel pohodlněji do židle, přehodil si nohu přes nohu a s šibalským pousmáním se Lukáše zeptal: "A včíl mi řekni, kdo je před nima... Na pátém fleku... To je psycho, čoveče, nebudeš věřit..."

Poskytl Lukášovi krátkou dramatickou pauzu na přemýšlení a pak důrazně dodal: "Sú to me-di-ci..."

"A nekecej!" vyhrkl Lukáš v překvapení.

(Pokračování příště...)