Komodifikátoři anti-dezinformací: Když boj proti lžím otevírá dveře k moci a zisku

Kdo jsou komodifikátoři anti-dezinformací? Komodifikátory anti-dezinformací lze definovat jako jednotlivce nebo organizace, které boj proti nepravdivým informacím přetavily ve zdroj hmatatelného zisku nebo moci. Tito aktéři zahrnují akademické experty a think-tanky (tzv. „experti na dezinformace“ vypracovávají analýzy a doporučení, která často slouží vládám a nadnárodním organizacím), technologické společnosti (dříve i firmy jako Meta (Facebook) nebo Twitter (X) investovaly do moderace obsahu a nástrojů pro detekci dezinformací, čímž si zajišťovaly lepší PR a legislativní ochranu), politické strany a jednotlivci (politici využívají anti-dezinformační rétoriku k diskreditaci opozice nebo k posílení svého morálního postavení) a neziskové organizace (některé neziskovky, ačkoliv deklarují bohulibé cíle, jsou financovány subjekty, které mají vlastní politické nebo obchodní zájmy).

Veřejná správa v mnoha zemích vytvořila nové pozice a oddělení zaměřené na boj proti dezinformacím. Tyto úřední funkce jsou nejen prestižní, ale často i výchozím bodem k politické kariéře. Například evropské instituce alokují miliardové rozpočty na programy, jejichž cílem je omezení vlivu dezinformací. Úspěšné projekty v této oblasti mohou katapultovat jejich vedoucí pracovníky do čela klíčových agentur nebo k pozicím s rozhodující pravomocí. Boj proti fake news se tak stal zlatou příležitostí pro budování kariéry v rámci státní správy i mezinárodních struktur.

Politici často využívají téma dezinformací jako zbraň proti svým protivníkům. Stačí označit opoziční argumenty za „nepravdy“ nebo jejich podporovatele za „nosiče fake news“, aby bylo možné marginalizovat jakýkoliv nesouhlas. Například během volebních kampaní v různých zemích bylo opakovaně vidět, jak strany mobilizují proti údajným dezinformacím, aby si zajistily vyšší volební podporu. Voliči přitom často nejsou schopni ověřit, zda obvinění mají reálný základ, což z anti-dezinformační rétoriky činí silnou zbraň.

Boj proti dezinformacím je také výnosný byznys. Firmy, které nabízejí nástroje na monitoring obsahu, algoritmy pro detekci fake news či vzdělávací programy, generují značné příjmy. Technologičtí giganti investují miliardy do vývoje umělé inteligence, která má za úkol filtrovat obsah na platformách. Tato investice však není motivována pouze snahou o ochranu uživatelů – jde o budování jejich vlastní image jako odpovědných hráčů na poli digitální etiky. Navíc si tímto přístupem zajišťují přízeň regulačních orgánů, což může zabránit zpřísnění pravidel nebo dokonce rozdělení jejich podniků.

Ačkoliv boj proti dezinformacím nepochybně přináší pozitivní dopady, tento fenomén má i svá stinná místa. Kritici upozorňují, že přílišná kontrola informací může ohrozit svobodu slova. Když se boj proti fake news stane ziskovou nebo politickou aktivitou, hrozí, že se z něj vytratí původní étos a stane se pouhým nástrojem k prosazování úzkých zájmů. Navíc je zde riziko monopolizace pravdy. Kdo určuje, co je dezinformace? Pokud tuto pravomoc získají technologické firmy, vládní instituce nebo úzké elity, může to vést k potlačování nepohodlných názorů a oslabování demokratického dialogu.

Komodifikace boje proti dezinformacím je realitou, kterou nelze ignorovat. I když má tato oblast nepochybně pozitivní dopady na společnost, je nutné zůstat ostražití vůči jejím vedlejším efektům. Transparentnost, odpovědnost a vyvážený přístup k boji proti fake news jsou klíčové, aby se z tohoto fenoménu nestal nástroj k upevňování moci a zisku na úkor demokracie a svobody slova. Měli bychom proto klást důraz na rozvoj mediální gramotnosti a kritického myšlení, namísto slepé důvěry ve vše, co je nám prezentováno jako „pravda“.