Něco o Rusku a Masarykovi

„V sovětském Rusku není svoboda,“ napsal v září 1920 prezident Masaryk. Na mysli měl především sovětský tisk a volební systém, ale i náladu ve společnosti. Českou společnost si předsevzal přeorganizovat tak, aby se v ní dokázala uplatnit vnitřní svoboda člověka, a podporoval v lidech statečnost svobodně uvažovat a rozhodovat se.

Klidná síla

„Dvanáct apoštolů rozešlo se do světa a podmanili si svět, protože věřili ve své poslání a hlásali pravdu; rozešlete dnes dvanáct mužů věřících ve své poslání a hlásajících pravdu bez bázně, a celá Evropa se jim bude klanět,“ napsal.

Jeho klidná síla vycházela z víry v sebe sama a jeho motivace vycházela z přirozeného puzení k bytostné pravdivosti, navíc podpořeného přáním vykonat něco obecně dobrého nejen pro sebe, ale současně i pro druhé.

I tehdy, když už je vám to jedno

Soudil, že člověk má povinnost bránit se vůči bezpráví dokonce i tehdy, když už jemu samotnému to začíná být jedno, protože obranou proti bezpráví chrání „občana v nás všech“. Necháme-li bezpráví bez trestu, rozmnožuje se geometrickou řadou, a my jsme tím nakonec vinni.

„Pane bože — lidé si představují takový boj proti bezpráví příliš heroicky; kdepak! Dělá se to, protože se to právě dělat musí!“

Masarykovo Československo

Revoluci považoval za pošetilost, která nevyhnutelně vynáší k moci oportunisty a falešné proroky, ale nakonec po ní i on sáhl jako po posledním prostředku obrany svobody a spravedlnosti, když pokus o pokojnou nápravu se nezdařil.

Masarykovo Československo pak charakterizovala svobodomyslnost, úcta k člověku a jeho lidským právům, smysl pro objektivní diskusi, ochrana slabších, ideál civilní slušnosti a odpor k povrchnosti, pokrytectví a fanatismu všeho druhu.

Schopnost žít podle svědomí

Od katolictví se postupně posunul k ryze osobní víře, podle níž se svobodnému jedinci, který se ukázňuje sám, dostává podpory od absolutna. Činil rozdíl mezi zbožností a mravností a nesouhlasil s praxí církve zbavovat jednotlivce mravní svéprávnosti a otupovat jeho svědomí.

Spolu s Platónem byl přesvědčen, že člověk se musí naučit nebát smrti, protože ze strachu lidé lžou a stávají se bezcitnými. České dějiny považoval za zápas víry s nevírou, pravdy s nepravdou, humanity se sobectvím a násilím, neboli za zápas o „všelidské otázky duše a svědomí“.

„Musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka — musíme nalézt svou duši a věřit v tu duši a bude postaráno o všecko.“

Jsme v Rusku

Po sto letech od památného prezidentova výroku se zdá, že jsme se ocitli v Rusku. Tisk, po předání moci v roce 1989 svobodný, velmi brzy začal být lobbistickými skupinami usměrňován, až je občan, který se mezitím navíc odnaučil číst, odkázán na amatérské internetové samizdaty.

Snaha kontrolovat „všechny tyhlety internety“ se nejen české veřejnosti vymstila obzvlášť během pandemie, kdy byly ze sociálních sítí na příkaz Evropské komise a Bidenovy administrativy mazány pravdivé informace o problémech během klinických studií vakcín.

Do očí bije fakt, že čeští „bolševici“ tvoří mizivou část obyvatelstva, a přesto opanovali pole — nepatrná minorita má moc a vládu, vláda vládne bez podpory obyvatelstva a kupodivu jedná tak, jako kdyby už nikdy neměla být demokratickými volbami odvolána. Zcela bez rozpaků pokukuje navíc po nástrojích rusko-čínských a chystá se budovat hybridní kapitalismus dohledu ruského typu.

Kritizuje-li Rusko, nikdy nezmiňuje jeho novodobé totalitní kauzy, protože dobře ví, že k nim při nebližší příležitosti je schopna přikročit. Boj proti Rusku se tak stává nikoli bojem o západní demokratické hodnoty, ale čistě bojem o moc a nekonečné vládnutí. Svobodný Evropan či světoobčan masarykovského typu pak rozdíl mezi Evropskou unií a sovětským Ruskem už nevidí.