Fake news z Polska
Občas si jezdím kupovat do Polska levnější cigarety a někdy i trochu té vodečky. Nerad utrácím za alkohol, ale mám rád ten pocit euforie po vypití několika sklenek, tak to řeším tak, že si kupuji levný zboží v Polsku. Ušetřím za zbytečně drahý alkohol a euforie se dostaví také. Mám tam už známého Mateusze, se kterým si občas poklábosím. Já trochu polsky a on trochu česky.
Setkáváme se většinou v jedné malé hospůdce na kraji města, kde na zdech visí obrazy husarů, police jsou přeplněné lahvemi žitné vodky a kde každý druhý host má v ruce půllitr Żywce. Když vejdete, přivítá vás směs vůně piva, česneku a uzenin. Štamgasti tu sedí u stolů s omšelými ubrusy a na stěně většinou vysílá buď fotbal, nebo nějaký nekonečný polský seriál.
Posledně si ze mě Mateusz začal utahovat, že to prý u nás pěkně vedeme od desíti k pěti. S tím mě dost namíchl. Když jsem v zahraničí, tak jsem patriot, a to jak ve střízlivém, tak i v euforickém stavu. Opřel jsem se do stolu a s přehnanou sebejistotou prohlásil, že u nás všechno běží jak po drátkách, máme dobrou vládu a vůbec je to skoro ráj na zemi. Mateusz se jen ušklíbl a dál pokračoval ve svém monologu. Nechal jsem ho mluvit a pauzu jsem využil k tomu, že jsem si dvakrát nalil z jeho láhve.
Pak přešel na dálnice – kolik jich stihli postavit a za jakou cenu, jako kdyby mě to zajímalo. Jsem snad taxikář? Pokračoval o životní úrovni, průměrných výdělcích, že prý už Čechům šlapou na paty, a ještě vydávají čtyři procenta na zbrojení. Nemohl jsem ho zastavit, jak se rozjel. Vzal to oklikou přes kinematografii, novou výstavbu ve Varšavě a nakonec zakončil tím, že když jsou nějaká jednání, nikdo nás nebere vážně. Že to vypadá, jako kdybychom pořád „wchodzili komuś w tyłek“, ale když přijde na krájení chleba, tak s námi nikdo nejedná.
Agniezska, jeho přítelkyně, mezitím postavila na stůl další láhev. Euforie se ještě nedostavila, tak jsem pokračoval v nalévání a trochu rezignoval na odpovědi – tak dobře polsky zase neumím. Ale když začal s tím, co prý máme za vrchní velení, že prý bývalý komunista a žena politručka, tak už mě dost namíchl. Jak jsem už říkal, když jsem v zahraničí, tak jsem patriot. Začal jsem zatloukat a řekl jsem mu, že je to „nieprawdziwa informacja“, čili fake news. Tím jsem ho ale jen popíchl a pěkně mi to začal recitovat. Tuhá normalizace, příprava na špiona, vedoucí komunistického kroužku – jako by snad na Jagellonské univerzitě studoval bohemistiku! Začneme prý s Havlem a skončíme zase tam, kde jsme začali, a zdálo se mi, že se i trochu posměšně ušklíbl. I přes počínající euforii mě to už nadzvedlo.
Vím o Mateuszovi, že kromě přítelkyně Agniezsky si občas odběhne za Jedwigou. Tak naštvaný jsem ale nebyl, abych to na něj přímo prásknul. Jen jsem poznamenal, trochu mimo kontext, když přišla Agniezska s novou lahví, že jsem slyšel, že v Polsku je jedním z nejoblíbenějších ženských jmen Jedwiga. Hned se vzpamatoval – Poláci mají za ušima. Uchechtl se, trochu vystřízlivěl a rychle změnil téma.
„Ať je to jak chce, na Dvořáka a Haška nikdo nemá,“ řekl a přiťukl si se mnou.
Mateusz je „dobry gość“, ale vlastenectví je vlastenectví.