Dva písmodějové a muž s dýmkou

Poznámka autora: tento příběh i ilustrace jsou smyšlené. Je to zkrátka jen takový hold těmto třem velikánům ducha, kteří se do mého srdce i hlavy nesmazatelně zapsali. Děkuji a na zdraví, tam do vaší říse fantazie!

1936

„A proto, Jacku," řekl J.R.R. Tolkien, ťukaje špičkou své dýmky o stůl pro zdůraznění svého argumentu, „považuji pohádky za nejhlubší formu literatury, ne za něco určeného pouze dětem. V nich nacházíme pravdy starší než sám čas."

C.S. Lewis – Tolkienovi přátelé mu neříkali jinak než Jack – se lehce usmál a naklonil se blíž. Ačkoli byl o šest let mladší než Tolkien, mezi těmito dvěma muži panovalo spojení, které přesahovalo běžné akademické přátelství.

„Souhlasím, Tollersi, že dobré příběhy nám odhalují něco o podstatě světa," odpověděl Lewis, „ale nelze přehlédnout, že i ty sám ve svých spisech sloužíš vyššímu účelu. Tvoje mytologie, třebaže nevědomky, odráží křesťanskou pravdu."

Náhle se od vedlejšího stolu zvedl obr s mohutným knírem a pozvedl svůj půlitr. Ačkoliv byl starší než oba jeho společníci a jeho zdraví už nebylo nejlepší, jeho oči stále jiskřily inteligencí a humorem.

„Na zdraví! Mohl bych si přisednout? Vy dva akademici a vaše věčné debaty!" řekl. „Vy, Tolkiene, vytváříte celý svět, aby se v něm ztratil čtenář, zatímco Lewis píše, aby ho přivedl k poznání. A já? Já jen poukazuji na zázraky, které už existují přímo před našima očima."

Tolkien se zamračil.

„Mé příběhy nejsou alegorie," řekl Tolkien rozhodně. „Nesnáším alegorii ve všech jejích formách. Příběh by měl stát sám o sobě, ne být pouhou nádobou pro předávání jiných myšlenek."

Lewis ho pozoroval s laskavým pochopením. Znal svého přítele dost dobře na to, aby věděl, že tato reakce pramení z hluboce zakořeněné umělecké integrity, ne z tvrdohlavosti.

„A přesto, příteli, i když to není tvým záměrem, tvé příběhy přirozeně odrážejí tvé přesvědčení," řekl Lewis jemně. „Stejně jako moje odrážejí moje. Nemůžeme oddělit to, čemu věříme, od toho, co píšeme. A vy jste kdo, vážený pane?"

Obr si otřel pěnu z knírů. „Ale... však mě dobře znáte. Ale o mě tady nejde. Tolkiene, Lewis v tom má pravdu. K čemu by byla literatura bez duše autora?"

Byl tento obr skutečně onen velikán těla i ducha G. K. Chesterton? Kdoví. Ale rozhodně mu byl ve všem velmi podobný.

1942

O mnoho let později seděl Tolkien sám ve své pracovně na Pembroke Street, skloněný nad stránkami svého nového rukopisu. Venku se rozhostila válka, skutečná temnota, která hrozila pohltit svět. Možná právě proto cítil takovou naléhavost dokončit svůj příběh o malých tvorech bojujících proti zdánlivě nepřemožitelnému zlu.

Zazvonil zvonek a po chvíli vstoupila do místnosti jeho žena Edith.

„Jack je tady," oznámila.

Lewis vešel do místnosti s knihou v podpaždí a s širokým úsměvem. „Přinesl jsem ti první výtisk," řekl a podal Tolkienovi knihu. „Předpokládám, že budeš mít výhrady, ale doufám, že v tom najdeš i něco, co by se ti mohlo líbit."

Tolkien převzal výtisk „Rady zkušeného ďábla". Listoval stránkami a pokyvoval hlavou.

„Alegorie, jak jinak," řekl, ale v jeho hlase nebyla skutečná kritika. „Přímočará, bez okras. Typický Jack Lewis."

„Přímočará jako kopí," odpověděl Lewis a posadil se. „Ne každý má tvou trpělivost vytvářet celé světy s vlastními jazyky a tisíciletou historií, příteli. Někteří z nás spěchají, aby předali zprávu."

Tolkien zavřel knihu a položil ji na stůl. „A přesto jsi to ty, kdo mě neustále nutí pokračovat v mém příběhu o hobitech. Říkáš, že svět potřebuje takové příběhy, zvláště teď."

„Protože je to pravda," řekl Lewis vážně. „Tvá Středozemě dává lidem něco, co potřebují – naději, že i ti nejmenší a zdánlivě bezvýznamní mohou čelit velikému zlu a zvítězit. Ne díky vlastní síle, ale díky něčemu mnohem hlubšímu. Tajemství."

„Milosti," řekl Tolkien tiše.

„Přesně tak," přikývl Lewis. „Nazýváš to jinak než já, balíš to do jiných slov a příběhů, ale v jádru mluvíme o tomtéž, ne?"

1947

Hospoda Eagle and Child, kterou důvěrně nazývali „Bird and Baby", hostila další setkání Inklingů, neformálního literárního klubu, který Tolkien a Lewis založili.

Lewis právě dočetl kapitolu ze své nové knihy pro děti a nyní čekal na reakce. Tolkien poklepal špičkou dýmky o svou bradu, což byl jeho zvyk, když přemýšlel.

„Lev jako Aslan... to je poněkud očividné, nemyslíš, Jacku?" řekl konečně. „A ta čarodějnice...celé to je příliš..."

„Alegorické?" doplnil Lewis s úsměvem.

„Přesně tak," pokýval hlavou Tolkien. „Děti to okamžitě prohlédnou."

„A to je přesně to, co chci," odpověděl Lewis. „Na rozdíl od tebe se nesnažím skrývat své záměry pod vrstvami mytologie. Chesterton by souhlasil – někdy je nejlepší říct pravdu přímo a jasně."

Hugo Dyson, další člen této partičky písmodějů, se tiše zasmál. „Pravdou je, že vy dva byste se nedokázali shodnout ani na tom, jakou barvu má obloha."

„Modrou," řekl Lewis.

„Záleží na denní době, ročním období, zeměpisné šířce..." začal Tolkien.

Všichni se rozesmáli, včetně Tolkiena. I přes jejich rozdíly – nebo možná právě díky nim – bylo jejich přátelství jedním z pilířů jejich životů.

„Víš," řekl Lewis, když se smích utišil, „vždy jsem obdivoval, jak dokážeš vytvořit svět, který působí tak skutečně, tak hmatatelně. Tvé příběhy mají vůni a texturu, kterou ty moje postrádají."

Tolkien byl překvapen upřímností tohoto vyznání. „A já obdivuji tvou schopnost jít přímo k jádru věci, Jacku. Nepotřebuješ tisíc let historie, abys řekl to, co chceš říct."

„Chesterton by možná řekl, že potřebujeme všechny barvy," poznamenal Lewis. „Potřebujeme ty, kteří vidí zázraky ve vymyšlených světech, i ty, kteří je dokáží ukázat v tom našem. Třeba i na úplně obyčejných ohromných maličkostech"

Tolkien přikývl a dolil oběma sklenice piva. „Na Gilberta," řekl a pozvedl sklenici.

„Na Gilberta," souhlasil Lewis.

1963

C.S. Lewis seděl u svého psacího stolu v The Kilns, jeho domě v Oxfordu. Cítil, že jeho síly slábnou. Poslední roky byly těžké – ztráta jeho milované ženy Joy, se kterou se zblížil natolik, že jeho přátelství s Tolkienem utrpělo velké šrámy. Ale teď byl sám a jeho vlastní zhoršující se zdraví mu připomínalo prchavost života. Psal dopis svému příteli Tolkienovi, jehož román „Pán prstenů" se konečně dočkal širokého uznání.

Drahý Tollersi,

Těší mě, že Tvé velké dílo konečně nachází své čtenáře a jsi tak slavný. Vždy jsem věřil, že jednoho dne svět objeví krásu Středozemě, stejně jako jsem ji objevil já, když jsi mi poprvé četl o hobitech v Tvé pracovně před tolika lety.

Když se ohlížím zpět na naše rozhovory – ty nekonečné debaty o mýtu, alegorii a účelu literatury – uvědomuji si, že jsme oba měli pravdu, každý svým způsobem. Tvá cesta vedla hlouběji do imaginárního světa, aby nakonec přivedla čtenáře k pravdě skrze krásu. Moje cesta byla přímější, ale snad méně bohatá.

A nad námi oběma stál vždy duch dobrého Gilberta K. Chestertona, připomínající nám s neochvějným humorem, že zázraky jsou všude kolem nás, ať už ve světech, které vytváříme, nebo v tom, který sdílíme.

Přemýšlím, příteli, jestli si uvědomujeme, jak naše životy a díla odrážejí to, co jsme vždy hledali – onu „radost", jak jsem ji nazval, ono „uzdravené ztroskotání", jak jsi to nazýval Ty, onu „ortodoxii", jak to nazýval Gilbert.

Vypadá to, že můj čas se krátí. Ale mám radost z vědomí, že naše diskuse, naše přátelství a naše příběhy budou pokračovat i poté, co my sami odejdeme. V tom je snad nejvyšší význam literatury – že vytváří mosty mezi lidmi přes řeku času.

S upřímnou náklonností,

Jack

Lewis dopis nikdy neodeslal. O několik týdnů později, 22. listopadu 1963, zemřel – ve stejný den, kdy byl zavražděn prezident Kennedy a zemřel Aldous Huxley.

1973

Stařičký Tolkien seděl ve svém domě v Bournemouthu, obklopen vzpomínkami. Na jeho stole ležely fotografie dvou jiných velikánů anglické literatury, kteří už odešli: C.S. Lewise a G.K. Chestertona.

Přemýšlel o svém životě, o příbězích, které všichni vytvořil, a o přátelstvích, která ho formovala. Lewis měl pravdu – jejich díla odrážela jejich nejhlubší přesvědčení, i když každý z nich je vyjadřoval jiným způsobem. Chesterton našel zázraky v každodenním životě, Lewis je zabalil do přímých alegorií, a on sám je ukryl v hlubinách propracované mytologie. Tři různé cesty, ale všechny vedly k témuž cíli – k pravdě, která je větší než oni sami.

Vzal do ruky pero a začal psát poslední kapitolu svého posledního příběhu. Nebyl to příběh o Středozemi, ale o třech přátelích, kteří navzdory svým rozdílům našli společnou řeč v lásce k příběhům a k pravdě Boží, kterou tyto příběhy odhalovaly.

„V tomto světě," napsal, „někteří vidí zázraky v každodenních věcech. Jiní je ukazují skrze jasná podobenství, jako Jack. A pak jsou tací, kteří vytvářejí nové světy, aby ukázali krásu toho našeho. Ale všichni, svým způsobem, vypráví stejný příběh – příběh o naději, o utrpení a o konečném vykoupení."

Odložil pero a podíval se z okna na zapadající slunce. Otevřel ho. Jako by zdálky slyšel vzdálené volání moře – toho Skutečného moře, jak by řekl Lewis, které čeká na všechny na konci jejich příběhů.

O rok později, 2. září 1973, J.R.R. Tolkien zemřel ve věku 81 let. Ale příběhy, které tito tři muži vyprávěli, pokračují dál, inspirují nové generace čtenářů a připomínají nám, že za všemi příběhy leží neměnná pravda. A možná, jak by řekl Chesterton, největším zázrakem ze všech je, že tři tak rozdílní lidé mohli najít společnou řeč, která přetrvala i jejich vlastní životy – v inkoustu na stránkách, v dýmu jejich dýmek, v přátelství, které překonává čas i smrt a hlavně v hluboké, rozumné a přitom tak vřelé katolické víře.

Přátelství a tvorba Tolkiena, Lewise a Chestertona – fakta a souvislosti

J.R.R. Tolkien (1892–1973)

Tolkien byl anglický filolog a spisovatel, nejvíce proslulý jako autor Hobita a trilogie Pán prstenů. Po první světové válce se stal profesorem anglického jazyka na Oxfordské univerzitě a právě tam roku 1926 poprvé potkal mladšího kolegu C. S. Lewise​

Lewis si zpočátku zapsal do deníku, že Tolkien působil jako „uhlazený, bledý, výřečný mužíček“ a že mu „nic zlého nechtějí; jen by zasloužil pár facek“​ – což dokládá počáteční škádlivý odstup. Brzy však oba zjistili, že je spojuje hluboký zájem o mytologii, poezii a tvorbu imaginárních světů. Navzdory odlišným povahám se spřátelili a pravidelně se scházeli v Oxfordu k diskusím o literatuře. Tolkien byl zarytý katolík a své víře i lásce k dávným mýtům vtiskl subtilní podobu do svých příběhů. Odmítal prvoplánovou alegorii – zápas dobra a zla raději vyjadřoval prostřednictvím činů postav a symboliky vlastního fantasy světa​. Právě touto estetikou se lišil od přímočařejšího stylu C. S. Lewise.

Tolkien a Lewis se stali jádrem neformální literární skupiny zvané Inklings, která se scházela v 30. a 40. letech 20. století v Oxfordu​. Na těchto setkáních četli a vzájemně kritizovali své rozpracované texty. Tolkien tu například předčítal kapitoly z Pána prstenů, zatímco Lewis předčítal své povídky či eseje. Jejich tvůrčí partnerství sehrálo zásadní roli v dokončení Tolkienových děl. „Nedosplatitelný dluh, který vůči němu mám, nespočívá v ‘vlivu’ v běžném smyslu, nýbrž v ryzím povzbuzování. Po dlouhou dobu byl mým jediným publikem. Jen od něj jsem pochytil myšlenku, že moje ‘výtvory’ mohou být víc než jen soukromý koníček. Kdyby nebylo jeho zájmu a neutuchajícího naléhání na další pokračování, nikdy bych Pána prstenů nedovedl do konce,“ vzpomínal Tolkien po letech​. Lewis byl tedy prvním čtenářem Tolkienových příběhů a svou nadšenou reakcí dodal Tolkienovi vůli k dokončení rozsáhlé ságy. Tolkien dokonce žertoval v dopise synovi Christopherovi v roce 1944, že „neúnavný Jack [Lewis] mi zase předčítal část nové povídky – a zároveň na mě utahuje šroub, abych dokončil tu svou“​. Přátelské soupeření tak Tolkiena motivovalo překonat sklon odkládat psaní.

Ačkoli byli Tolkien s Lewisem blízcí přátelé, ne vždy se shodli v názorech na literaturu. Příkladem je Lewisova alegorická satira Rady zkušeného ďábla (The Screwtape Letters, 1942), fiktivní série dopisů zkušeného démonického pokušitele mladšímu. Lewis tuto knihu sice věnoval Tolkienovi (dedikace zní jednoduše: „To J.R.R. Tolkien“)​, ovšem Tolkien k ní měl výhrady. Jako hluboce věřící katolík se obával, že dlouhé psaní z perspektivy ďábla je nebezpečné a mohlo by „uvést Lewisovu mysl v nebezpečí“​. Podle biografa Humphreyho Carpentera Tolkien varoval, že pokoušet se detailně vcítit do myšlení démonů je po duchovní stránce riskantní počin​. Tolkienovi také neseděl přímočarý alegorický styl Rad zkušeného ďábla; dával přednost nepřímému podobenství a „mýtotvornému“ vyjadřování pravd. Navzdory těmto neshodám si oba muži zachovali vzájemný respekt a jejich přátelství přetrvalo – třebaže Tolkien nikdy plně nepřišel na chuť Lewisovým alegoriím a pohádkovým románům.

C. S. Lewis (1898–1963)

C. S. “Jack” Lewis byl irský spisovatel a literární teoretik, známý jako autor cyklu Letopisy Narnie a řady křesťanských apologetických knih (K jádru křesťanství, Zázraky aj.). V první světové válce bojoval jako voják; tehdy byl přesvědčeným ateistou. Po válce studoval a od roku 1925 vyučoval na Oxfordu literaturu​. Právě tam se spřátelil s Tolkienem, jenž zásadně ovlivnil Lewisův duchovní vývoj. V září 1931 vedli Tolkien, Lewis a další kolega Hugo Dyson dlouhou noční debatu o mýtech a víře při procházce podél říčky Cherwell (známá „Addison’s Walk“). Tolkien tehdy Lewisovi vysvětloval, že i pohanské mýty mohou nést odlesk pravdy, a že křesťanství je naplněním mýtu ve skutečnosti. Krátce nato Lewis svému příteli napsal: „Příběh Krista je prostě pravdivý mýtus – mýtus, který na nás působí jako ty ostatní, s tím ohromným rozdílem, že se skutečně stal“​. Tímto prozřením se Lewis ve 32 letech navrátil ke křesťanské víře (byť ne ke katolicismu, nýbrž jako člen anglikánské církve). Návrat ke křesťanství hluboce ovlivnil jeho další tvorbu. Během druhé světové války se Lewis proslavil rozhlasovými promluvami o víře a stal se jedním z nejznámějších křesťanských myslitelů Británie​ Lewisova přátelská spolupráce s Tolkienem se promítla i do literatury. Společně si uvědomovali nedostatek příběhů, které by sami chtěli číst: „Tollersi, příběhů, které se nám opravdu líbí, je příliš málo. Obávám se, že si je budeme muset zkusit napsat sami,“ navrhl prý Lewis při jedné debatě​. Dohodli se tehdy v žertu, že Lewis zkusí napsat „cestu vesmírem“ a Tolkien „cestu časem“​ . Lewis svůj slibný nápad proměnil v román Out of the Silent Planet (Vyhoďme planetu Zemi) už roku 1938, zatímco Tolkienovy pokusy o „časocestný“ příběh zůstaly nedokončeny. V té době však Tolkien umožnil Lewisovi jako prvnímu čtenáři nahlédnout do rukopisu Hobita – a Lewis jím byl nadšen. Po vydání Hobita v roce 1937 napsal Lewis pochvalnou recenzi pro The Times Literary Supplement​ a nadále Tolkiena vybízel, aby rozvíjel svůj fiktivní svět. Stejně tak Tolkien podporoval Lewise: četl a připomínkoval jeho texty (včetně některých esejů a pasáží z Narnie)​. Oba autoři si tak byli vzájemně „literárními porodními bábami“, jak Lewise nazval Tolkienův životopisec Humphrey Carpenter​. Lewisova literární tvorba zahrnovala i díla s výrazným křesťanským poselstvím. Jednou z nejznámějších je Rady zkušeného ďábla (1942), které formou ironické korespondence demona odhalují záludnosti pokušení. Kniha zaznamenala obrovský ohlas a udělala z Lewise uznávaného popularizátora víry​. Jak již bylo zmíněno, Tolkien tuto práci ocenil méně – obával se jejího zaměření na zlo z pohledu pekla​. Lewis však věděl, že různé přístupy mohou oslovit různé čtenáře. Sám byl dlužníkem starší generace spisovatelů: velmi na něj zapůsobil například G. K. Chesterton. „Když jsem četl Chestertona… netušil jsem, do čeho se pouštím. Mladý muž, který si chce zachovat pevný ateismus, si nemůže dávat při čtení dostatečný pozor,“ vzpomínal Lewis s nadsázkou​. Úvahami Chestertonovy knihy The Everlasting Man (Věčný člověk, 1925) byl Lewis natolik zasažen, že ji později označil za „nejlepší populární obranu křesťanské víry, jakou znám“​. Přestože se Lewis s Chestertonem zřejmě osobně nesetkal, jeho spisy významně „pokřtily Lewisovu imaginaci“ a připravily půdu pro přijetí křesťanství​.

G. K. Chesterton (1874–1936)

Chesterton byl anglický spisovatel, novinář a esejista, proslulý bystrým duchem a paradoxy. Napsal přes 80 knih, mimo jiné detektivní příběhy o otci Brownovi a filozofické eseje Heretici (1905) a Ortodoxie (1908). V dospělosti konvertoval ke katolicismu (1922) a ve svých dílech obhajoval křesťanskou víru s humorem a nadhledem. Jeho kniha The Everlasting Man (1925) poskytla čtenářům široký pohled na dějiny náboženství a postavu Krista jako naplnění lidských tužeb – právě tento spis hluboce ovlivnil mladého C. S. Lewise při cestě k víře​. Chesterton svými idejemi „pokřtil“ obrazotvornost celé generace autorů fantasy a mýtických příběhů​. Literární historikové dokonce poznamenávají, že Chesterton „vrhl kouzlo“ na Tolkiena a Lewise, za což mu čtenáři Středozemě i Narnie mohou být vděční. Tolkien sám Chestertonovy knihy dobře znal a měl v oblibě zejména Věčného člověka, jehož argumenty považoval za „naprosto pádné“​. Také si s chutí předčítal Chestertonovy hravé básně a romány jako Muž, který byl Čtvrtek. Není doloženo, že by se Tolkien s Chestertonem osobně setkali, a Lewis jej poznal jen zprostředkovaně skrze knihy – přesto byl Chesterton jejich významným „společným přítelem v duchu“. Ve 30. letech 20. století, kdy se v Oxfordu začali pravidelně scházet Inklings, byl Chesterton už v posledních letech života. Zemřel v červnu 1936, tedy těsně před tím, než Tolkien s Lewisem uvedli svá slavná díla – Hobit vyšel o rok později (1937) a první díl Lewisovy Narnie až v roce 1950. Chesterton se tak už přímo neúčastnil jejich oxfordských setkání ani nereagoval na jejich knihy; jeho duchovní odkaz tam však byl přítomen. Inklings obdivovali Chestertonův pohled na svět, který v sobě spojoval radost z fantazie s přesvědčením, že dobro nakonec zvítězí. Chesterton výstižně napsal, že pohádky nedávají dětem prvotní představu o dracích (zlu) – tu už dávno mají – ale poskytují jim svatého Jiří, který draka zabije. Tím chtěl říci, že příběhy dodávají naději, že zlo lze přemoci. Právě tento optimistický důraz na vítězství světla nad temnotou nacházíme jak u Lewise, tak u Tolkiena v jejich vlastních „pohádkách pro dospělé“.