Na hraně vlastních hranic
Kde končí kompromis a začíná kompromitace?
Představte si svět bez hranic. Zní to jako kráná utopie z písně Imagine? Možná kdysi. Ale zkuste si představit obraz bez rámu, řeku bez břehů nebo melodii bez taktů. Právě hranice dávají věcem tvar, smysl a krásu. A stejně je tomu i v lidském životě, kde osobní hranice nejsou zdmi, které nás mají izolovat, ale spíše mapami, které nám pomáhají navigovat složitým terénem mezilidských vztahů a vlastní identity. V době, kdy se všechny hranice zdají být tekuté a neuchopitelné, je více než kdy jindy důležité připomenout si jejich skutečný význam.
Když malé dítě kreslí svůj první domeček, začne právě hranicemi - čárami, které oddělují "uvnitř" od "venku". Tento instinktivní akt obsahuje hlubokou pravdu o lidské povaze: potřebujeme hranice, abychom mohli definovat, kdo jsme. V současném světě, kde se všechno zdá být relativní, proměnlivé a bezbřehé, však paradoxně ztrácíme schopnost tyto životně důležité linie rozpoznávat a respektovat.
Pokud se hranice všeho druhu okolo nás jakoby postupně rozplývají v mlze relativismu, vyvstává důležitá otázka: Jaký je skutečný význam hranic v našich životech? Nejde přitom pouze o fyzické hranice mezi státy či ploty mezi pozemky. Jde o něco mnohem fundamentálnějšího – o hranice morální, osobní a hodnotové.
Každý člověk je svým způsobem ostrovem s vlastními břehy. Tyto břehy ale nejsou zdmi, které ho izolují. Jsou spíše definujícími liniemi, které mu pomáhají porozumět sami sobě i jeho místu ve světě. Jsou to hranice, které určují, kdo je, za čím si stojí a co je ochoten přijmout či odmítnout. Bez nich není jedinec, ale jeho jedinečnost se odvíjí o toho, k jaké skupině zrovna náleží.
V současné „tekuté době“, jak ji výstižně pojmenoval sociolog Zygmunt Bauman, se setkáváme s paradoxem. Na jedné straně se stát a společnost hlásí k bezbřehé toleranci a otevřenosti, na straně druhé je ale často odmítáno respektovat právo jednotlivce na jeho vlastní hranice a přesvědčení. Ti, kteří si stojí za svými hodnotami a jasně definují své osobní hranice, bývají označováni za zpátečníky či netolerantní jedince. To je asi jedna z největších zrůdností kritické teorie progresivismu: uprostřed všech těch frází o inkluzivitě a diverzitě zapomínají, že skutečná diverzita znamená přijímání různých způsobů myšlení – nejen různých způsobů bytí. Když tedy vyžadují, aby všichni přijali stejný jazyk, přesvědčení a chování, aby byli 'zahrnuti', nevytvářejí různost – ale pouze vynucují stejnost. V jejich pojetí je tedy žádoucí, aby byl každý sám sebou. aby svobodně myslel. Odlišnost a jinakost se oslavuje. Jenže to platí pouze v případě, pokud bude myslet stejně jako zbytek kmene.
Problém současné společnosti ale vůbec nespočívá v existenci různých hodnot a přesvědčení, či dokonce rozdílných faktů, ale v prosté absenci upřímnosti a konzistence při jejich zastávání. Pokrytectví a dvojí metr se staly téměř normou. Mnozí lidé raději mění své postoje podle momentální společenské nálady, místo aby si vybudovali vlastní pevný hodnotový systém a stáli si za ním. Protože si myslí, že tak předejdou konfliktům a budou přijímáni a zahrnuti.
Je také naprosto zásadní hájit hranice jednotlivců proti státu. Respekt k soukromí jako zásadní hodnotě, nedotknutelnost obydlí, právo na vlastní cestu životem, možnost zastávat vlastní názory a postoje a volně a beze strachu o nich mluvit s druhými. To všechno jsou hodnoty úplně stejně důležité v dnešní bezbřehé digitální době, jako byly vždy v minulosti. Možná v něčem ještě důležitější. Ale podobně zásadní je chtít po státu, aby sám chránil hranice pro své občany, protože bez toho stát ztrácí svůj skutečný smysl a význam.
Hranice ale nejsou jen ochranou. Jsou to také orientační body v moři možností. Jsou základem naší identity, integrity a autenticity. Bez nich se stáváme beztvarými, neukotvenými, ztracenými v chaosu nekonečných možností. Proto je důležité své hranice znát, respektovat je a umět si je jasně vymezit vůči druhým – nikoliv jako zbraň , ale jako mapu vlastního já.