Neboj!

Nad nejděsivějším pražským tunelem pro pěší se jednoho dne objevil nasprejovaný nápis: Neboj. Tunel měří tři sta metrů. To je asi sedm minut doufání svižnou chůzí, že vás za tu dobu nikdo nepřepadne.

Řada chodců tudy každý den projde zcela v klidu, aniž by vůbec tušili, že prochází protiatomovým krytem a přitom míjí dveře laboratoře na urychlování částic, vybudované v místě, kde původně byla hala určená ke skladování mrtvol. Neboj…

Boření hranic jako survival strategie

Něco v nás touží překonávat vlastní strach a bořit pěstí hranice nekomfortu. Odjakživa mě děsila představa, že nějakou nešťastnou náhodou spadnu v metru na koleje. Později jsem začala prožívat něco jako fyzické nutkání se na ty koleje vrhnout sama, čistě z toho strachu ze smrti. Aby už od toho nepříjemného pnutí byl pokoj. Ne, nebudu skákat, slibuju.

Taky jsem vždycky ráda skákala do studené vody. Věřím, že tenhle pocit má velká spousta lidí. Do ledové vody, padákem nebo bungee skáče kdekdo. Hladina endorfinů se po skoku okamžitě znásobí.

Vyhledávání nových zážitků, zkoumání nových podnětů a situací ponouká zase dopaminový systém. Člověk jako živočišný druh totiž potřebuje zjišťovat odpovědi na prosté otázky typu: „Bude mi tato nová potravina chutnat, nebo ne?“

Porucha, která se může hodit

Moji rodiče mi vždycky připadali velmi odvážní. Všechny ty výslechy, odposlechy a domovní prohlídky, všechna ta manipulace a útoky na lidskou důstojnost prostřednictvím dezinformačních kampaní, zastrašování, omezování základních práv a svobod…

Později mi došlo, že byli ale především trvale principiálně nasraní. A když jste naštvaní, ztrácíte pud sebezáchovy. Něco z této „anomálie“ se na mě také přeneslo, co se týče vztahu k oficiálním autoritám, které ve skutečnosti autoritami nejsou. Lidskou důstojnost nepřiděluje stát, vzniká sama z lidského chování.

Neboj!

Strach je informace. Pocit, který nás má varovat, na co si dát pozor. Tento instinkt potřebujeme. Absence pudu sebezáchovy pak není odvaha, nýbrž porucha. Stejně tak je ale porucha nadbytečné množství strachu, které se může projevovat paralýzou.

Přiměřené množství strachu si představuji asi tak, že vám instinkt řekne: „Bacha!“ A vy odpovíte: „Díky!“ Načež se zařídíte podle vlastní nátury: Buď do toho tunelu nevlezete, nebo tam vlezete a počítáte s rizikem. Přijali jste informaci. Můžete tedy odložit strach. K čemu je člověku strach z téhož, který trvá neustále? Jakou novou informaci to přináší? Po přijetí informace se ze strachu stává nadbytečná emoce.

Nevím

V dnešní době, kdy si pěstujeme úzkost jako civilizační chorobu, může být strategií ke snížení strachu eliminovat nejistotu. To s sebou ale přináší vedlejší účinky například v podobě polarizace společnosti.

Největší potlesk totiž odjakživa sklízel patos a demagogie ujišťující nás, že patříme ke skupině. Kdo je ve skupině, dostává se mu poplácávání po zádech a společné onanie nad tím, že se mýlí ti druzí. Přiznat si, že pravda není jasná, že je někde uprostřed všeho toho, z čeho víme jen polovinu, znamená přijmout nejistotu, vystoupit ze svého kmene a stát sám.

Ledaže by nevím bylo samo o sobě strategií ke snížení strachu a stresu. Pokud si nechávám otevřené dveře k více řešením, zvyšuji svou šanci, že nakonec dojdu ke správnému výsledku. Přijdu sice o možnost naparování se před „těmi ostatními blbci“, co se mýlí, jelikož zatím nevím, zda se mýlí, ale zase na konci aspoň nebudu za blbce já. Nevím umožňuje vzdát se úzkostné kontroly nad tím, co je pravda, protože nevím. Počkat si v klidu na to, až se pravda sama ukáže, nebo být zvědavý a pátrat po ní. A snažit se přitom dosáhnout opravdu pravdy. Ne argumentačního vítězství.

Strach ze změn

Ve své knize Otec Bůh a matka Láska také píšu, že lpění mozku na stereotypech nás vede ke strachu ze změn. Proto je vždy u všeho nejhorší začít. Udělat první krok se zdá nemožným. Po tom prvním kroku už nic není tak těžké. Postupně jsem se naučila, že je možné si strachu přestat všímat. Myslí se neustále pohybujeme v několika paralelních rovinách. A tak zatímco v jedné rovině jsme vyděšeni k smrti, v té druhé můžeme zlehka a nenápadně začít podnikat kroky.

Pomaloučku se blížit k tunelu, kdy tunel je metaforou pro jakoukoli změnu, která nás děsí. Drobnými krůčky se pak pohybovat tunelem a nevěnovat tomu zas tolik pozornosti. Asi jako když pozvolným započetím prací „nanečisto“ a „jako by nic“ můžeme vyzrát nad prokrastinací.

Odložit brnění a zvednout zbraně

Říkat si neboj a nevím znamená stát se zranitelnějším, protože strach a tribalismus jsou nástroje sebeobrany. Současně to ale znamená stát se silnějším, protože odvaha a nezávislost jsou zbraně. Přijímat rány pod tíhou železné košile není vítězná strategie.