Nezapomeneme! Pandemie 2020-2022 (1. část)

Připomínáme si pět let od vypuknutí covidové pandemie. Planetu tehdy sevřel strach z neznámého viru. Vlády stály před dilematem, jak ochránit zdraví a životy obyvatel. Na výběr měly buď čínský represivní přístup nulové tolerance, nebo mírnější švédský postup bez tvrdých uzávěr společnosti.

Ačkoli většina zemí uplatňovala čínský přístup, vyvstávají palčivé otázky. Byl čínský represivní přístup nevyhnutelný? A šlo vůbec demokracii spojit s totalitními prvky po dobu dvou let, aniž by to zanechalo následky?

Demokracie a totalitní prvky

Spojení demokracie a totalitních opatření vykolejilo Západ. Nevídaně posílily bezpečnostní složky státu, které vyhlásily boj nejen viru, ale i vnitřnímu nepříteli. Zrodila se teorie třídního boje pro 21. století, tedy teorie o dezinformacích. Noví bojovníci dobra z fact-checkingových spolků rozhodovali o pravdě a lži. Nastala cenzura a autocenzura. Vlády a spřízněná média spustily psychologickou válku a propagandistickou mašinérii. Chtěly prosadit jediný správný pohled na pandemii, a tedy umlčet pluralitu odborníků a občanské společnosti. Protestní hnutí označily za extrémistické.

Je alarmující, že mašinérie údajného dobra a jedné pravdy přetrvává dodnes. Rovněž přetrvává nadměrný vliv bezpečnostních složek. Alarmující je také, že po skončení pandemie nedošlo k reflexi doby covidové. Nekonala se debata, jež by vyhodnotila, jaká opatření byla oprávněná a jaká nikoli. Příznivci čínského přístupu převážně mlčí, nebo se utvrzují v tom, že přijatá opatření byla správná. A zastánci mírnějšího švédského pojetí jsou rozhořčení jak kvůli tehdejší diskriminaci a diskreditaci, tak i dnešnímu mlčení.

Pohled biologa, filozofa a spisovatele

První ucelenou reflexi doby covidové podal ve své knize biolog, filozof a spisovatel v jednom, profesor Stanislav Komárek. Autor věnoval tři roky usilovné práce na knize s příznačným názvem „Stíny v našich duších: Kronika virového šílení“, jež vyšla v nakladatelství Academia.

Po době covidové zůstaly hluboké šrámy, které působí v povědomí či nevědomí lidí. Stanislav Komárek svou knihou provedl bolestivý myšlenkový řez a znovu otevřel nezahojené rány společnosti. Cílem však není pokračovat v nevybíravých názorových přestřelkách a osobních útocích. Cílem je konečně po 5 letech zahájit širší debatu odborníků a občanské společnosti.

Říká se, že po bitvě je každý generál. V tomto případě to neplatí. Stanislav Komárek od samého počátku nahlížel na dobu covidovou kriticky. A nebyl sám. Mnozí z těch, kteří si troufli kritizovat lockdowny a nejdelší uzávěry škol v Evropě, jakož i vyloučení tří milionů neočkovaných ze společnosti, to odnesli svým zdravím. Byli hrubě uráženi a vláčeni médii jako nepřátelé lidu – jako dezoláti a dezinformátoři.

Přesto všechno Stanislav Komárek ve své knize nikoho nejmenuje, nevyzývá k pomstě, ale k dialogu, a hlavně k poučení. Otevírá debatu, která mnohým nemusí být příjemná.

Společnost připravena k totalizaci

Uveďme několik ukázek z knihy Stanislava Komárka:

„Ač jsem biolog (…) a jsem na tento typ vzdělání hrdý, mohu před vládou lékařů a biologů pouze upřímně varovat. Jejich vláda by velice rychle vedla k totalitě, ze všech států v dějinách jimi bylo nejvíc kontaminované nacistické Německo (…). Otřásl jsem se, když někteří známí mediální vědci navrhovali v soukromí po skončení oficiálního rozhovoru zavedení povinného sledování občanů podle pohybu mobilů i bankovních kont a povinnost neustále u sebe nosit ‚chytré telefony‘, nucení ‚neposlušných‘ důchodců, kteří se nechtějí očkovat, obstavením penzí a ostatních ‚odmítačů‘ zdvojnásobením či ztrojnásobením zdravotního pojištění či vyšším zdaněním. Je děsivé, do jaké míry je dnešní společnost připravena k totalizaci – totalitu na jedné straně ‚shora‘ vytvářet, na druhé ‚zdola‘ přijímat.“

Vynález lobotomie

Autor dále pokračuje: „To, že je někdo ‚odborník‘, třeba i špičkový, naprosto neznamená, že by se mu měla svěřit politická moc. To, že ‚celá medicína jednoznačně říká, že…‘ může být počátkem velkého průšvihu – v roce 1949 dostal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství portugalský neurochirurg António Egas Moniz za ‚vynález‘ lobotomie, mrzačící operace duševně chorých, která by dnes byla považována za kriminální počin, tehdy však byla prováděna po tisících.“

Poté autor uvádí: „Vláda aplikovaných vědců by byla mnohem horší nežli vláda politiků obvyklého střihu. V čem spočívá nebezpečnost ‚vědeckotechnických‘ nauk o člověku v jejich praktické aplikaci? Je to spojení ‚nároku na pravdu‘ se ‚ztrátou bázně před objektem‘ (…). Proti posedlým nějakou fixní ideou není obrany a není s nimi ani jakékoli rozumné diskuse. Podobně, jako se dnes konfesní důvody třicetileté války zdají nepodstatné, bizarní a pošetilé, budou se tak nepochybně jevit i hygienistní cíle nedávné doby.“

Respektoval jsem doporučení expertů

A nakonec uzavírá: „Spáření ‚vědeckého pohledu na svět‘ s nejbizarnějšími mystérii bylo v dějinách spíše pravidlem než výjimkou – německá třetí říše brala stejně vážně nordický mýtus i chemii kyanidů: podle toho také výsledky. Bylo-li univerzálním zaklínadlem v poválečných letech: ‚Pouze jsem plnil rozkazy (…)‘, je jím v dobách postcovidových: ‚Respektoval jsem doporučení expertů‘.“

Zdroj:

Komárek, Stanislav. 2024. „Stíny v našich duších: Kronika virového šílení.“ Praha: Academia, s. 179-181.