Jednadvacátý

Řečeno, napsáno, natočeno, odvysíláno a prodiskutováno bylo za těch víc než padesát let snad všechno. Co ještě dodat? Jako začínající teenager a chlapec, který se brzy bude zabývat politikou, nikoli aktivně, a jako její pozorný pozorovatel, jsem po svém vnímal uvolnění, po kterém následoval šok.

Nejděsivější vzpomínka, která mi způsobila trvalé trauma, bylo nahrazení pravdy lží. Okupace přestala být okupací, ale stala se z ní bratrská internacionální pomoc. To byla červená čára. Komunističtí mocipáni si snad ani nedokázali uvědomit, co takovýto přemet udělá s duší přemýšlivého dítěte. Byl to pro mě šok, dnes mohu říci, že se tím politici, kterým předtím lidé snad i věřili, dopustili morálního zločinu.

Už mnohokrát jsem psal o své výchově v prostředí, kde byla křesťanská víra založená na biblickém učení brána velice vážně. Už proto byly režim a naše rodina názorově někde jinde. Pražské jaro nicméně skýtalo prostor, aby vzájemné soužití bylo snesitelnější. Okupace a následná normalizace se životem „v oficiální lži“ způsobila, že nůžky se opět rozevřely. Vnitřně jsem cítil vůči režimu odpor a pohrdání. Vnější loajalita byla ryze formální, zásadou bylo s režimem si v maximální možné míře nezadat. Ano, byla to skutečná vnitřní emigrace. Nikoli ovšem pouhý víkendový únik na chatu, vyrůstal jsem v rodinném domě se zahradou, takže tato varianta odpadla. Vnitřní emigrace měla především myšlenkový a duchovní význam. Šlo o to „být nohama v komunismu, ale hlavou ve svobodném světě“. Tedy alespoň v soukromí žít – opět v rámci možností – podle své svobodné volby a v souladu se svým přesvědčením a svědomím.

Tento „alternativní“ život měl u každého jinou podobu, řada faktorů byla nicméně společná. Například poslech západních stanic místo normalizačního vysílače Hvězda, tam, kde to bylo možné, sledování západoněmecké a rakouské televize; mnozí, včetně mých rodičů, si nechali ze Západu přivážet „zakázanou“ literaturu. Jmenovat musím i nejrůznější neoficiální soukromé, církevní a jiné aktivity. Jistěže sem patří i „velký disent“, Charta 77 a další iniciativy, ovšem to je mnohem vyšší level, který přenechám povolanějším.

V době nedlouho po okupaci se začal formovat můj kladný vztah k modernímu izraelskému státu. V paměti mi utkvěla jedna epizoda z prázdninové návštěvy u prarodičů. V kuchyni hrálo rádio, přenášen byl jakýsi diskusní pořad. Podrobnosti si nepamatuji, pouze jednu otázku a odpověď. V publiku se kdosi zeptal, zda Československo naváže znovu diplomatické styky s Izraelem*/. Odpověď zněla: Ano.

*/ Československý režim, přerušil v souladu s politikou Kremlu diplomatické styky s Izraelem krátce po červnové válce 1967. Ambasáda tehdy sídlila v pražské Voršilské ulici, v těsném sousedství dnešní Knihovny Václava Havla.

Cítil jsem v těch slovech naději, ta však za vlády komunistů svého naplnění nedošla. Po obratu „od okupaci k bratrské pomoci“ nastalo pro přátele Izraele velice tristní období. Komunistická propaganda spustila brutální protiizraelskou kampaň, která neměla daleko k antisemitské propagandě nacistického režimu. Izrael byl postaven na pranýř, stal se politickým nepřítelem č. 1, měl stejný cejch jako apartheidní JAR nebo Jižní Korea; ani Spojené státy, vedoucí země „imperialistického bloku“, neměly v „normalizovaném“ Československu tak hanebnou pověst. Obnovení diplomatických styků nepřicházelo do úvahy, došlo k němu až po sametové revoluci, v únoru 1990. Pro přátele Izraele bylo oněch bezmála dvacet let „normalizace“ skutečnou dobou temna.

Nezbývalo, než si v soukromí vytvořit oázu svobody – vitrínu s izraelským koutkem. Měl jsem ji ve svém pokoji, obsahovala poklady, které jsem různými cestami obdržel od přátel ze zahraničí. Nechyběly pohlednice Jeruzaléma, izraelská vlajka, symbol menory a tomu všemu vévodil portrét prvního prezidenta Chaima Weizmanna. Kolik takových „výsostných“ míst tehdy v Československu bylo? Této tradici jsem v aktualizované podobě zůstal věren i v éře svobody.

Existuje tisíc důkazů, na nichž lze ilustrovat rozdíl mezi nynějším a pookupačním režimem. Patří k nim i vztah Prahy k Jeruzalému – a vše, co s tím souvisí. Srpen 1968 a návazně i 1969 je důkazem, že komunismus je nereformovatelný. Normální poměry mohly nastat až po jeho pádu. Mohu-li si vypůjčit jedno ze soudobých politických hesel, pak STAČILO! Neboli: nikdy více.