Mlčeti zlato

Koně se nedorozumívají zvukově, ale řečí těla a energií, kterou jeden druhému vysílají. Koně mají opravdu velmi úzkou škálu zvuků, které používají ve vyjímečných situacích jako jsou: matka přivolává hříbě, hříbě volá matku, hřebec si namlouvá kobylu, kterou chce oplodnit. Toť vše. Také občas koně volají na své druhy, jsou-li od nich odloučeni. Kůň neřičí radostí, že vidí svého "pána" ani nekňučí bolestí, když je v nesnázích. Mlčky prožívá radost a také mlčky trpí.

Koně se prostě nedorozumívají zvukově a člověk, který si myslí, že svým zvukovým projevem s koněm komunikuje, je na velkém omylu. Ano, časem si kůň může spojit slovo s určitým cvikem (např.: prr = zastavit apod.), ale nejdřív se daný cvik kůň naučí řečí těla (spojenou s principem nátlaku a uvolnění) a až pak, po soustavném procvičování tohoto cviku doprovázeném určitým slovem, začne kůň reagovat na toto slovo daným cvikem. Ovšem slovo spojené s určitým cvikem musí být použito při každém správném provedení daného cviku a nedoprovázet tímto slovem cvik nedodělaný nebo provedený špatně nebo dokonce jiný cvik. V drtivé většině kůň slovní projevy člověka zcela ignoruje.

Čím víc člověk na koně mluví, tím méně koním rozumí. Člověk, který koním skutečně rozumí, na koně nemluví. Člověk přijde do stáje a neslyší ržání a řehtání, ale soustavné napomínání, mluvení, mlaskání a klikání majitelů koní, jak se snaží mít svého koně pod kontrolou. Mluví na svého koně téměř nepřetržitě (pašák!, hodná holka!, ne!, to nedělej! zpátky! pojď sem! sedni! lehni! apod.) aniž by to mělo u koně nějakou odezvu, protože jejich řeč těla koni říká něco úplně jiného než vyslovené povely a pochvaly a na tu (řeč těla) kůň reaguje. Kůň opravdu nevnímá slova, ale postoj těla a hlavně míru a náboj energie tělem vysílané. A v mnoha případech tato energie není vůbec uklidňující a příjemná.

Koně, jakožto stádová zvířata, jsou úplně jiného založení než zvířata dravá jako jsou psi nebo kočky nebo člověk. Skutečná komunikace mezi koňmi probíhá postavením a pohybem těla. Dravec se projevuje hlasitě téměř při všem, co dělá: pes například kňučí, vrčí, štěká, vyje a člověk stejně tak. Kůň neřehtá bolestí, dává své nepohodlí najevo ušima, ocasem, zubama, nohama a celým svým tělem. Ani při hře neřehtá, ani při vyzývání a poměřování své velikosti s ostatními koňmi. Promlouvá postavením svých komunikačních částí těla jako jsou uši, hlava, krk, zadek, ocas, nohy. Lidské tělo je jiné a není pro člověka jednoduché napodobit řeč těla koňského. Pro koně, jakožto tvora na nižší úrovni, je však nemožné naučit se řeč člověka - tvora na vyšší úrovni. Je tedy na člověku, aby pochopil, že on se musí naučit řeči koně, aby mu rozuměl.

Postavíme-li člověka vedle koně a porovnáme-li stavbu jejich těl, můžeme snadno odvodit, kterou část těla a jak použít pro snadnou komunikaci. Kůň je svými kopyty neustále v kontaktu s matkou zemí a člověk se může na tuto zemní emergii připojit skrze svá chodidla. Nechat proudit uklidňující energii země skrze chodidla do celého těla. A skrze tuto energii, která spojuje koňská kopzta a lidská chodidla, se snadno člověk napojí na svého koně. Pánev a kyčle člověka jsou spojeny s pohybem koňských kyčlí a jeho celé zadní části. Oblast pupíku je nástroj, kterým člověk koni ukazuje směr, kterým se má kůň vydat, kam má jít. Hruď člověka díky srdci, které je uvnitř, vyzařuje energii, jakou je srdce nabito. Je nesmírně důležité uchovávat ve svém srdci pozitivní, laskavou a sebejistou energii, která v koni vzbuzuje důvěru a pocit bezpečí. Ramena člověka udávají pohyb koňských ramen a předních nohou. Rameny se zatáčí doleva - doprava, udržuje se pohyb na kruhu a určuje se velikost kruhu. Hrdlo s hlasem v něm člověk může využít pro zesílení nátlaku při cvičení, ovšem až pro vysoký stupeň nátlaku, kterému musí předcházet několik nižších stupňů nátlaku. I pohled je nátlak a oči člověka mohou koně opravdu zneklidnit, protože jsou postavené v obličeji vpředu jako u každého jiného dravce, který je pro koně nepřítel, který chce koně sežrat. Lovná zvěř má oči po stranách (i kůň) a na první pohled je každému zvířeti jasné, kdo je lovec a kdo kořist. Člověk, který koně dobře zná, na ně nemluví a ani neciví. Dívá se jinam. Buď směrem, kterým jde, nebo do země, když stojí a odpočívá. A nad očima má člověk čelo, skrze které mu kůň vidí až do hloubi mysli, a proto by člověk měl v přítomnosti koně myslet jen na věci příjemné anebo si obrazem představit to, co chce právě s koníkem udělat. Člověk musí myslet naprosto jasně a konkrétně na to, co chce po koníkovi, co mu v duchu říká. Musi vidět obraz toho, co žádá a kůň obraz vycítí a uvidí také. Špičky uší koně spojují s nebem, jsou totiž prodlouženým zakončením jeho páteře tak, jako je temeno hlavy zakončením páteře člověka a spojuje jeho energii s energií vesmíru. Skrze tuto energii se člověk stává součástí jednoho celistvého stvoření. Spolu se svým koněm se člověk stává plnohodnoutnou součástí přírody.

Zpět k mluvení. Slovními povely člověk koně nic nenaučí. Člověk mluveí sám k sobě, ne ke koni. Chce-li člověk koně spokojeného a vnímavého, mít s ním partnerský vztah, zakládá komunikaci s ním na řeči těla a řeči energie, ne na slovech. Povýšit vztah s koněm na partnerství založené na porozumění znamená především vzdát se slov a pokusit se promluvit ke koni tělem, sdělit mu svůj požadavek energetickým nábojem a polohou těla. Mnohdy stačí pootočit své tělo o pár centimetrů a výsledek je úplně jiný.

S koněm se báječně hraje “bobřík mlčení”. A to tak, že se člověk snaží všechny své něžnůstky a požadavky říci koni svým tělem, svým citem, svou energií. Když se člověk vzdá slov, zjistí, že se lépe soustředí na přítomný okamžik, že vnímavěji sleduje svého koně, že lépe rozezná jeho vlastní projevy, a že je snadnější mu naslouchat a tím pádem i rozumět. Zjistí také, že je pro koně jako mlčící tvor zajímavější a přitažlivější.

Dodatek pro ty, kterým mlčet prostě nejde: čeština je nádherný jazyk, který nám nabízí úžasnou pomůcku při přechodu ze slovního projevu ke komunikaci beze slov a to vykání. Hra “vykám svému koni” vyvolává pocit vzájemného respektu, který je pro jakýkoli vztah nezbytný. Při vykání člověk přejde k respektu přirozeně, a tím koni přisoudí úplně jinou roli. Maminkovský typ, zjistí, že jaksi není vhodné vykat svému mazlíčkovi, vykáním ho povýší na soběstačného jedince, dá mu více důvěry a tu mu koník vrátí zpět. Člověka typu velitelského použití vykání trochu uzemní a zjemní. Ono je totiž opravdu dost nevhodné říkat “vy hajzlíku”. A ti, co mluví proto, aby ostatní ve stáji slyšeli, co dělají, co umí, jak jsou schopní a kůň neschopný se vykáním trochu uklidní.

Povídat si s koníkem může být pro člověka i koně příjemné ve chvílích nicnedělání, ve chvílích nenáročného času, kdy člověk po koni nic nechce a nečeká od koně žádnou odevzu. Kůň má ale stejně nejraději zlaté mlčení.

A my, lidé, si uvědomme, že nespokojenost se neprojevuje jen křikem a hlasitostí, ale také tichým nesouhlasem a postojem. Moudrý na sebe neupozorňuje řečněním, ale dobrými skutky.