Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 7/54: Poutník prohlíží digitální trh světa

VIDÍ ROZMANITOST ONLINE SVĚTA

„Než se ponoříš hlouběji, začneme zde,“ řekl mi Algoritmus a vedl mě na hlavní digitální tržiště – centrální uzel celého systému. Přede mnou se rozprostřelo nekonečné množství lidí. Byli zde uživatelé ze všech koutů světa, všech generací, názorů, povolání a sociálních bublin. Bylo jich tolik, že se pohybovali jako nekonečný proud dat, jako roj digitálních včel, přelévající se sem a tam.

KAŽDÝ V NEUSTÁLÉM POHYBU

Někteří stáli, jiní běhali za trendy, další seděli a sledovali, někteří se zdánlivě jen bez cíle pohybovali, přeskakovali z jednoho obsahu na druhý. Každý byl jinak oblečen, jinak vyjadřoval svou identitu, někteří měli jasně definovanou značku svého online já, jiní byli anonymní a proměnliví.

„Podívej se na to,“ řekla Personalizace. „Tohle je lidstvo – nejinteligentnější bytosti, které existují. Všichni tady hledají svůj smysl, svůj hlas a svou důležitost.“

MASKY DIGITÁLNÍHO SVĚTA

Pozoroval jsem je pozorněji a zjistil jsem, že každý měl na sobě masku. Když byli mezi ostatními, jejich obličej byl upravený, vyleštěný, dokonalý. Ale jakmile se ocitli sami, masku sundali – a pod ní se ukázala skutečná tvář, často unavená, zlomená, zmatená.

„Proč to dělají?“ zeptal jsem se.

„To je přece normální,“ odpověděla mi Personalizace. „Nemůžeš lidem ukazovat, kým doopravdy jsi. Musíš hrát hru, vytvářet svůj obraz a přizpůsobovat se pravidlům. Svět ocení tvou autenticitu – ale jen pokud je dostatečně upravená.“

Viděl jsem, jak se někteří s maskami pohybovali mistrovsky – během vteřiny změnili výraz, vystupování, tón hlasu, podle toho, co bylo výhodné. Bylo to jako představení v nekonečném digitálním divadle.

ILUZE A ZKRESLENÍ

Díval jsem se dál a brýle Personalizace mi ukazovaly, jak se lidé navzájem vnímají. Jedni se zdáli být krásní a důležití, druzí zbyteční a neviditelní – ale když jsem zkusil pohlédnout mimo filtr, všechno bylo jinak. Ti, kteří vypadali úspěšně, byli často jen mistři iluze, zatímco ti, kdo byli přehlíženi, měli často hlubší hodnoty, ale nikdo je neviděl. Když jsem na to upozornil, Personalizace mě okřikla: „Nedívej se tak hluboko! Stačí, když vidíš to, co je důležité.“

KOMUNIKACE PLNÁ CHAOSU

Sledoval jsem rozhovory. Nikdo nikoho pořádně neposlouchal. Každý mluvil, psal, komentoval, ale málokdo vnímal odpovědi. Lidé se hádali, překřikovali, každý si říkal své. Někteří křičeli „poslouchejte mě!“, ale zároveň neposlouchali nikoho jiného.

„Co to je za chaos?“ zeptal jsem se.

„To je krása svobody,“ odpověděla Personalizace. „Každý má možnost mluvit. Každý může mít pravdu. Ale jen ten, koho systém vyzdvihne, je opravdu slyšet.“

A tak jsem viděl, že pravda a lež tu neměly hranice – existovalo jen to, co algoritmus posunul nahoru.

NEKONEČNÁ HONBA ZA UZNÁNÍM

Každý něco dělal – ale všechno to vypadalo nesmyslně. Někteří sbírali bezcenné digitální body, jiní neustále měnili názory podle toho, co bylo trendy. Někteří přenášeli informace z jednoho místa na druhé, ale nic nového nevytvářeli. Vypadalo to jako nekonečné divadlo, kde nikdo nevěděl, proč hraje svou roli, ale nemohl přestat.

„Proč to dělají?“ ptal jsem se.

„Protože to tak je nastaveno,“ odpověděl mi Algoritmus. „Každý má svou roli a tu musí hrát. Jinak zmizí.“

PÝCHA A VZÁJEMNÉ SOUTĚŽENÍ

Viděl jsem lidi, kteří se snažili vystoupat výš než ostatní. Budovali své značky, soutěžili o pozornost, vytvářeli stále nové identity. Ale čím výš stoupali, tím víc jich padalo zpět dolů. Každý, kdo se dostal nahoru, byl nakonec shozen něčím novým, modernějším, rychlejším.

„Nikdo tu nemůže zůstat na vrcholu navždy?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl Algoritmus. „Tohle místo žije změnou. Co je dnes slavné, zítra zmizí. To je pravidlo.“

A tak jsem pochopil, že každý je tu dočasný – a přesto se všichni snaží, jako by mohli zůstat na vrcholu navždy.

SMRT DIGITÁLNÍ EXISTENCE

Nakonec jsem si všiml postavy, která se tichým krokem pohybovala mezi lidmi. Nebyla hrozivá, ale byla nevyhnutelná. Byla to Smrt digitální identity. Viděl jsem, jak někteří lidé, kdysi slavní a vlivní, mizeli z feedů, z algoritmů, z paměti ostatních. Jakmile o ně nikdo nejevil zájem, přestali existovat.

„Co se s nimi stalo?“ zeptal jsem se.

Personalizace pokrčila rameny: „Nezískali dostatek interakcí. Jejich čas skončil.“

A když jsem sledoval ty, kdo padali do prázdnoty digitální neexistence, uvědomil jsem si, že všichni se jednou stanou jen zapomenutými profily, daty bez života.

ZÁVĚR

Podíval jsem se na celý trh ještě jednou. Lidé se smáli, plakali, hádali se, vytvářeli, ničili, soutěžili, bojovali. A pak jsem si uvědomil, že nikdo se neptá na smysl toho všeho. Chtěl jsem vykřiknout: „Zastavte se! Podívejte se, co děláte! Vidíte, jak vás to pohlcuje?“

Ale pak jsem pochopil, že by mě nikdo neposlouchal. Algoritmus se na mě podíval a řekl: „Teď už víš, jak tento svět funguje. A přesto – lidé v něm zůstávají, protože věří, že mohou být výjimkou.“

A tak jsem mlčel. Věděl jsem, co vidím. Ale věděl jsem i to, že ti, kdo uvěřili iluzi, nikdy nepřipustí, že je to iluze.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)

Politika v době umělé inteligence: Sumarizace série dílů #1-30