Blogosvět.cz logoBlogosvět.cz logo

Umění být koňákem

Horsemanship (koňáctví) je zcela určitě umění.

Začátkem všeho umění je talent. Na ten navazuje nauka o nástroji příslušejícímu danému umění, potom osvojování si techniky, jak s nástrojem zacházet, následuje horlivé cvičení do úmoru, nakonec se přidá fantazie a výsledkem je obdivuhodné umělecké dílo, které v ostatních lidech vzbuzuje krásné pocity a probouzí v nich jejich lepší "já". To se týká i umění koňáctví. Tančící člověk a kůň.


Horsemanship. Dosud jsem nenašla to správné české slovo pro anglický výraz „horsemanship“. V češtině se používá hojně výraz jezdectví v souvislosti s většinou sportovních disciplín jako je parkur, drezůra, všestrannost, dostihový sport atd. Nebo povoznictví v souvislosti s tažnými koňmi a jejich využitím. Také máme slovo koňařství, které je spojeno s oborem chovu a plemenitby koní. Horsemanship však znamená vztah s koňmi. Jakýkoli vztah, nejen sportovní či chovný, ale spíše výchovný, přátelský a partnerský. Narazila jsem na český výraz koňáctví, který je pravěpodobně jako označení pro vztah s koňmi nejvýstižnějsí.

Koňáctví tedy je umění. Docela určitě. Koňáctví může v podání talentovaného člověka vzbuzovat v ostatních lidech cit pro krásu a pro krásno, vyvolávat v nich velmi příjemné pocity, ale také hlubokomyslné rozpoložení. Stejně jako umění výtvarné, hudební, taneční a další.

Aby člověk mohl umělecky tvořit, musí mít talent pro dané umění. Pak se musí naučit základní techniku a pak opravdu hodně cvičit. Zvládne-li základní techniky a principy daného umění, může se postupně učit náročnější a náročnější techniky a způsoby jejich použití. A pak zase hodně a poctivě cvičit. Nakonec přidá vlastní tvořivost, popustí uzdu své vlastní fantazii a stane se tak v daném oboru mistrem.

Kůň je jako například violoncello: je to velký, ale citlivý nástroj, který může hrát nadherné skladby, je-li v rukou talentovaného hudebníka. Takový začínající talentovaný hudebník se musí s tímto hudebním nástrojem nejprve seznámit, naučit se rozpoznávat jeho části, vlastnosti a schopnosti, ale také slabiny a přednosti konkrétního nástroje. Pak se začne učit jak nástroj držet, jak ho odkládat a ukládat, jak se o něj starat, ošetřovat a uskladňovat. Pak přijdou na řadu základy hry na violoncello, první etudy a hodiny, dny, měsíce a roky cvičení. Teprve pak různé techniky hry, složitější skladby a zase cvičit, cvičit, cvičit, a teprve po mnoha letech dřiny, odříkání, potu a někdy i krve se možná stane virtuozem.

Když mluvíme o hudebním nástroji, není violoncello jako violoncello. Jsou violoncella kvalitnějsí a méně kvalitní, violoncella vhodná do orchestru a jiná, vhodnější pro komorní hudbu. Také koně jsou různí a mají své hranice výkonu. Na to člověk musí brát zřetel. Nejde jen o plemeno koně, ale také o jeho osobnost. Kůň, stejně jako violoncello, je křehký a zároveň silný, odolný a zároveň citlivý na zacházení s ním.

Talent člověka je dar, který je třeba rozvíjet, procvičovat, jelikož ani sebetalentovanější člověk bez cvičení svůj talent na umění nepovýší. Co se člověka týče, není vždy naprosto očividné, jakým talentem je obdařen. Pokusí-li se rozvíjet talent, který nemá, jeho činnost bude jen rutina bez duše a uměním se jeho tvorba nestane. Tato činnost ho bude stát hodně energie. Člověk, jenž svůj talent najde, najde také velkou radost při jeho rozvíjení a uplatnění a tato činnost ho naplní novou energií.

Ve světě koní se pohybuje mnoho lidí, kteří si talent pro koňáctví jen namlouvají a hra s koníkem je pro ně vysilující, neuspokojivá a končí nezřídka obviňováním z neúspěchu koně. Míra talentu může být samozřejmě také různá a člověk se s ní musí umět smířit. Stačí-li jednomu talent na příjemný přednes Balady pro Adélku, jiný může mít náročného Chopina jen jako zahřívací cvičení. To, jaké bude výsledné umělecké dílo tedy záleží jak na nástroji a jeho kvalitě (na koni), tak na talentovaném umělci (koňákovi). Nemusí se z každého talentovaného stát virtuóz a přesto může mít ze hry radost, a nemusí se z každého koňáka stát bravurní drezúrní jezdec a přesto může mít ze hry s koníkem radost a potěšení. Je-li koňák talentovaný a pochopí-li nástroj zvaný “kůň”, bude mít ze hry potěšení a radost také ten kůň.

Kromě této chyby, kdy s koňmi zacházejí lidé netalentovaní, je chybou také nedodržování posloupnosti výuky a rozvíjení talentu v oboru koňáctví. Existují jezdecké školy a kluby, kde se děti, ale i dospělí učí jezdit na koni bez jakékoli teoretické přípravy, bez toho, aby jim “učitel” nejprve vysvětlil jaký “hudební nástroj” je kůň a jak se na něj “hraje”. Tzv. školní koně jsou většinou zlomení poddajní koníci, kteří mají každý den stejnou úlohu, stejný program, automatický stereotyp. Přitom jízda na koni je až to poslední, co by se člověk měl s koníkem učit. Naučí-li se někdo tahat smyčec přes struny, ještě neznamená, že umí hrát na violoncello. Naučí-li se někdo tahat za otěže, ještě neznamená, že umí jezdit na koni. Bez dobrých základů nelze ovládat ani hudební nástroj ani koně. Přeskakovat fáze tréninku nevede k virtuozitě, ale ke zklamaní a zpět k základům.

Zásadní roli ve výuce umění hraje učitel. Učitel umění rozvíjí talent člověka správným (tvořivým) směrem, dbá na dodržování pravidel a přesné zvládnutí techniky. Postupuje z jedné fáze učení do druhé s ohledem na schopnosti žáka. Respektuje individualitu žáka a míru jeho talentu a fantazie. Nebrzdí ho, ale ani na něj nespěchá. Nechává žáka tvořit originální díla na základě daných pravidel. Učí ho tato pravidla, která pak žák využívá k vlastní tvorbě. Učitel talentovanému žáku otevírá dveře do světa umění (koňáctví), ukazuje mu směr a žák si už najde svou vlastní cestu.

Ani pravidla umění, ani na sebe navazující fáze učení nelze obcházet nebo přeskakovat nebo některé z nich vynechat. Zkratky vedou jen k předvádění laciných triků. Tomu, aby člověk mohl poprvé sednout na svého koně, musí předcházet nejdříve hodiny poznávání koně, hodiny cvičení ke zvládnutí techniky dorozumívání se s koněm, a spousta času cvičení her ze země a to v uvedeném pořadí. Než člověk poprvé sedne na koně, musí přímo cítit, že ho k tomu kůň sám vyzývá. Že je to kůň, kdo to nabízí. Nabídne-li to koník člověku, znamená to, že v něm poznal jeho talent a že se poctivým cvičením dostal na úroveň, kdy je radost si s ním hrát. V ten moment spolu začnout tvořit vlastní umělecká díla v oboru koňáctví. V ten moment dojde k vzájemnému promlouvání.

Každý nadaný hudebník mi potvrdí, že jeho hudební nástroj je živoucí bytost, se kterou promlouvá. Kůň je živoucí bytost, se kterou nadaný koňák promlouvá. Ovšem bez dodržování pravidel daného umění ani hudebník ani koňák nic neuslyší.

  • Sdílet: