Nesvobodu nesvobodou nevyléčíš aneb Proč diktatura odborníků nefunguje

„To byl po těch příšerných letech první lékař, který mi nevynadal! Já jsem mu byla tak vděčná, že mě bere jako svéprávného jedince, jako člověka!“ „Proč by ti měl vynadat?“ „Všichni lékaři mi nadávali, do té doby úplně všichni – že nejsem očkovaná proti covidu. Až na tohoto jediného.“ Toto mi napsala paní E. z města, jehož sláva dotýkati se bude hvězd. I uzřel jsem, že v matičce stověžaté musely být a jsou věci nějak vyostřenější, komplikovanější, a že venkovští lékaři jsou nejspíš rozumnější a tolerantnější.

Pseudonetopýr a pseudovakcína

Znám dost netečkovaných proti covidu a jsem jedním z nich. Nikoho jsem nenakazil, byl jsem nakažen a virus ob dva lidi přeskočil od plně očkované osoby. Nemohl jsem pracovat jen jeden den, mám své prostředky a znalosti, vím mj. o síle vitamínu D u viróz.

Od začátku „kombi akce nedovařený pseudonetopýr a nedotestovaná pseudovakcína“ jsem měl to štěstí, že jsem chápal rizika nové nevyzkoušené terapie (slovo „vakcína“ mi tady nejde moc přes ústa), o kterých se dodnes vesměs nepíše a nemluví a chodí se kolem nich po špičkách, jakoby se za pravdu dodnes ostrakizovalo, vyhazovalo nebo dokonce snad zabíjelo třeba padáním z vysokých pater a v letadlech, což je oblíbená kratochvíle zatím jen některých ruských hlavounů.

Tisíc ukrajinských vlajek

Pokud tomu tak s ostrakizací stále někde je, původcům nelze nevzkázat: můžete mít našito tisíc ukrajinských vlajek a přesto pomáháte Putinovi víc, než si umíte představit. Pokud tomu tak stále je, děláte těmi vlajkami Ukrajině (která za nic nemůže) medvědí službu. Svoboda Ukrajiny a nesvoboda ramen nejdou dohromady, a naopak platí totéž.

Ukrajiny převážně svobodně netečkované, na rozdíl od mnoha horlivých nášivkářů. To jsou ty paradoxy: nejeden modrožlutý nášivkář kdysi fanaticky pro násilí proti rameni bližního svého si našívá vlajku země, která většinově nepodlehla mRNA nátlaku. Zatímco - opačný paradox - nejeden odpůrce násilného vpíchávání místo chápání společnosti, která se většinově netečkovala (výjimka z mála v Evropě!), chápe nebo polochápe najednou spíš jejího agresora a covidistu sedávajícího za dlouhými stoly, QR kódujícího své občany nastupující do autobusů, a/nebo chápe jen jeho roztodivné nepravdivé „nacistické teorie a fejk obrázky" o Ukrajině, i když jemu přímo nefandí.

Rozumem to pobrat moc nejde, jsou to spíš podivné komplexní signalizace. Možná by se hodilo slovo „homeo-anti-patie“.

Jen lékař smí o léčbě, jen politik o politice hovořiti?

Avšak: zalévá semínka totality ten, kdo si připustí, že nesmí svobodně hovořit, diskutovat, argumentovat a protiargumentovat. Jakmile přistoupíte na podivný výklad, že k léčbě se smí vyjadřovat jen lékař (kolik lidí tomuto věří, až příliš!), analogicky k ekonomice jen ekonom, k politice jen politik a politolog (to by se jim líbilo, že?), k zahrádkaření jen vystudovaný hortikulturolog (ne aby sis vypěstoval vlastní rajčata, kde máš certifikát?!) a vůbec mluvit a psát smí jen certifikovaný češtinář a na Sorosovic fakultě studovaný novinář. Vy ostatní mlčtež?

Tohle opravdu nesmíme připustit, je to cesta do předraženého nesvobodného pekla vedeného koupenými odborníky – majiteli razítek, osvědčení a titulů udělených prověřenými kádry, tedy zaručeně v souladu s mocnými zájmy. Vede to přesně k tomu režimu, který mají některé velmoci na Východě a nechybí zase tak mnoho, aby se tam octly i ty na Západě, který je však stále ještě pestřejší a lepší volbou, kterou nutno opravit.

Pocta profesorovi v panteonu žijících Lékařů

Proč jsem měl štěstí, že jsem věděl nebo tušil, co je špatně, ač mnohý lékař (zdá se) netušil nebo se bál tušit? Viděl jsem totiž velmi mnoho studií a tak vím, jak mají vypadat, aby byly průkazné. V této konkrétní experimentální terapii však to bylo zejména díky profesorovi Bhakdimu z Německa, ostrakizovanému mikrobiologovi a epidemiologovi, který přes nevýhody, jež mu to přineslo (byl i na hraně odchodu ze země), nemlčel a trpělivě vysvětloval, aniž by z toho měl sebemenší výhodu, kromě čistého svědomí.

Lékař a učitel s dobrým srdcem a nedostižnou schopností vysvětlovat věci tak, aby je pochopil (nejen) každý student. Rozhodl se, že nevymění kariéru a klid za možné poškození jiných. Nebyl jediný ani první v mém panteonu neformálních učitelů medicíny a lékařů s velkým L.

Nejvíc na mne zapůsobila tato jeho ústřední myšlenka:

Vpíchnete do ramene ne obyčejnou vakcínu, ale genové instrukce pro vlastní buňky, aby vytvářely toxický spike protein. Jakmile současně není zaručeno, že instrukce zůstane jen v rameni a nebude kolovat po těle krví (což zaručeno není, ba naopak patologové potvrzují, že někdy koluje), pak se stávají výrobcem spike proteinů nejen buňky ramene, ale i jiné buňky v těle, které tuto instrukci „nasají“. Třeba – v horším případě – buňky cévní výstelky, srdce nebo mozku. A začnou vytvářet spike protein.

Protože však imunitní systém rozpozná původce, který v těle vyrábí něco toxického, vrhne se nejen proti spike proteinu jako produktu (to bylo cílem), ale i proti jeho původci, v tomto případě proti našim vlastním buňkám. Pokud jsou jen v rameni, dejme tomu „vem je čert“ (přece to možná zachraňuje životy, řekli by oficiální mal-informátoři, ovšem v nesouladu dokonce i s těmi krátkými a po půl roce ukončenými studiemi genovakcín).

Pokud však jsou buňky-výrobci spike proteinu v důležitých orgánech, je to moc špatně, protože pak mohou být poškozeny i nejdůležitější orgány útokem vlastní imunity. Jinými slovy, dokud nikdo neprokáže nade vši pochybnost (řádnou studií), že se instrukce mRNA nikdy neexprimuje třeba v cévách či srdci, je hazard dělat takovouto protiepidemiologickou intervenci, protože natropí víc škody než užitku, i když ne u každého. Navíc stejně nadlouho nepomůže, protože spike protein viru mutuje. Tolik převyprávěná hlavní kritika genovakcín od profesora Bhakdiho.

Nemůžete šířit - dezinfo/malinfo jako podklad nezákonné diskriminace

Dokud toto tvrzení někdo nevyvrátí a přesto bez podloženosti vědou opakuje nikdy nepotvrzené nepravdy („pokud se očkujete, nemůžete nemoc dostat a nemůžete ji šířit“, říkal exministr zdravotnictví a lékař, který příslušné studie o šíření nikdy neviděl, protože neexistují), pohybuje se na tenkém ledu víry (pavědy, non-EBM) a nemůže si říkat v tomto směru odborník, i kdyby byl ministr zdravotnictví a i kdyby uměl výborně operovat. Diskriminace státem je odporná, ale tahle stála na domečku z karet, který ani neexistoval.

Internet je přesto plný nenávistných nálepek o prof. Bhakdim bez argumentace vědou, tak moc jim vadí, co nemohou vyvrátit, tak moc se vyhledávače snaží posouvat tyto hate speech nálepky nahoru v seznamu vyhledaných stránek. Jenže to nebyl on, kdo šířil nepravdy.

Diskriminace, která má důsledky dodnes

Nikdy jsem si tak úplně silně neprožil to, co většina neočkovaných: těžkou diskriminaci, jednání proti smyslu zákona o ochraně údajů i proti Listině základních práv EU (článek 3, body 1 a 2, k jejichž porušování mohla nerušeně vyzývat i předsedkyně Evropské komise ve střetu rodinných zájmů – a nic!), poučování dospělých lidí jako v mateřské školce, co mají a nemají dělat se svým zdravím, co musí nosit na tváři i na kole a v lese, nevybíravý nátlak, protiústavní odsun do druhé kategorie občanů, to vše na základě vylhaných studií, které neexistují (zejména ta o zabránění přenosu covidu nikdy neexistovala, je pouze na úrovni agentury JPP - jedna paní povídala, jeden panministr povídal a nebyl sám).

A to to u nás ještě nebylo tak hrozné jako jinde. Například v Rakousku, v Itálii nebo i v Rusku (i tam diskriminovali vakcinačním pasem při vstupu do autobusu či jinam, i tam nutili určité věkové kategorie k podstoupení experimentální terapie, které se z dezinformačních důvodů začalo říkat vakcína, aby ji „lid“ lépe přijal – mimochodem až dojemně společná mal-informace Západu s Ruskem i Čínou, i když Číňané to měli alespoň bez mRNA).

Odvážných lékařů bylo tak zoufale málo

Nejhorší nátlak byl v Rakousku. V témže Rakousku, kde donedávna ani dětské vakcíny nebyly (a stále nejsou) povinné, jen státem doporučované. Nejeden Rakušan zvažoval emigraci. Kvůli povinné nedotestované a tedy experimentální „vakcíně“. Ty uvozovky nejsou dezinformace: kdyby se v průběhu covidománie nezměnila definice vakcíny, tato genová terapie by se vakcínou nikdy nemohla nazývat.

A kdyby byla dotestovaná řádně až do konce (nejen půl roku), jako tomu je s jinými přípravky, nešlo by o experimentální produkt, který nesl velká (neznámá) rizika. Byla porušována základní zásada civilizované medicíny, totiž informovaný souhlas. „Já vám vysvětlím výhody a rizika, vy si to rozvážíte, a pokud souhlasíte, tady mi to podepíšete. Bez toho podání neprovedeme, to by bylo proti lékařské etice.“

Mengele se takto neptal a nikdo to po něm nepožadoval (zlá diktatura), ale proč bylo takové neptaní běžné ve 21. století, to je záhadou. Proč těch odvážných lékařů, kteří museli vědět, jak to je „vachrlaté“ s vědeckými důkazy o bezpečnosti, bylo tak žalostně málo? Proč se nechali strhnout? Proč neprotestovali, že takhle se medicína nedělá?

Možná jde o obor, kde lidé jsou již na školách školeni (podobně jako na vojně), že pravda teče shora, že autorita s vyšší frčkou na rameni ví nejlépe, co je vědecké, aniž by se někdo podíval do příslušného klinického hodnocení. Čest výjimkám, které píší mj. na tento blog a pomáhají tak chránit svobodu, za což jim patří velký dík.

Šrámy na duši diskriminovaných i poškozených jako cesta k chápání Putina

Mnoho lidí si však dodnes nese šrámy diskriminace (nebo poškození genovakcínou) na duši. Já jsem měl štěstí, mohl jsem pracovat z pohodlí domova a mé nejužší rodiny se tlačení nedotklo – dotklo se mé širší rodiny jak v diskriminaci, tak i na zdraví - jediný zemřelý z širší rodiny na zápal plic z covidu byl plně „očkovaný“.

V době covidové jsem se účastnil diskusí na Twitteru, když ještě patřil „Černé skále a spol.“. Cenzura přituhovala, ale byla teprve na začátku, bylo třeba bojovat za udržení svobody léčby, protože hrozila násilná genovakcinace profesních skupin a možná i dalších. V té době jsem si založil tento blog a umístil na něj první článek Čtyři kladiva proti násilí jediného řešení.

Snahou bylo upozornit na to, co vím. Pokud to vím špatně, má to být vyvráceno argumenty, studiemi a statistikami, ne vymlčeno. První pokus o zveřejnění byl nejprve na blogu idnes, kde okamžitě zasáhla cenzura, nesměl vyjít a šlo tedy zřetelně o závislý blog. Následně jsem nabídl článek do dalších internetových periodik, ve většině z nich se báli.

Diktaturu diktaturou neporazíte

Chci se v této cenzurní a covidisticko-vakcinační souvislosti zmínit o jevu, který mě překvapil. Naprostá většina vzorku lidí z ČR, kteří tehdy na Twitteru se zápalem bránili svobodu volby léčby (což se jen v totalitní hlavě rovná nepravdivé nálepce antivaxer), se úderem ruské invaze přepnula na chápání či polochápání Putina a/nebo jeho nepravdivého příběhu o Ukrajině.

Podle jednoduchého hesla „nepřítel mého nepřítele“ nebo „diskriminátoři a násilní genovakcinátoři mé země, Evropy, Západu se podstatně nemůžou lišit od toho zlého Putina, protože...“ a dosadili si své zkušenosti, bolesti, diskriminaci, absenci vědy, hlasité okřikování a poručníkování, tak podobné diktatuře „proletariátu“, i když tady šlo o diktaturu někoho jiného, vnořenou do společnosti, která se do té doby zdála být relativně svobodná a demokratická.

A proto (až do omluvy ze strany aktérů/státu/tehdy vládnoucí covidistické strany ANO i dnešní vlády 5k/nadstátu EU) je třeba znovu a znovu opakovat: to, co se dělo, byla pavěda tlačená násilím a oborovou diktaturou v medicíně, nemělo to nic společného s EBM (medicínou založenou na důkazech), budovat na tom diskriminaci a totalitní praktiky bylo velmi nezodpovědné. Poškozovalo to pověst medicíny jako celku, vakcín obecně, podporovalo to nejen totalitní praktiky u nás, ale bohužel i příklon části obyvatelstva k „chápání agresora“, kterému toto přidalo u někoho body a žádné mávání ukrajinskými vlajkami nenapraví to, co by možná napravila omluva.

Toto mají na svém kontě zejména a především covidisté – vlivné mluvící hlavy, zejména ty vládní (z předchozí i současné vlády) a nadstátní. Poškodilo to svobodu a demokracii, stavební kameny prosperity Západu, narušilo to ekonomickou a rozpočtovou stabilitu. Měli bychom odpustit (mně se to nejsnadněji řekne, vím), ale ne zapomenout, především však musí zaznít ta omluva, která dosud nezazněla. Jak silné ty tlaky musí být, když se ani tato vláda nedokáže omluvit za činy té předchozí, což by se jí i hodilo, kdyby ovšem nepodléhala stejnému tlaku nadstátu.

Osobně mi nejvíc záleží na tom, aby se to už nikdy neopakovalo. Je zde silné pravidlo, platné stejně jako u násilného posouvání hranic států: „co se vyplatilo, bude zopakováno“.

KAREL MACHALA