Dynamika a hierarchie stáda

Člověk musí pozorovat stádo a pochopit jeho dynamiku a hierarchii, která tuto dynamiku udává. Kůň potřebuje stádo, aby přežil. Je to vrozený instinkt a čím více očí a uší stádo má, tím větší bezpečí svým členům poskytuje. Člověk musí pochopit, že stádo znamená pro koně bezpečí. Kůň potřebuje stádo, aby se cítil bezpečně a pohodlně.

Každé stádo má svou hierarchii, což znamená, že každý člen stáda má své jedinečné místo a úlohu ve stádě. Ve stádě jsou vyšší koně, nižší koně a prostřední koně. Stádo vede nejvyšší kůň - kůň číslo jedna, pak je kůň číslo dva, který je o něco nižší než vedoucí kůň, pak číslo tři, čtyři atd... až např. číslo deset v desetičlenném stádě. Ve stádě nejsou dva koně na stejné úrovni. Vždy je jeden níž a jeden výš. Vedoucí kůň je vždy ten nejsilnější a nejzdatnější. Pokud je číslo jedna indisponováno, přebírá jeho úlohu číslo dvě. Jednička se s dvojkou střídá také v době odpočinku, kdy na stádo musí dohlížet vždy ten momentálně nejsilnější. Nižší koně ustupují koni vyššímu. Koně se navzájem každý den testují, kdo je vyšší a nižší kůň, zda je vše dnes stejně jako včera. Pokud se změní dynamika stáda, testují se znovu.

Máte-li ve stádě dva koně, u kterých si nejste jisti, kdo z nich je vyšší kůň, snadno to zjistíte u krmení: oddělte je od stáda a dejte před ně jednu kupičku sena (nebo žrádla). Kůň, který si seno uhájí, je vyšší kůň. Nenechá-li se kůň vámi odehnat od svého žrádla, jste pro něho nižší kůň a tím pádem nedůvěryhodný vedoucí. Otestujte se.

Koně jsou stvořeni k tomu, aby celý den pomalu chodili a žrali. Koně spí jen dvě až čtyři hodiny denně a to ne vcelku, ale spánek je rozdělen do dvacetiminutových nebo třicetiminutových zdřímnutí. Koně se pasou, pak si hrají nebo testují, pak se zase pasou, pak si trochu odpočinou, pak se jdou zase pást a tak dokola celý den a celou noc. Kůň přitom ujde 12 až 20 km denně, překvapivě větší polovinu z toho v noci. Při této hlavní činnosti stáda (pasení se) jsou jednotliví členové rozptýleni po celé pastvině, ale tak, aby se navzájem viděli a cítili. V případě nebezpečí (např. objeví-li se predátor) se jednotliví členové v jediném okamžiku semknou do těsného stáda, kde má každý kůň své nezaměnitelné místo a úlohu. Uprostřed je vedoucí kůň, kolem něj vyšší koně, se kterými se střídá, pak prostřední koně a vně stáda koně nižší. Někdy lze pozorovat za stádem mírně odděleného koně, který však není koněm nejnižším - koněm "na odstřel", ale kůň vyšší než nižší koně, který má za úkol popohánět nižší koně, kteří by mohli od stáda odpadnout. Pomáhá tak slabším koním zmobilizovat veškeré síly, aby unikli predatorům. Opravdu slabí a nemocní koně, kteří již nestačí stádu a nejsou schopni reagovat ani na povzbuzení tohoto "bezpečnostního" koně, jsou pak ponecháni predátorovi. Stádo velmi dobře vycítí, kdy je s některým z koní tak zle, že už by celé stádo jen zdržoval a obětuje ho. Naopak, koni, který je jen indisponovaný a má ještě síly se stádem držet krok, ostatní koně pomáhají.

Stádo má svou dynamiku a každý kůň v něm má specifickou roli. Dynamika stáda je dána silou a zdatností jednotlivých koní. Tím, na jaké výši jsou jednotliví koně. Silný vedoucí jednoho stáda by nemusel být nutně vedoucím v jiném stádě, kde je vedoucím koněm kůň o něco vyšší. Dynamika stáda, kde je více starých koní je také jiná než dynamika stáda se silnými mladými jedinci. Dynamika stáda se mění, když se některý kůň zraní nebo onemocní, přibyde-li ke stádu nový kůň, odejde-li některý kůň. Dynamika stáda se také může změnit se změnou počasí či prostředí. Jakákoli změna ve stádě znamená změnu v dynamice stáda a koně si musí přijít na svou vlastní roli v nové dynamice. Každý den a pokaždé, když se mění dynamika stáda, se koně navzájem testují, zda jsou vyšší koně ve stádě nebo ti nižší. Je to jejich přirozené chování a každodenní úkol.

Pokaždé, když odebereme koníka ze stáda, vezmeme mu bezpečí. Proto musíme vytvořit stádo dvou, abychom splnili jeho bezpečnostní požadavky. V tomto stádu dvou musíme myslet a jednat jako důvěryhodný sebejistý "vedoucí kůň". Když koně přivádíme zpět do stáda, musíme ho přivést přímo k ostatním koním, nenechat ho samotného u brány výběhu a nenechat ho, aby sám hledal své druhy. Vždy musíme koni zajistit bezpečné stádo, abychom neztratili jeho důvěru. To je velmi důležité: přivést koně POKAŽDÉ zpět až do stáda.

Každé stádo je ucelený organismus, ve kterém má každý kůň své místo, svou pozici, aby tento organismus prospíval a tím pádem prospíval i každý jedinec (buňka) tohoto organismu. Oddělíme-li jednu buňku organismu od celku, organismus bude oslaben stejně jako oddělená buňka. Nemůžeme očekávat od koně odtrženého od stáda (uzavřeného v boxe), že bude prospívat. Můžeme se pokusit navázat kontakt s koníkem svou tichou přítomností a nechat koníka, aby si on vybral naši společnost na určitý čas. Provede-li tento výběr kůň, bude se cítit bezpečně a čas, který nám věnuje, bude plnohodnotný. Když tedy vyjmeme koně ze stáda a utvoříme "stádo dvou", někdy nás kůň bude zkoušet, zda jsme stále tím vyšším koněm a dobrým vedoucím. Koně jsou přirození následovníci a rádi se nechají vést sebevědomým a důvěryhodným bezpečným vůdcem. Takže musíme dokázat, že takovým vůdcem jsme. A koně si nás budou testovat průběžně pořád. Nikdy nepřijde den, kdy si kůň řekne: tebe znám, tebe jsem si už jednou testoval, už tě nikdy pokoušet nebudu. To si kůň opravdu nikdy neřekne a čas od času bude člověka pokoušet stejně, jako to dělá s koňmi ve stádě.

Respektujeme-li jeho výběr prostoru a času, můžeme si s ním začít hrát hry podle pravidel, kterým rozumí. Můžeme vytvořit bezpečné stádo dvou. Pravidla hry s koníkem jsou dána principem nátlaku a uvolnění. Správnou mírou nátlaku (pozvolna se zvyšujícího) a správným načasováním uvolnění (kůň se učí uvolněním - naučí se to, co právě dělá v okamžiku uvolnění nátlaku). Princip nátlaku a uvolnění se kůň odmalička nejlépe učí ve stádu nejen od své mámy, ale také od ostatních koní. Kůň je pro koně vždy ten nejsrozumitelnější a člověk se může přiblížit koňské řeči a být pro koně srozumitelný, ale kůň bude pro jiného koně vždy ten srozumitelnější. Naučí-li stádo mladého koně principům vyššího a nižšího koně a principu nátlaku a uvolnění, ušetří člověku spoustu starostí a hra s takovým koníkem bude veselejší, hodnotnější a snažší.

Musíme však mít neustále na mysli, že si jen na chvíli hrajeme s jednou buňkou organismu, která se dřív nebo později musí vrátit do svého přirozeného prostředí vlastního stáda. Nemůžeme amputovat končetinu a myslet si, že bude nadále plnit svou funkci a tělo bez ní bude stejně silné jako s ní.

Pro koně zůstaneme predátory, i když nám dovolí si s nimi hrát, a dřív nebo později budou chtít od nás odejít do svého stáda, aby plnili svou úlohu, která jim ve stádě přísluší, a ve které se cítí dobře. Vrátíme-li koně jeho stádu včas a bezpečně, o to raději s námi bude chtít trávit čas příště.

Stádo, jako každý jiný živý organismus, má schopnost tzv. samoléčení a má-li dostatek prostoru a času, může vyléčit mnohé neduhy koní fyzické, ale i psychické, protože i kůň má duši.

Kůň jako lovné zvíře reaguje na nebezpečí útěkem nebo bojem. To musíme pochopit a dát koni prostor a čas nebezpečí prozkoumat. Nemůžeme koně tlačit a nutit za práh jeho tolerance. Koně navzájem svou hranici tolerance respektují a nikdy neženou jeden druhého do rohu - do bezvýchodné situaci. Dávají si navzájem vždy na výběr. Musíme respektovat, že kůň má jinou představu o nebezpečí než člověk a dát mu najevo, že jeho obavy nám nejsou lhostejné.

Koně a stádová zvířata obecně nejsou mazlivá zvířátka, muchlání a mazlení je tolik nebaví. Nejlepší odměnou nebo potěšením pro koně je nic nedělat a mít u sebe druha, který tiše a uvolněně stojí a sdílí s ním to báječné nicnedělání. Pokud chcete koně pochválit, pohlaďte ho, nikdy ho nepoplácávějte. Poplácání nebo poklepání na koně vytváří nátlak, který v něm vyvolává pocit nebezpečí a kůň se chce z tohoto nebezpečí vymanit. Kůň má rád druha, který s ním sdílí pastvu a pase se s ním stejným krokem, stejným dechem a stejnou energií dynamiky stáda.

Člověk je v očích koně dravec, chová se jako dravec, a je tedy na něm, na člověku, aby své chování změnil, nechoval se jako dravec a byl pro koně srozumitelný. Je důležité vybudovat u koně důvěru a respekt, aby se s člověkem cítil stejně bezpečně jako se svým stádem. Komunikace musí být založena na důvěře, ne na strachu. Člověk si u koně buduje důvěru a respekt tím, že ukazuje a dokazuje, že je dobrým vůdcem stáda. Kůň neustále zkouší člověka, jako to dělají koně ve stádě, jestli je i tentokrát člověk spolehlivým vůdcem. Kůň není vůči člověku nepřátelský, jen se ptá, zda je v tu chvíli člověk spolehlivým vůdcem. Pro člověka není snadné změnit své chování, ale všechna pravidla, která se učíme od stáda, tento proces a komunikaci s koňmi usnadní.

Ono pozorování stáda koní má velký význam také pro naše lidská stáda. Hierarchie stáda neurčuje, který kůň je důležitější, ale jakou má úlohu pro to, aby stádo fungovalo jako organismus a jako zdravý organismus byl plnohodnotnou součástí celého stvoření. Koně se navzájem nevylučují, jen si ujasňují své hranice a úlohy, které pak přirozeně respektují. Nedávají si hned ránu kopytem, ale vysílají nejdříve jemná upozornění, že byla překročena jejich hranice tolerance, a tato upozornění zdůrazňují do nutně potřebné míry, aby své hranice uhlídali. Někdy se kopnou, ale obhájí-li své meze, respektují meze ostatních a dál nebojují. Ve větru si navzájem kryjí záda, aby bylo stádo včas upozorněno na blížícího se nepřítele a vždy je někdo na stráži, když stádo odpočívá. Jsou trpěliví jeden s druhým, ale také s námi, s lidmi.

Stádo koní je jednoduše naprosto fascinující organismus, který prospívá na základě přirozených pravidel, která ti nejlepší koňáci odkoukali a využili je ve svůj prospěch. A ti ještě lepší koňáci ten svůj prospěch dokázali koním nabídnout jako báječnou zábavu. Kůň potřebuje mít ten pocit, že má svou jedinečnou nezaměnitelnou úlohu i v tom malinkém stádě dvou.