Koruna, kříž a poslední podzim života Karla IV.

Zapadající slunce barvilo pražské věže do odstínů jantaru a zlata, jeho paprsky se zachytávaly na padajícím listí v královské zahradě. Karel IV., císař římský a král český, pozoroval tento výjev ze své komnaty na Pražském hradě, každý pohyb provázen ostrou bolestí v kloubech. V dvaašedesáti letech si již zvykl na věrného společníka - dnu, ale krása tohoto podzimního dne roku 1378 mu na okamžik dala na bolest zapomenout.

Pevněji sevřel hůl a došoural se blíž k oknu. Pod ním leželo jeho mistrovské dílo: Praha, proměněná z uvadajícího města uprostřed rozvrácené chudé země v klenot císařství. Jeho největší pýcha, kamenný most založený před jedenadvaceti lety, se klenul přes Vltavu jako stuha spojující Staré Město s Novým. Vzpomněl si na onen památný okamžik - položení základního kamene přesně v 5 hodin a 31 minut ráno 9. července 1357, kdy posloupnost čísel tvořila dokonalý palindrom: 1-3-5-7-9-7-5-3-1. Most, který přetrvá staletí.

„Gratias ago tibi, Domine Deus, quia diligis me,“ zašeptal latinsky a pak přešel do češtiny, jazyka svého srdce. „Ktož strom vsadí, dává světu budúcnost. Ktož dietky vychová, dává budúcnosti účel.“

„Otče?" ozval se za ním mladý hlas. Ve dveřích stál Zikmund, jeho druhý syn z manželství s Eliškou Pomořanskou. V deseti letech již projevoval bystrou mysl a silnou ctižádost.

„Komm herein,“ řekl Karel a přešel plynule do němčiny. Pohled na vlastní potomky v něm vždy vyvolával složitou směs pýchy a úzkosti. Zikmund byl předurčen k velikosti - Karel vyjednával s Ludvíkem Velikým o polské i uherské koruně. Výsledek byl stále nejistý, ale věděl, že kterákoli z nich učiní jeho syna mocným vládcem. Osmiletý Jan, Zikmundův mladší bratr a Karlův nejmladší žijící syn od Elišky, měl dostat vévodství Zhořelecké. A Václav... Václav měl zdědit vše.

„Je pravda, co říkají?“ zeptal se Zikmund. „Že jste byl v mládí uvězněn na Lokti?“

Karel se usmál. „Nalij mi trochu vína,“ řekl. „To burgundské, co poslal francouzský král.“

Zatímco Zikmund plnil pohár, Karlův zrak spočinul na tapiserii zobrazující jeho první ženu, Blanku z Valois. Kolik let už uplynulo? Třicet od její smrti. Každá z jeho manželek mu přinesla něco jedinečného - Blanka se svým jemným půvabem a francouzskou vytříbeností, Anna Falcká se svou politickou prozíravostí, milovaná Anna Svídnická, která mu dala drahého Václava, ale tak tragicky mladá zemřela při porodu, a nakonec Eliška Pomořanská, Zikmundova matka, se svou legendární silou, která dokázala lámat železné meče.

Jeho myšlenky zalétly ke Karlštejnu, k milované pevnosti, jejíž věže si dokázal tak živě představit, jak se tyčí k nebesům. Vystavěl jej jako svatyni hodnou střežit císařské korunovační klenoty, ale stal se něčím víc - útočištěm, kde se mohl vzdálit světu, modlit se mezi svými milovanými svatými relikviemi a rozjímat v kapli svatého Kříže. Hrad byl svědectvím jeho světské moci i duchovní oddanosti, stejně jako jeho manželství spojovala politickou nutnost s upřímným citem.

Vzpomínal i na svého učitele a duchovního průvodce, Pierra de Rosieres, později papeže Klementa VI. Jak odlišná mohla být jeho cesta bez moudrého vedení tohoto muže během pařížských let. A právě on později povýšil Prahu na arcibiskupství a osvobodil tak Čechy od německé církevní nadvlády. A on podpořil jeho volbu římským králem proti Ludvíku Bavorovi. Nyní se Karel nemohl ubránit myšlence, co by jeho starý přítel řekl všemu, čeho dosáhl.

Pokřižoval se a zahleděl se ke kapli, kde spočívala koruna svatého Václava. Ne jeho koruna - o to se postaral. Koruna patřila jeho svatému předchůdci, věčnému králi českému, a každý český král, včetně jeho samého, si ji pouze vypůjčoval. Usmál se při vzpomínce na toto hluboké rozhodnutí učinit svatého Václava pravým vlastníkem korunovačních klenotů. Nebyl to jen projev zbožnosti; byl to mistrovský tah, který chránil korunu před krádeží či zneužitím. Kdokoli by se odvážil ji nosit bez právoplatného nároku, byl by stižen věčným zatracením.

Dědic české země, král Václav - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

V čele našeho národa stojí rytíř Václav na koni a ve skvělé zbroji. Provází nás z věčnosti celými našimi moderními dějinami. Je s námi v dobách zlých i těch klidných, kdy se rozhoduje o budoucnosti úplně stejně jako uprostřed nejstrašnějších válek. A právě v takové době zdánlivého klidu žijeme a účastníme se zápasu o lidskou duši a o duši našeho národa.

„Svatý Václave, vévodo české země,“ zašeptal prastarou modlitbu, „oroduj za nás, oroduj za toto království.“ Jeho oči se stočily ke světcově kapli v rostoucí katedrále. Tam, vysoko nad oltářem, spočívala koruna, zdobená drahými kameny a svatými relikviemi - symbol světské moci proměněné v duchovní autoritu.

Stíny se prodlužovaly a v nich se skrývalo tušení, že jeho čas se chýlí ke konci. Možná to byla milost, že nemohl vidět za tento zlatý podzimní den. Nemohl vidět, jak vichry změn provětrají a semelou jeho pečlivě budovanou říší, jak odlišně se bude odvíjet cesta jeho syna od té, kterou si vysnil. Ale nyní, ve zlatém světle podzimu, stále vládla naděje v srdci císaře, který učinil Prahu hlavním městem středověké Svaté říše římské.

Poznámka autora:

Přes pětatřicet let jsem spolutvůrcem fascinující cesty českého našeho herního průmyslu od skromných začátků ve druhé polovině osmdesátých let až po dnešní světové úspěchy. Počítačové hry už dávno nejsou pouhou kulturou kriplů, jak je kdysi mnozí vnímali. Právě naopak. České hry se staly zásadní součástí novodobé české kultury a šíří slávu naší země do světa. Hry jako Operace Flashpoint, Arma, Beat Saber, DayZ, Euro Truck Simulator, Factorio, či Kingdom Come: Deliverance hrají miliony lidí po celém světě. Většina z nich má přitom i společný jmenovatel, a myslím, že ho lze brát jako významnou českou stopu ve světě videoher: jsou často velmi autentické a inspirované i českou krajinou, kulturou a historií. To je dobře vidět nejen v našich vojenských simulacích, ale i v historické hře na hrdiny Kingdom Come, či v technické preciznosti simulátorů od SCS Software. Je v tom snad i hodně z našeho národního charakteru. Proto vznikl i tento krátký příběh o Karlu IV. Jako most mezi bohatou českou historií a současným celosvětovým úspěchem českých počítačových her.