Ohlédnutí za tradiční akcí s netradičním poznáním
Společnost, historie, život
o víkendu jsem se účastnil každoroční vzpomínkové akce. Odjížděl jsem s fotoaparátem a s představou, že mě na této akci nemůže nic překvapit. Mýlil jsem.
Nedávno jsem navštívil obec Čistěves a blízký les Svíb u Hradce Králové. Konala se zde tradiční akce spojená s připomínkou obětí prusko-rakouské války 1866. Pořadatelem akce Rozsvícený Svíb je Muzejní historický klub Záviš Svitavy a Sbor dobrovolných hasičů Čistěves s podporou obce Čistěves, Historického C. K. řadového pěšího pluku č. 18 a Kadetní setniny jičínského pěšího pluku č. 74.
Les Svíb
Při každé procházce jeho útrobami se učím naslouchat. A především rozumět podivnému hlasu, který se ozývá z každého kmene, stonku, lístku či květu. Hlasu lesa Svíb, do jehož duše byla zbytečně a nesmyslně vypálená stále krvácející a otevřená rána. Ten les je lesem plným křížů a pomníků. Během jediného dopoledne 3. července 1866 se stal věčným domovem pro více jak 5 000 lidí. Lidí, kteří pocházeli z různých zemí, mladí i starší, co milovali své rodiny a byli milováni svými blízkými. Les, který tragickými událostmi poznamenal mnohé rodiny sousedních vesnic Máslojedy, Čistěves či Benátky. Ať již dopady nesmyslné bitvy, či později cholerou a jinými nemocemi. Vzpomínky na tragické události zasazené do krásné krajiny, která člověka osloví. Pokud tedy bude chtít a má schopnost schopnost vnímat tu krásu kolem nás.
V den konání akce však vše začalo jinak. A najednou jsem měl možnost být poprvé u toho, když se v malé obci Čistěves konalo slavnostní požehnání obecnímu zvonu. Zdánlivě malá událost, pokud si člověk neuvědomí, že původní zvon zvoničky byl vyroben v roce 1767. Kolik událostí, mnohdy smutných oznamoval světu a do krajiny.
A tak plným právem byl zvon důstojně požehnán za přítomnosti představitelů obce a před nastoupenými historickými jednotkami.
Možná si některých z mých čtenářů pomyslí: ten toho nadělá s jedním zvonem obce. Já si to nemyslím. I když chápu, že žijeme v době plné rozmanité technologie. Mnozí oddáni všem chytrým telefonům a aplikacím, které ovládli naši duši nebo nás svázali vynucenou nutností třeba v bankovnictví.
A někdy bez povšimnutí uniká to, že mnohdy sedíme u sebe a je to dál, než do nebe, jak zpívala v jedné písni Hana Hegerová.
Ona dnešní doba je vůbec podivná a nejlépe ji vystihují tato slova:
Po této slavnosti následovala ukázka výzbroje tehdejšího dělostřelectva a bitevní ukázka.
Mezi hlavní body programu patřil Pietní akt u pomníku c. k. 8. mysliveckého praporu a komentovaný noční pochod Svíbem.
Když jsme po setmění procházeli ztichlým památným Svíbem, bylo tu a tam slyšet pohyb zvěře. Tmu, zahalující všechny zákoutí ztichlého lesa jen rozřezával svit svíček, umístěný u každého hrobu a památníku. A když jsem se v tom lese plným křížů rozhlížel, viděl jsem mnohem zřetelněji to množství míst, kde odpočívají ti, co se navzájem zabili. Za ty, co usilovali o nadvládu nad všemi.
Člověk pak přemýšlí o důsledcích a dopadu nesmyslně vedené bitvy o les Svíb. A také skutečnost, že v roce 1866 byl počátek všeho, co následovalo. Ve všech těch následujících dějinných událostech, spojených s I. a II. světovou válkou a nástupu totality. Se všemi důsledky, které jsou patrné dodnes. Píši o tom i proto, že zlo tehdejší doby se nezměnilo. Dál a dál je silnější, než je sám člověk. Zlo, které své pravé úmysly dokáže zabalit do roucha pravdy. Má tisíce podob, ale i stejné cíle. Má jen jiné prostředky, modernější a sofistikované, co dokáží jen přinést mnohem víc oběti.
Na závěr bych rád veřejně poděkoval organizátorů této akce a účinkujícím. Nejen za připravený a důstojně provedený akt vzpomínky na padlé, ale i za připravené zázemí, včetně občerstvení. Jmenovitě Muzejnímu historickému klubu Záviš Svitavy, Sboru dobrovolných hasičů Čistěves. Poděkování patří i obyvatelům obcí Máslojedy, Čistěves a Benátky, Komitétu pro udržování památek z války 1866, Historickému C. K. řadovému pěšímu pluku č. 18 Hradec Králové a Kadetní setnině jičínského pěšího pluku č. 74.
Mé poděkování patří stejně jako těm, kteří svůj život věnovali a věnují zachování a obnově pomníků a hromadných hrobů. Generace lidí, co by členů či příznivců Komitétu pro udržování památek z války 1866, historiků, spisovatelů či archeologů. Obrovská škála lidí, věnující se vojenským historickým klubům tehdejších armád, obyvatelům výše zmíněných obcí, ale i obcí dalších, mimo katastru Svíbu. Všichni ti, co všemi formami po generace připomínají oběti mocenských bojů, utrpení a důsledků všeho přítomného zla.
A to vše proto, aby se nezapomnělo a abychom se dokázali poučit z historie aby se neopakovala.