Fialovo upřednostňování nestarobní rentiérů bez zásluh na úkor starobních rentiérů se zásluhami
Redistribuce blahobytu
V české politice se v posledních letech objevila jasná tendence upřednostňovat určitou skupinu rentiérů – těch, kteří nikdy nepřispěli do systému, ale nyní z něj čerpají. Naopak, ti, kteří celý život pracovali, odváděli daně a přispívali na důchody současných seniorů, jsou postupně odstavováni na vedlejší kolej. Politika vlády Petra Fialy tuto nerovnováhu nejenže neřeší, ale naopak ji prohlubuje.
Když se řekne „rentier“, většina lidí si představí někoho, kdo žije z výnosů majetku či investic. V českém kontextu však termín získává nový rozměr – označuje stále širší skupinu lidí, kteří bez nutnosti jakékoli zásluhy čerpají peníze ze státní kasy. Jsou to například různé skupiny příjemců sociálních dávek, příspěvků na bydlení, neadresných podpor nebo dotací, které nesouvisí s předchozím pracovním výkonem. To by samo o sobě nebylo až tak problematické – sociální stát by měl pomáhat těm nejpotřebnějším. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy tito lidé dostávají stále více prostředků na úkor seniorů, kteří celý život pracovali a nyní se cítí být druhotnými občany ve vlastní zemi. Pod taktovkou vlády Petra Fialy se stal trend upřednostňování „nestarobních rentiérů“ naprosto zjevný. Jen několik příkladů:
Omezování valorizace důchodů (Místo toho, aby byly důchody spravedlivě valorizovány podle inflace, vláda hledá cesty, jak seniorům přidat co nejméně. Argumentuje se rozpočtovou odpovědností, ale zároveň se vydávají miliardy na sociální programy, které nejsou nijak vázány na předchozí pracovní zásluhy).
Zvýšené dávky pro sociální systém (Zatímco důchodci dostanou omezené zvýšení, lidé, kteří nikdy nepracovali, mohou využívat stále širší spektrum dávek, jejichž efektivita je diskutabilní).
Podpora migrantů a zahraničních příjemců dávek (Dalším faktorem, který vyvolává frustraci u pracujících lidí i seniorů, je rostoucí objem peněz směřující k nově příchozím, kteří do systému nikdy nepřispěli, ale přesto z něj mohou čerpat. Český sociální systém se tak stává lákadlem pro ty, kteří nikdy neplatili daně, zatímco na vlastních seniorech se šetří).
Jedním z hlavních důvodů, proč je tato politika možná, je fakt, že senioři nejsou pro současnou vládu „perspektivní“ voličskou skupinou. Oproti mladším generacím, které mohou být snadněji ovlivněny moderními trendy nebo progresivní ideologií, představují důchodci stabilní, konzervativnější elektorát, který už si svůj názor vytvořil. Proto vláda raději cílí na mladší skupiny a sociální závislé vrstvy, u kterých může očekávat vyšší volební podporu. Omezování valorizace důchodů tak není jen otázkou úspor, ale i strategické politiky. Co s tím? Existuje několik cest, jak by se mohla situace zlepšit:
Spravedlivější valorizace důchodů (Namísto škrtů by měla vláda zajistit, že důchody rostou minimálně o inflaci – a ne se snažit hledat skulinky, jak přidat co nejméně).
Adresnější sociální systém (Sociální dávky by měly být směřovány pouze k těm, kteří je skutečně potřebují, a ne plošně rozdávány. Každý by měl do systému přispět, než z něj začne čerpat).
Podpora aktivních seniorů (Namísto jejich marginalizace by měla vláda vytvořit programy na podporu aktivních seniorů, kteří se chtějí zapojit do společnosti nebo pracovat v odpovídajících podmínkách).
Přístup současné vlády k financím ukazuje jasnou tendenci: upřednostňování těch, kteří si nic nezasloužili, před těmi, kteří celý život pracovali. Pokud se tento trend nezastaví, dočkáme se společnosti, kde je pracovitost trestána a závislost na státu odměňována. A to je cesta, která rozhodně nevede k prosperitě.
