Nepatříme na západ Ukrajiny

Od začátku konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou se Česko zařadilo mezi největší zastánce Ukrajiny v Evropě. Humanitární pomoc, vojenská podpora a bezprecedentní otevřenost vůči uprchlíkům ukázaly, že jsme ochotni se angažovat i za cenu vlastních ekonomických potíží. Pomoc válkou postižené zemi je samozřejmě chvályhodná, ale otázkou zůstává, zda jsme skutečně přemýšleli nad dlouhodobými dopady této politiky.

Málokterá evropská země prošla takovou mírou ukrajinizace jako právě Česko. Od masivního přílivu ukrajinských uprchlíků, přes změny v pracovním trhu, školství či sociálních systémech až po politické a mediální diskuse, které se točí převážně kolem této jediné zahraničněpolitické priority. Přestože se vláda ráda ohání heslem „Česko na Západě“, realita je jiná – Česko se posunulo geopoliticky i společensky spíše směrem na východ, než na západ.

Nikdo v historii ČR neudělal pro posílení ukrajinského vlivu tolik jako současná vláda. Ukrajinští pracovníci obsazují velkou část trhu práce, ukrajinské děti zaplňují školy a čeští občané se stále častěji setkávají s ukrajinštinou (popř. rusky mluvícími Ukrajinci) nejen v zaměstnání, ale i v běžném životě a ve veřejném prostoru se vedou diskuze o tom, zda by měla Ukrajina být hlavní prioritou české zahraniční politiky i nadále.

Podpora Ukrajiny se stala nejen oficiální politikou vlády, ale i jakousi státní ideologií, kterou nesmí nikdo zpochybňovat. Kdo se odváží vznést otázky o reálných dopadech této politiky na běžné Čechy, je ihned označen za proruského trolla, dezinformátora nebo příznivce autoritářských režimů.

Pokud se zeptáme Petra Fialy, odpověď bude jasná: „Česko patří na Západ.“ Ale skutečně? Když se podíváme na kroky současné vlády, zdá se, že se naše země více přibližuje Kyjevu než Berlínu či Paříži. Vláda obětovala nejen ekonomické zájmy českých občanů, ale i naši tradiční identitu v rámci Visegrádské čtyřky a Střední Evropy.

Místo vyvážené politiky, která by hájila především české zájmy, se ČR stala jedním z nejvěrnějších satelitů "kyjevského režimu" v Evropě. Ať už jde o neomezenou podporu sankcí, dodávky zbraní, uprchlickou politiku nebo ekonomické propojení, česká vláda se chová spíše jako administrativní složka ukrajinského ministerstva než jako suverénní vláda České republiky.

Česko se ocitlo na křižovatce. Pokud bude současná politika pokračovat, můžeme se dočkat ještě většího sbližování s Ukrajinou na úkor vlastních zájmů. Zatímco jiné země, jako Polsko či Maďarsko, hájí především své národní priority, česká vláda se chová tak, jako by jejím hlavním úkolem nebylo řídit ČR, ale zajistit, že Ukrajina dostane vše, co potřebuje.

Otázka tedy nezní, zda patříme na Západ. Otázka zní: Západ koho? Protože to vypadá, že směr, kterým se Česká republika ubírá, už není Berlín nebo Paříž, ale spíše Lvov a Kyjev. A to bez jakékoliv veřejné diskuse nebo souhlasu občanů. Je tedy na čase se zamyslet: Patříme do Evropy, nebo na západ Ukrajiny?