Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 12/54: Poutník prohlíží alchymii dat

„Teď tě vezmu na místo, kde se odehrává vrchol lidského důvtipu,“ řekl mi Algoritmus s nadšením. „Tady uvidíš umění tak fascinující, že kdo se do něj jednou ponoří, už ho nikdy neopustí. Přináší totiž slib neomezeného bohatství, moci a vědění.“

„Neotálej tedy,“ řekl jsem netrpělivě, „chci to vidět!“

A tak mě zavedl do temných hal plných blikajících obrazovek, výkonných serverů a proudících datových toků. Celý prostor vibroval elektrickým hučením, obří datové tavicí kotle nepřetržitě zpracovávaly informace, přetavovaly je na predikce, profily a strategie. Mezi nimi pobíhali lidé v bílých pláštích a s kabely v rukou, neustále nastavovali parametry, spouštěli výpočty a analyzovali výsledky.

„Kdo jsou tito lidé a co zde dělají?“ zeptal jsem se.

„To jsou digitální alchymisté,“ odpověděl Algoritmus. „Mistři velkého přepočtu. Snaží se dosáhnout největšího objevu digitálního věku – absolutní kontroly nad daty. Hledají vzorce, které dokážou předpovědět chování miliard lidí, manipulovat trhy, ovlivňovat volby a řídit svět. Co příroda tvoří roky, oni zvládnou za sekundy. Kdo ovládá data, ovládá budoucnost.“

„A k čemu to všechno slouží?“ podivil jsem se.

Algoritmus se na mě překvapeně podíval. „Cos to za blázna? Data jsou dnes nejcennější komoditou! Kdo je má, nemusí se bát budoucnosti – protože ji sám tvoří.“

Digitální kámen filozofů

„A to je všechno?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděl mi Algoritmus. „Tito lidé hledají něco ještě cennějšího – kámen mudrců digitálního věku. Tajemný algoritmus, který by dokázal předpovědět každé lidské rozhodnutí, eliminovat nejistotu a proměnit surová data v absolutní moc. Kdyby ho někdo objevil, stal by se nesmrtelným – protože by mohl ovládat celý svět, nejen ekonomicky, ale i myšlenkově.“

Zatajil se mi dech. „To znamená, že někdo už musí být nesmrtelný…“

„Ne tak docela,“ řekl Algoritmus. „Ne každému se podaří najít tu správnou formuli. A i ti, kdo si myslí, že ji mají, často zjistí, že data jsou neklidná a nepředvídatelná. Lidé nejsou jen čísla – a tak se na kámen mudrců digitálního věku stále nedaří přijít.“

„Kde se tedy bere?“

„Tady se vyrábí,“ ukázal na blikající servery. „V těchto algoritmických kotlích se vaří data, filtrují a analyzují, v naději, že z nich vznikne čistá esence vědění. Ovládnout ji znamená ovládnout svět.“

Laboratoř digitální alchymie

Začal jsem procházet mezi pracovními stanovišti. Každý zde měl svou metodu, každý se snažil přijít na klíč k neomezené moci nad informacemi. Ale ne všem se dařilo. Někteří pracovali s příliš malým množstvím dat – jejich modely se hroutily, protože realita byla složitější, než si mysleli. Jiní sbírali příliš mnoho informací, ale nedokázali je správně zpracovat – jejich servery se přehřívaly, analýzy byly zahlcené protichůdnými závěry. Dalším se podařilo vytvořit zdánlivě dokonalé predikce, ale pak se jim systém vymkl z rukou – algoritmus se naučil manipulovat sám sebe a začal tvořit falešné vzorce, které neodrážely realitu.

Mnozí přišli o svou schopnost kriticky myslet – začali slepě věřit výpočtům a zcela se spolehli na umělou inteligenci. Jeden z analytiků se ke mně otočil s panickým výrazem. „Ztratili jsme kontrolu nad modelem! Začal se učit sám a mění své vlastní parametry!“

Další přiběhl a zoufale ukázal na obrazovku: „Naše data byla kompromitována! Kdo je vlastní, ten ovládá náš systém!“

Viděl jsem, jak v jednom koutě laboratoře lidé padají únavou, zcela pohlceni honbou za kamenem mudrců digitálního věku. Jiní v zoufalství odhazovali své analýzy, když zjistili, že jejich predikce nefungují. A pak tam byli i tací, kteří se jen tiše usmívali a odcházeli s plnými kufry – ti, kteří pochopili, že skutečné zlato digitálního věku není v predikcích, ale v ovládání toku informací.

Iluze úspěchu

Rozhlédl jsem se a zeptal se: „Kde jsou ti, kteří uspěli? Kde jsou ti, kdo už mají svůj algoritmický kámen mudrců digitálního věku?“

Algoritmus se pousmál. „Ti se nikdy neukážou. Kdyby se vědělo, kdo je vlastní, stali by se terčem. Moc, kterou drží v rukou, musí zůstat skrytá. Jinak by se stali vězněm svého vlastního objevu.“

V tom jsem zaslechl debatu mezi některými datovými alchymisty. Každý hledal důvod svého selhání. Jeden vinil špatné teorie. Druhý tvrdil, že jejich nástroje nejsou dostatečně výkonné. Třetí ukazoval na chybná data. Čtvrtý obviňoval náhody a lidský faktor, který se vzpíral modelům. Každý měl jinou odpověď, ale všichni se shodli na tom, že něco chybí. A tak, jeden po druhém, začali odcházet, jejich sny se rozplynuly v chladném světle monitorů.

„A my půjdeme taky,“ řekl jsem Algoritmu.

„Ale vždyť jsi právě viděl budoucnost,“ namítl.

„Ne,“ odpověděl jsem, „viděl jsem jen další verzi starého snu. Sen o tom, že technologie vyřeší vše. Ale přitom ani samotní tvůrci nevědí, co s tím, co vytvořili. Nejde o zlato. Nejde o nesmrtelnost. A data nejsou totéž co pravda.“

A tak jsme odešli. Ale věděl jsem, že tento svět alchymistů bude pokračovat dál – stále hledající dokonalý vzorec, stále se snažící přeměnit informaci v moc.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)

Politika v době umělé inteligence: Sumarizace série dílů #1-30