Konformita je kreativita, sebe-cenzura je sebe-vyjádření?

Svoboda

V moderní společnosti často slyšíme hesla o individualismu, svobodě projevu a neomezené kreativitě. Tyto hodnoty jsou na první pohled neoddiskutovatelné. Ale co když je realita méně oslnivá? Co když se pod rouškou svobody a originality skrývá trend, který spíše připomíná uniformitu? Co když „konformita je kreativita“ a „sebe-cenzura je sebe-vyjádření“ nejsou jen ironické fráze, ale smutná pravda naší doby?

Josef Zbořil

liberální progresivista popularizující "kybernetický občanský humanismus" skrze ESG participaci

10. února v 5:00

Napište první komentář

Žijeme ve světě, kde kreativita čím dál více vypadá jako tovární výroba. Na sociálních sítích denně vidíme miliony „originálních“ nápadů – všechny dokonale formátované podle algoritmů. Je snadné být kreativní, když přesně víme, jaké formáty jsou oceňovány lajky a sdíleními. Tanečky na TikToku, esteticky dokonalé fotografie jídla nebo předem připravené emoce v youtubových videích – to vše je kreativita podle šablony. Konformita je kreativita, pokud je kreativita měřitelná v číslech, trendech a virálním potenciálu. V tom případě už nejde o vnitřní vyjádření, ale o snahu zapadnout do algoritmicky určené normy. Kde končí umění a začíná automatizace?

Ještě temnější vrstvu přidává fenomén sebe-cenzury. V diskusích na sociálních sítích nebo veřejných platformách uživatelé často nepíší, co si skutečně myslí, ale co bude přijato s co nejmenším odporem. Strach z „cancel culture“, ztráty práce nebo sociální izolace vede k tomu, že slova pečlivě vybíráme a zbytek raději spolkneme. Ale co když jsme si tuto sebe-cenzuru začali racionalizovat jako sebe-vyjádření? Co když sami sebe přesvědčujeme, že „tohle jsem vlastně já“? Možná už nejsme schopni rozeznat, kde končí naše autentické já a kde začíná konstrukce „bezpečné osobnosti“.

Znepokojivý aspekt tohoto trendu spočívá v tom, že jsme si na něj zvykli. Konformita a sebe-cenzura už nevypadají jako něco negativního, ale jako předpoklad společenského fungování. Stáváme se součástí „kolektivního auto-korektu,“ kde spontánnost ustupuje autocenzurním filtrům. Vzniká tak homogenní společnost, která si paradoxně libuje ve své „rozmanitosti.“ Ve skutečnosti je však tato rozmanitost povrchní – skládá se z nekonečných variací na totéž téma, předem schválené kolektivní normou.

Máme ještě šanci být svobodní? Není to nutně ztracené. Klíčem je začít rozlišovat mezi skutečnou kreativitou a tou, která je jen nástrojem pro splnění očekávání. Sebe-cenzura může být někdy užitečná – například v rámci mezilidských vztahů – ale nesmí se stát normou, která dusí naše skutečné názory a pocity. Možná si musíme položit otázku: Pro koho tvoříme? Pro algoritmy, lajky, nebo pro vlastní potěšení? A co říkáme? To, co cítíme, nebo to, co od nás chtějí slyšet?

Svět nepotřebuje další uniformní kreativitu ani generickou autenticitu. Potřebuje lidi, kteří se odváží být skutečně sami sebou – bez ohledu na trendy, algoritmy nebo strach z nepochopení. A pokud to znamená nekonformitu, pak ať.