Gumový zákon
Nový gumový zákon je předmětem kritiky mnoha odborníků i právníků. Připomíná jim podobné zákony z časů komunismu, kdy byly používány k pronásledování a zastrašování ideových nepřátel. Právníci tomu, na rozdíl od nás, obyčejných neprávníků, rozumějí. Co si s ním ale máme počít my, kdo si nemůžeme dovolit soukromé právní zastoupení?
Podívejme se na celou věc prozatím z jiné strany. Cenzura a strach v době komunismu vedly mimo jiné také k tomu, že humor a narážky byly mnohem subtilnější a mnohoznačnější. Šli jste třeba do divadla, a když nějaký herec udělal byť i nevinnou narážku na režim – u úspěšných představení se to dokonce očekávalo – ti, kteří narážku pochopili, se začali smát jako první. My, kteří ji nepochopili, jsme se začali smát o něco později, ale o to hlasitěji, abychom nevypadali natvrdle. Z pohledu kulturního života to byly zlaté časy. Nikdy jsem se už tak nezasmál jako v té době.
Tento nový zákon je však příležitostí, jak toto spiklenectví autorů a diváků, případně čtenářů, znovu obnovit. My, pamětníci, v tom máme praxi, kterou si ještě snadno oživíme. Autor si po přijetí tohoto zákona musí začít dávat pozor na to, co napíše nebo řekne, aby nebyl obviněn ze spolupráce s cizí mocností, z přípravy spolupráce s cizí mocností, z pomyšlení na spolupráci s cizí mocností či dokonce omylem podezříván z pomyšlení na spolupráci s cizí mocností... Prostě aby si o něm někdo nemyslel, že je dezolát, svině nebo něco podobného, nenahlásil ho a neskončilo to pěti lety natvrdo. Což by v LGBTQIA+ komunitě, vzhledem k notorické přetíženosti našich věznic, mohlo být pro obyčejného heteráka horší než cesta metrem v ranní špičce. Ale dobře nám tak – je dobré si stále připomínat, že naše uvědomělá společnost je jen pro ty, kteří jsou morálně a hodnotově čistí. Ti ostatní si toho nevážili a začali si dost dovolovat, a to by opravdu tak nešlo.
Po přijetí tohoto zákona se dost těžko hledá téma, které by nevyvolalo rozporuplné reakce a nebylo tedy právně rizikové. Řeknete, že tráva je zelená, a hned se ozvou lidé, kteří vás budou podezírat z toho, že nadržujete Green Dealu. Vezmete si do divadla červenou kravatu a přijde na vás hlášení, že možná sympatizujete se Stalinem nebo, ještě hůř, s Konečnou. Je to dost ošemetná situace. Každý průměrný právník vám jistě rád vysvětlí, že mezi Green Dealem, červenou kravatou a třetí mocností se nedá zcela vyloučit určitý vztah, třeba tak, že „skutečnost B by nenastala bez skutečnosti A“, což je typická formulace pro tzv. conditio sine qua non (nezbytnou podmínku), zejména tehdy, pokud se to vše bude opírat o nezvratné agenturní důkazy nějaké hodně utajené bezpečnostní služby.
Na druhou stranu, výhodou této nové situace pro tvůrčího člověka je to, že ať zvolíte jakékoliv téma, každý si může domýšlet cokoliv. Sáhnu pro příklad třeba do řecké mytologie – Héraklés a Augiášův chlév.
Král Augiáš vlastnil obrovské stádo dobytka, jehož chlévy nebyly vyčištěny celých třicet let. Hromady hnoje se staly nesnesitelné a úkol jejich vyčištění připadl Héraklovi.
Héraklés posléze odklonil tok dvou řek, Alfeia a Péneia, aby voda proudila skrz chlév a všechen hnůj odnesla. Tím zvládl obrovskou práci během jediného dne.
A jak jsme se učili ve škole, dojde na otázku: „Co tím chtěl básník říci?“ Tady ale autor musí dodat obligátní poznámku:
„Komukoliv, kdo by si mohl jen pomyslet, že Augiášův chlév, případně hromada hnoje, se v tomto podobenství může nějak vzdáleně vztahovat k nějaké konkrétní situaci, kde by to bylo potřeba pěkně vykydat, narovinu říkám, že se mýlí a že je bezdůvodně vztahovačný. Metafora příběhu o Héraklovi a hromadě hnoje je jen propagací správné hygieny, případně obyčejnou reklamou na čistící služby.
Stejně ale tuším, že se najde někdo, kdo si to nedá vymluvit a bude se cítit dotčen.“
Zdroj:
https://cz24.news/novy-nebezpecny-gumovy-paragraf-fialovych-aspen-kolaborantu-s-cizi-moci-cinnost-pro-cizi-mocnost-rakusan-dostal-vynadano/