DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.15. • Závěrečná

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.14. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

KAPITOLA 15. - ZÁVĚREČNÁ

• Datel žádná práva nepotřebuje • Už přituhuje, Lukine

Když se Helena nenápadně připlížila, aby osondovala atmosféru toho posledního zápasu argumentů na té úplně poslední soutěžní žíněnce zahradní části jejího stadionu, uklidnila se.

Lukáš pochopil, že je třeba z Ondry vypustit trochu páry, těch jeho pochybností, a tak se dal do vysvětlování.

"No ne, kámo, však já to nemyslím ve zlým... Vždyť mně se to na tobě naopak líbí.... Však víš... Beru to dost podobně, jen to neřeším až do takový... jako... citový hloubky... jo? Jestli mi rozumíš... Chtěl sem vlastně jen na konto těch pátíčků říct, že voni se s tím dohledem zas kór tolik trápit nebudou a my vostatní budem mít aspoň klid k žití..."

"No to rychtyg, Lukine!" usmál se nakonec Ondra. "No vidíš... A teď, jaks to řekl, sem si konečně vzpomněl na teho Wericha... Jak sme mluvili o tej duši... Kerú paťasi nemajú... On kdesi napsál: 'Člověk, kerý nikdy neplakal, nežil opravdový život...' "

Helena už měla skoro prázdno a pomalu začínala s úklidem. Ovšem Oběšenec je jedna z posledních klasických hospod, kde se zavírá až s odchodem posledního hosta. Na druhou stranu, málokdy se stává že by tam někdo personál týral do pozdních ranních hodin. Na dědině se chodí spávat dřív než ve městech.

V případě potřeby ovšem nastupuje jednotka jakési soukromé pořádkové policie, majitelům hospody vždy ochotně k ruce. Jsou to místní štamgasti, kteří mají svůj privilegovaný stůl hned vedle čepu, jehož každá židle má příslušnou bohatě zdobenou jmenovku. Jsou to sice výkonní pijáci, ale současně i náruživí karbaníci, co si přece jen potřebují udržet určité soustředění. Navíc, většinou chlapi od těžkého řemesla, kteří zpravidla chodí druhý den ráno do rachoty.

Proto když se něco semele, nebo se k tomu třeba jen schyluje, můžeme zahlédnout hospodského Hynka, jak s prosebným obličejem přistupuje k jejich stolu, něco jim vysvětluje a podává žlutou pogumovanou zástěru. Načež si ji jeden z nich plácne na rameno a buď sám nebo s nějakým parťákem odcházejí zjednat pořádek. Pokud se jich zvedne víc, nebo snad, probůh, úplně všichni, pak je radno co nejrychleji zaplatit a zamířit k východu. To nevěstí nic dobrého.

Obvykle je ale možno jen sledovat, jak si ten chasník přehodí nějakého už nefunkčního, společensky unaveného hosta přes to rameno, které si preventivně chrání před znečištěním tou zástěrou, a vynáší jej vstupní brankou někam do přírody. Za teplých nocí většinou postačí posazení do trávy. Samozřejmě ve stabilizované poloze, jak záchranář Hynek nikdy nezapomene připomenout... Aby se dotyčnému nestaly osudnými ty jediné produkty jeho investic za posledních několik hodin... V horším případě se vzpurný jedinec zaklekává nebo vyvádí v kravatě. Na facky, či snad i něco horšího, dochází jen málokdy. Pak už to ale stojí za to. Takřka výhradně se pak o takováto zpestření starají přespolní nebo cizinci.

Adrenalinový výlet takovýchto narušitelů obecního pořádku pak většinou končí dost neslavně, často s hlavou zabořenou v nejbližším hnoji. Místní jsou patřičně hrdí na to, že si to tady vždycky vyřeší sami. Policie sem jezdí jen velmi vzácně. A když už, tak obvykle stojí za plotem a skandovaně fandí místním jako při fotbale...

"To řek hezky ten Werich..." reagoval Lukáš.

"To je fakt..." pomyslela si sama pro sebe Helena. Přestala předstírat, že otírá stoly a lehce naměkko odplula zase zpět do budovy.

"...Jenže to je právě něco, co jim nikdy nevysvětlíš... To voni nepochopěj..." pokračoval Lukáš v reakci na Ondrova slova.

"No právě, Luki... My houby rozumíme temu ich životu a oni zasa nerozumíja temu našemu... Buďme za ty naše emócie rádi... A važme si teho... Že v sebe tu ľudskosť... tu dušu... máme... Pečujme o ty vztahy... Inak, kdo toto nechápe, bude to moset pochopit až potem v dajakej tvrdej lekcii života, kerú si sám svojou ledabylosťou přivolá..."

Ondra se zase uvelebil na židli a rozpřáhl svoje prostorné dlaně, což znamenalo, že spustí něco delšího a zásadního.

"Dyť to vidíš všude kolem sebja... Lidi dneskaj nepotřebujú zemědělce... Dyť sa dá šecko kúpit za rohem v sámošce... Nepotřebujú energie - hlavně keď potrápí rusáky... Odhodlání im ale bude fungovat enem dokáď to jednúc fakt nevypnú... Bojovnosť v nich potrvá, dokáď nepřijedú k pumpě, kde bude svítit taká cifra, že sa im z teho srolujú gatě až k zadku... Možno tam bude sucho úplně! Nebude tam svítit vůbec nic... Potem strčí káru do stodoly a udělá z ní králikárnu... Pražák kdesi na Jižním městě jednúc dojde do konzumu a tam najde enem samé prázdné regály... A tak si strčí na bytovce do jedného pokoja prasa a do druhého krávu... A všeci tu začnem tu evolúciu zasa nanovo..."

Plácnul si dlaní mocně do čela: "Potřebujem si tu hubu natlúct... A fest...! Abysme si to uvědomili!"

"Jen jestli nám to 'uvědomění' pak ještě vůbec dovolej? ... Vždyť víš, co řek ten ideovej myslitel z toho Světovýho ekonomickýho fóra... Ten Juval Harari... Řek, že když datlové, pštrosi nebo medúzy nemaj žádná práva, proč by je měli mít nějací lidi...?" Lukáš symetricky napodobil Ondru a bezděčně si plácnul dlaní na čelo také, k čemuž dodal: "A sme zas zpátky na stromech, tyvole..."

"Šak on to určitě pochopí, až jednúc kdosi tu jeho teoriu vyzkúšá na něm samotném... Až aj jemu dajú tu jeho vlastní odporně hořkú medicínu ochutnat též..." rozohnil se Ondra.

"Něco takovýho si ten trouba nikdy nepřipustí..." zakroutil Lukáš hlavou. "Voni si myslej, že když se vyškrábali tak vysoko, do těch bezpečnejch korun stromů toho etážovýho pralesa, tak ten plazivej hmyz tam na ně zespoda nemůže."

"No, zasa sme u teho... Zatým sú lidi eště relativně v pohodě... Ale jednúc, Lukine, až dorazí ta skutečná bída!" Ondrův ukazovák je opět v akci... "Pak sa naserú a podpálíja im to ich parazitické jmelí rovno pod zadkem..."

"Ti idioti si myslej, že když maj vochranky jako malý armády a v horách vykotlaný luxusní bunkry, tak si můžou dělat ve světě bordel, jak se jim zlíbí..." ušklíbl se Lukáš kysele.

Oba dva se dostávali do pořádné ráže.

Ani si přitom nevšimli, že jim Helena s prázdnými talíři zkonfiskovala i zbytky té kalné vody, co jim ještě strašila na stole a lupla jim tam místo toho dva šnyty...

"Jó... Tunelovat to oni umíja... Přímo skvěle..." uchichtl se Ondra. "Majú tam zdroje energie, zásoby jídla a vody, vypěstujú si tam snáď aj dajakú zeleninu... Ale myslím, že už aj při tej svojej naivitě začínajú chápat, že v takej díře přežijú tak akorát zopár týdňú... Možno dajaký měsíc... Ale nejakých dvacet, alebo třicet let?!"

"Zatím furt cejtěj, že maj moc... Těch pomatenců na jedno použití, co vokolo nich tak vochotně kroužej jako satelity a servilně je vobskakujou, je pořád ještě dost... Protože sou ti manipulátoři tam v tý koruně i kvůli tady těm svejm vomezenejm přicmrndačům, kerý jim špatný zprávy zásadně nenosej (vono se taky tím análem, kudy k nim choděj, tydle věci dost blbě sdělujou, že jo?)" Oba se synchronně zašklebili. "Tak sou čím dál víc vodstřihlí vod života tam dole... Logicky: čím vyšší ten strom je, tím dýl trvá než tam k nim ta informace doleze..."

"...A též tým viacej rukama ta informácija projde... Šak znáš tu hru na tichů poštu..." vzpomněl si Ondra na jeden příklad z dětství. "Na začátku nekdo řekne dajaké slovo... a jak to putuje z huby do ucha a ďalej, na konec to dorazí jako nejaká úplná kokotina... Totální blbina, kerá sa nám potem od nich vracá jako doporučéní pre naše životy."

"Koho by takhle nenapadly třeba bruselský směrnice, že jo...?" poznamenal k tomu Lukáš. "Vždyť ty jejich podržtašky sou mimo už ze svý podstaty... Vyškolili si je v těch svejch neziskovkách, kde sou i ti školitelé taky mimo... Ty svý ideologie, co si mezi sebou šířej, sou jako epidemie kreténismu..."

"Tak ňa napadá, že asi preto sa říká... 'Nejsú oběma nohama na zemi...'" usmál se Ondra.

"Mně na to sedí ten starej vtip... " zalovil zase v paměti Lukáš. "Znáš to, jak si to ten kamioňák hasí po dálnici a z rádia slyší cosi vo 'jednom bláznovi, kerej jede v protisměru'? Zakroutí hlavou a vztekle zařve: 'No kdyby jen jeden!? Já už těch magorů potkal nejmíň třicet!' "

Oba se zasmáli. Aby pak ještě Lukáš po pár vteřinách dodal:

"Zvláštní je, že máme z historie spousty příkladů, kdy se takovýto pomatený elity, co se cejtily tak bezpečně vobklopený těma svejma pomatenejma věrnýma přisluhovačema, nakonec krutě zmejlily... Mocní se stali vobětí právě tady těchhle svejch 'kdysi oddanejch', co jim nejvíc věřili a co si je kolikrát i velkoryse vydržovali..."

"No a tý je zradili preto, že... Zaprvé: Věděli, že im de o hubu eště dřív, než tý ich páníčci... Zadruhé: Věděli, že ich ti páníčci nemajú čím vydržovat, lebo ztrácajú jak finance, tak aj moc.. A zatřetí: Pretože to byli morálně stejně také podrazácké hovada jak tý ich páníčci... ...No prostě: karma."

Lukáš přikývl a oba se odmlčeli... Jako by na ně z toho všeho zase lehala nějaká deka.

Až po chvíli to mrazivé ticho prorazil Lukáš, když se znova nahlas rozesmál... Vypádlovat v tu pravou chvíli z bouřlivých vod někam to tichého, romantického ústraní, nebo jen prostě na chvíli otočit list někam úplně jinam - to on uměl vždycky dokonale... A Ondra si toho na něm hodně cenil...

"Hele, když tak mluvíme vo těch "filech" všeho druhu... Nesmírně zajímavý sou i fóbie... Nedávno sem si vo tom čet. Co všecko ti čoveče existuje! Jsou tam fakt bizarnosti... Jako třeba hele: strach z prádla... ze schodišť... ze stromů... z knoflíků..., tyvole... Představ si, že takovej knoflíkofob vleze vomylem do galanterie a ven už jej vyváděj zřízenci z léčebny ve svěrací kazajce..." Oba se rozchechtali.

"Ale heleď..." pokračoval Lukáš. "Jedna ta fóbie je zvlášť výživná... Vydrž... to ti musím přečíst, protože si to nikdy nezapamatuju..."

Vytáhl z kapsy peněženku a z ní malý lístek: "Hele... Hipopotomonstroseskvipedaliofobie..."

"Co?" vyvalil na něj oči Ondra a natáhl se pro ten Lukášův samizdat přes stůl: "Hipopoto... A co to má jako byt?"

"Tak hele... Hipopotomonstroseskvipedaliofobie... Jo?... To je, představ si... panickej strach z dlouhejch slov..."

Oba dva propukli do ještě bouřlivějšího smíchu...

"Tak to fakt nemá chybu..." souhlasil Ondra.

"Představ si... Zdaleka nejdelší název fóbie ze všech... A hele, anglická verze tady toho slova je zrovna druhý nejdelší anglický slovo vůbec..." pokračoval Lukáš, přičemž se dusil smíchy.

"No tak keď tu diagnózu... sdělíja tomu pacientovi... tak to s nim rovno šlehne... a je po léčení..." vykoktal smíchy Ondra.

"Ten svět, to je jeden velkej blázinec..." udělal za tím filozofickou tečku Lukáš.

"Kde sa tu vzali ty piva?" zarazil se Ondra. "Jaktože vůbec nepijem?"

Po docela dlouhé suché pauze si čerstvějšího pivka přihnuli oba dva s chutí. Kamenná zídka ještě stále sálala přebytečná kvanta energie nakumulované během celého toho palčivého dne. Pak se oba zase nezvykle dlouze odmlčeli... Jako by jim došla slova.

Očima chvíli šmejdili po okolních prázdných stolech.

"Ty heleď, Ondro... Já sem přečet jednu knížku a myslel si, jak sem chytrej a jak tě vokouzlím, votevřu ti vobzory... Ale ty jsi mě dostal úplně na lopatky, čoveče...

Ale děkuju ti za to... Doufám, že mi to vostatní postupně pučíš..."

"Tobě dycky kámošu. Enem mi to fakt neztrať." Souhlasil Ondra."

S tyma informacema to je tajak s jídlem," pokračoval "Šecko je enem o tem, co sa k tobě dostane. Keď sa krmíš svinstvem, nemožeš byt zdravý. A keď máš blbé informace, nemožeš mít zdravý pohled na svět... Já sem sa enem dostal k viacerým knížkám o tomto tématu než ty do tejto chvíle... Šak keby sme zabředli třeba na ty tvoje hady, na auta alebo na tu vojenskú techniku, tak bys mi dal školení zasejc ty... A tak to má byt..."

"No pokud de vo 'hady v oblecích', tak jsi byl za katedrou ty, Ondro, a já jen seděl v publiku..."

"Enem nechaj na hlavě...! Ty tvoje trefné myšlenky ňa kolikrát donutíjú rozmýšlat úplně inak... Hledět na to z úplně iného úhla..."

"A tak to má asi bejt, ne...? Jen doufám, že to tak bude i nadále... Určitě do tý doby, dokud nám nezakážou se takhle slejzat a vo věcech si povídat... Jak dlouho ještě...?! Jak dlouho jim bude trvat, než nám sem všude nacpou mikrofony, kamery... Do nás narvou čipy... A budou nám vodměřovat kapesný podle toho, jestli si tady žvatláme v souladu s vyhláškama a směrnicema nějakýho Velkýho bratra?" Nastínil Lukáš chmurnou vizi budoucnosti.

"To bude úžasné, Lukine!" Navázal Ondra s nezbytnou ironií. "Šecko bude elektronicky... Ces čipy... Od voleb až po splachovač na hajzli... Keď řekneš nekde neco blbě, tak ťa možú hned vzápětí zhasnút, jak žárovku... Vypnú ti kreditku... Legitku do práce... Občanku... Auto... Klíče od bytu... Najednú ostaneš na ulici... A úředně neexistuješ..."

"Tvoji kdysi dobrý známí tě budou na tý ulici vobcházet vobloukem a tvářit se, že tě neviděj... A až někde pod tím mostem nebo v nějakým tom potkaním brlohu, celý dny jen vopřenej vo teplovodní potrubí, zpustneš a zestárneš, už tě pak beztak nepoznaj, ani kdyby chtěli." Lukáš si znova úlevně odplivl do toho nejhustšího místa zeleného porostu, lemujícího zahrádku. Jako by tímto chtěl ze sebe to svinské břemeno aspoň částečně odhodit.

"A pritem ľudé sa na to těšíja jako malé děcka... Stojíja frontu na čipování, na digitální občanky... Těšíja sa na digi-měnu s kreditama... Až budú dostávat známky jako ve škole... Keď nekdo v Bruseli rozhodne, esli si ten plat v Brně zaslúžíš alebo ti z něho za předsudečnú nenávist k vládě alebo imigrantom neco strhnú..."

Lukáš ještě přitvrdil.

"Ti ubožáci, co je tehdy šibovali do těch vyhlazovacích táborů si prej sebou brali taky pomůcky na šnorchlování... A když je na tý rampě vyváděli v těch kožichách z těch luxusních ví-aj-pí vagónů... páč tydlety zazobaný voni nevozili v těch dobytčácích, jako vobyčejně... tak prej ti bohatci dávali těm vychrtlejm pruhovanejm, co pobíhali vokolo, zpropitný, aby jim vodnesli zavazadla na hotelovej pokoj, protože si mysleli, že jsou to poslíčci, tyvole..."

Tak mu najednou vyschlo v hrdle, že aby mohl pokračovat dál, musel se hned napít.

"Ještě i pak, když už v tom zuboženým stavu stáli před tím barákem, z kterýho se vzadu kouřilo a náckové jim rozdávali ty mydélka a podivně páchnoucí ručníky, furt ještě mnozí věřili, že se jdou sprchovat..."

"Ľudé si radši dlúho nalhávajú, než aby si priznali, jak zlé to s nima ve skutečnosti je... Dlúho im trvá, než sa odváží pohlédnút tej pravdě do očí a než začnú s tým problémom neco naozaj robit... Radši pěstujú svoju trpělivost a posúvajú ty svoje medze v strachu a bolesti... Vymluvajú sa, že možno príde eště horší vláda... Že je zbytečné si dělat problémy v práci... Lebo aj se zákonom... Až už pak može byt pozdě..."

"Ale zatím ještě existujem, Ondro. Sice ne úplně svobodně, ale furt to ještě de... A furt se s tím vokolo ještě něco dělat dá... Važme si toho, sakra...! A chraňme si to...!"

Ondra se rozhlédl směrem k šenku a zvolal:

"Heli, daj nám eště dva usoplence jako šláftruňk... Snáď už tu nejste enem kvoli nám dvom?"

"V klidu..." mávla rukou Helena. "Chlapům sem právě dala dalšího bírka a prinajmenším eště jednu partičku určitě otočíja."

"Tak si na mňa jednu nalej taky a poď si to lupnút sem za nama. Šak to tam aj Hynek na tu chvílu obstará."

Helena přikývla a vběhla do šenku. Lukáš tentokrát kupodivu nic nenamítal.

Po kratičké pauze se jako první nadechl Ondra. Hodně zhluboka. Jeho obličej mu opět zvážněl. Pomalu a neochotně si sáhl do náprsní kapsy, vyjmul z ní nadvakrát složenou čtvrtku papíru a podal ji Lukášovi.

"Užaj přituhuje, Lukine..."

Lukáš se začetl a svraštil obočí.

"Co to je za blbost...?! Vždyť ti snad ten policajt říkal, že je to jasný...? Žes byl napadenej a ten magor zfetovanej...?! Máš protokol... důkazní materiál... Neříkali, že to vodložej...? Na co vobsílka s pruhem...? Jaký 'podání vysvětlení...' ?!"

"Poslal sem tam svojeho právníka... Ten tam sondovál a přišel s tým, že sa do teho kdosi nahoře vložíl... A vraj tlačí na moje dodatečné prošetření..."

"Dávaj to nějak do souvislosti s tim tvojim přepadením u tebe doma?"

"No právě to se prý chystajú odložit..."

"Co? To že chtěj vodložit?!" valil oči Onda.

"Ty pachatele z vazby propustili... A ti vzali roha... Opustili republiku... Znáš to... Ich ambasáda a naše ministerstvo zahraničí si podali ruky... Hotovo..."

"Tyvole...! To je mafie...!" glosoval to Lukáš a nevěda, co na to dál říct, na znak zoufalství si jen schoval hlavu do dlaní...

"Nebudem to mět, kamaráde, lehké vůbec nikdo... Keď to necháme v tejto republice takto vyhnit, za chvílu si s nama tá vrchnosť bude robit, co sa im zľúbí..." pravil Ondra otráveně.

Hela dorazila ke stolu a položila na něj stříbrný tácek se třemi štíhlými stopkami tmavohnědého šnapsu. Přišoupla si odvedle židli, ale ještě než si přisedla, využila svůj nadhled na těmi dvěma mlčenlivými truchlivci a pravila:

"No co je, ogaři... Uletěly vám včely?... To bylo celý deň šelijakého smíchu. A vášnivého dohadování... A teď tu sedíte, jak zmoklé slépky a nemáte, co řéct? ... Šak nikdy není tak zle, aby nemohlo byt eště hůř... Nevím, co máte za chlapský problém a ani to vědět nechcu. Mám svojich starostí dost! Ale su si istá, že keď budete chcet, tak to nakonec naisto vyřešíte..."

Přisedla si...

Mrkli na sebe.

Všichni tři.

Chopili se štamprlí a jako by na povel, s téměř dokonale synchronizovaným záklonem, který by jim mohly závidět i kdejaké akvabely, do sebe ten ohnivý obsah vyklopili.

A jak tak měli Ondra s Lukášem ty brady vzhůru, zahleděli se na toho slaměného oběšence blembajícího šikmo nad nimi.

Komíhal se v mírném větříku. Na rezavých, tiše vrzajících pantech.

Hleděl na ně tím svým připitomělým úsměvem a kýčovitě blikal.

Aniž by cokoliv vyslovili nahlas, mysleli oba přibližně na totéž:

"Jo... Je to blbé... A zhoršuje se to... Přesto nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř... Takže když s tím teď něco neuděláme, tak zaručeně i mnohem hůř bude..."