K výročí "Února"
Od totality k totalitě
Předvolební úvaha Od totality k totalitě. Je nerelevantní srovnávat současné poměry s dobou minulé, komunistické totality reálného socialismu. Ta první s pomocí Moskvy nastoupila rychle a pak s malými výkyvy tála. Ta bruselská se šíří plíživě a postupně utahuje šrouby všude, kam její chapadla dosáhnou.
Únor '48
Komunisté u nás vládli 43 let, od roku 1946, přičemž skutečná totalitní diktatura přišla s únorovým převratem 1948. Krutovláda zavírání a dokonce popravování názorových oponentů nastoupila hned po převratu a několik let trvala. Vyvrcholila politickými procesy nejen vůči disidentům, ale i bojem o moc uvnitř KSČ a popravami mezi vlastními soudruhy. Hospodářsky pak měnovou reformou z roku 1953, která okradla každého občana. Po smrti Stalina a Gottwalda (1953) a zejména po Chruščovově odhalení Stalinova kultu osobnosti (1956) se začala situace velmi pozvolna uvolňovat, což se promítlo zejména v 60. letech, a vyústilo v roce 1968 tzv. socialismem s lidskou tváří. A ten rychle skončil okupací pěti armád Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu.
Normalizace
Nástup tzv. normalizace (1969) byl výrazným, ale jednorázovým krokem zpět. Nicméně procesy z počátku 70. let se vyznačovaly zejména vyhazováním lidí z práce, nikoli dlouholetým vězněním, natož popravami. Opět se zavřely hranice, fungovala cenzura, byl problém dostat se na školu, pokud rodina měla nějaký politický škraloup. Ale ostatní lidi nechával bolševik žít; na chatách a chalupách, v hospodách, sportovních klubech.
Od poloviny 70. let začaly blikat jiskřičky naděje. První z nich bylo přistoupení k závěrům Helsinské konference (1975), dále touto konferencí inspirované hnutí Charty 77, a ze zahraničí na přelomu 70. a 80. let zvolení polského papeže Jana Pavla II, pravicových konzervativců Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, vznik nezávislých polských odborů Solidarita, a nakonec smrt Brežněva, rychle následovaná stejným osudem Andropova a Černěnka. S nástupem Gorbačova (1985) a jeho perestrojky bylo jasné, že už to nebude Velký bratr, který utahuje šrouby. Kropicí vozy tzv. Palachova týdne (leden 1989) byly poslední masovou viditelnou ukázkou moci bolševiků. Ale celou dobu jsme žili v míru a s výjimkou "karibské krize" nám válka ani vzdáleně nehrozila.
Svoboda
Svoboda přišla s koncem roku 1989 a užívali jsme si ji po většinu 90. let. Stát nám neříkal, jak máme žít, nýbrž, že budeme žít tak, jak si to zařídíme. Zákon 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů z dubna 1990 nechtěl po občanech nic jiného, než aby ohlásili úřadu, v jakém oboru chtějí podnikat, a zaplatili cca sto korun. A pak, aby platili daně.
O svobodě projevu a jeho šíření se nikde nediskutovalo. Svoboda slova prostě byla. Bez výjimky. Od konce 90. let se s každou další vládou přidávaly regulující zákony a nabalovala se omezení. Začala se připravovat harmonizace našeho práva s předpisy EU, tehdy ještě podle Maastrichtské smlouvy s právem veta.
Zemanova vláda zahájila prodej "rodinného stříbra", např. banky a Becherovku, Špidla přidal deficity, protože "zdroje jsou", a Gross korupci. Buldozer Paroubek protlačil všechno "třeba s Marťany", ale až Topolánek podepsal "protektorátní" Lisabonskou smlouvu. Nečas se do nečasu nehodil, tak byl zlikvidován. A Sobotka, to už byla de facto Babišova vláda. Už za Sobotkovy a Babišovy vlády se objevily termíny jako hate speech, fake news, dezinformace a první politické procesy s nimi spjaté. A svoboda projevu se opět objevila jako téma.
Únor '22
Podobnost čistě náhodná. Datum 25. února příznačně symbolické. Cenzura vypnutím nepohodlných webů. Navzdory proklamaci zatím posledního z premiérů, pana Fialy: "Budeme bránit omezování svobody projevu".
"Jsme ve válce"? Proč jsme součástí konfliktu, který by se nás nemusel vůbec týkat? Udělali jsme si nepřítele z hlavního dodavatele levných surovin, podporujeme oponenty největšího dodavatele většiny spotřebního zboží a o prezidentovi, do nedávna hlavního deklarovaného spojence, se vrcholní vládní představitelé vyjadřují ne jen nelichotivě, nýbrž na hranici žalovatelných urážek.
První totalita byla krutější, ale postupně měkla a tála. Současná, zatím soft totalita, postupně přitvrzuje až z toho mrazí. Už zase budou trestné názory, které nejsou většinové? V čele státu je generál, na naše vyjadřování dohlíží plukovník a jistí to vnitro a Ústavní soud. Zákony se píší pro lidi nebo proti lidem?
Únor '25 - kruh se uzavírá
Je jen na nás, jestli pro nás bude nástup Donalda Trumpa analogií k nástupu Gorbačova, a jak využijeme zprofanované heslo "patříme na Západ".
Necháme si ukrást volby? Budeme smět volit jen schválené strany "Národní fronty"? Bez svobody projevu, svobody šíření projevu, ale také bez svobody po projevu, není demokracie. A skuteční liberálové by to měli vědět. "Demokracie je diskuse a bez diskuse není demokracie." [TGM] V demokracii se vlády střídají. Občané nejsou antisystémové síly, ani protistátní živly. Lidé mají právo se svobodně rozhodnout na základě všech volně šířených a dostupných informací, a třeba i odmítnout dotační, grýndýlový, multikulturní, genderový socialismus s nelidskou tváří, který považuje mír za sprosté slovo. Státy, kde tomu tak není, jsou právem označovány za nedemokratické diktatury.
Svobodných informací a svobodných voleb se bojí všichni, kdo jsou právě u moci. Ve svobodných demokratických státech s tím nic dělat nemohou. A pokud dělají, je to cesta do pekel.
V těchto dnech uplynulo 348 let od úmrtí holandského filozofa Barucha Spinozy. Ten napsal: "Pokud chcete, aby se přítomnost lišila od minulosti, studujte minulost." A také: "Ve svobodném státě si smí každý myslet, co chce, a vyjadřovat, co si myslí."