Nechci ani vrátit čas ani oslavovat dobu před r. 1989, ale

Nechci ani vrátit čas ani oslavovat dobu před r. 1989, ale:

Když jsem byla malá holka (žákyně ZŠ a SŠ v 80. letech), tak jsme každý rok volali "ať žije MÍR". Teď je kdekdo, kdo volá po míru posměšně označován jako chcimír.

Když jsem byla malá holka (žákyně ZŠ a SŠ v 80. letech), tak nás ve škole vedli ke sběru a sušení léčivých BYLIN. Teď je na bylinkových přípravcích zakázáno psát, k čemu jsou dobré.

Když jsem byla malá holka (žákyně ZŠ a SŠ v 80. letech), tak na bankovkách bylo napsáno "tieto bankovky sú kryté ZLATOm a ....". Teď chtějí zrušit i tu hotovost a nahradit vše ničím nekrytou digiměnou.

Když jsem byla malá holka (žákyně ZŠ a SŠ v 80. letech), tak nás učili, že na přechodu se musíme rozhlédnout, vícekrát, než vstoupíme. Teď je ráno na přechodu osoba, která zastavuje auta, aby děti mohly bezstarostně projít.

Když jsem byla malá holka (žákyně ZŠ a SŠ v 80. letech), tak bylo normální, že děti měly své povinnosti, dělaly úkoly, chodily k tabuli. Teď mají děti hlavně práva, mobily, pohodlí a přesto deprese a úzkosti.

Když jsem byla malá holka (žákyně ZŠ a SŠ v 80. letech), tak jsme se celá rodina dívali společně na stejný program v jedné televizi. Teď mají všichni svůj přijímací přistroj a každý kouká do jiného rohu pokoje, nebo ještě hůře, je každý sám v jiné místnosti.

Takový krátký příspěvek jsem nedávno napsala na LinkeIn s otázkou: Přidáte také vy nějaké příklady?

A sešlo se mi mnoho komentářů, které dokreslují nejen tu dobu, ale i desetiletí předtím a potom. A mezi nimi bylo napsáno „Díky za tento post. Zahřálo mě u srdce ♥️, že ještě někdo pamatuje.“. A tak chci tyhle vzpomínky zachovat v širší formě a přidávám další z komentářů:

Klon Dike vzpomíná na 70. léta:

„Když jsem byl malý hoch v 70. letech, četl jsem knížky z edice KOD a vnímal svět jako dobré místo k životu a lidi jako přátelské binární bytosti.

Dnes jsou děti cvičeny na vnímání světa jako zkázy, jako požáru, a lidí kolem sebe jako možných (ne)násilníků i (ne)vrahů neurčitého pohlaví i neurčitého živočišného druhu."

Věra vzpomíná na 60. léta:

„Klidně tu dobu budu adorovat. Lidé se scházeli a pomáhali si. Debatovali. Jako dítě 60. let jsem si hrála na písku a mých 8 kamarádů jsme šli k nám domu pro svačinu. Do školy jsme chodili pěšky a městskou dopravou. Museli jsme improvizovat, protože jsme všechno neměli. Uměli jsme počkat na odměnu. Těšili se z maličkosti." 

Karel vzpomíná na dobu svého dětství (odhaduji 70. léta) takto:

„Četli jsme foglarovky, mayovky, setonovky a verneovky, abychom uměli rozlišovat mezi tím, co je správné a nesprávné, abychom si uvědomili důležitost přátelství, i to, že odlišné kultury nemusí stát nutně proti sobě, ale mohou se vzájemně obohacovat, že jsme součástí úžasné přírody, které je třeba jen správně porozumět, a že vše, co si ve svých představách vysníme, dokonce i fantazijní vize, jsou uskutečnitelné.

Nepotřebovali jsme mysteriózní, fantasy bildungsrománovou literaturu plnou kouzelníků, kteří na pozadí uměle a účelově vytvořených legend bojují ve světovém konfliktu dobra se zlem o roli oslavovaných hrdinů.“

Milan vzpomíná na 90. léta:

„Když jsem byl malý hoch (žák ZŠ a SŠ v 90. letech), existovala jen dvě pohlaví.

Když jsem byl malý hoch (žák ZŠ a SŠ v 90. letech), se lidé na ulicích zdravili a mluvili spolu.

Když jsem byl malý hoch (žák ZŠ a SŠ v 90. letech), lidé nadávali na to, jak nás kapitalisté rozkradli.

Když jsem byl malý hoch (žák ZŠ a SŠ v 90. letech), měli jsme bázeň ze straších, rodičů i učitelů.

Když jsem byl malý hoch (žák ZŠ a SŠ v 90. letech), vzhlíželi jsme do budoucna s nadějí.

Dnes se mladí budoucnosti děsí, vůbec se jim nedivím 🥺

A je to naše chyba, že jsme to dovolili, že jsme mlčeli, když jsme měli bojovat, že jsme strčili hlavy do písku, když jsme se měli s hrdostí postavit lžím, nepravdě a nelásce...“

Také Radim vzpomíná na 90. léta:

"V 90. jsme ještě chodili ze školy běžně i pár kilometrů domů a odtud rovnou ven do přírody, kde jsme lezli po stromech a hráli si na indiány nebo jen užívali volnosti, která byla nade vše ať už při chytání ryb na pytlačku v nedaleké tůni, nebo jejich opékání v ohni.

Říká se že v Indii člověk nikdy není sám, přišlo mi na mysl, že právě takové bylo snad tehdy i naše dětství, protože vždy byl někdo nablízku někdo, od koho se člověk mohl naučit pár užitečných věcí, které dnes jako by najednou kvůli určitému odstupu mezi lidmi přestaly tak nějak existovat, protože spoustu věcí lze jednoduše koupit, nebo objednat kliknutím na netu.

Ale tehdy ty nejlepší věci byly ty, které si člověk dokázal povětšinou vyrobit i sám a téměř z ničeho a být za to nejenom vděčný těm, kdo mu třeba i pomáhali. Ale ze všeho nejvíc vážit si všech těch maličkostí a být za to šťastný, umět se radovat i z toho, co v dnešní prapodivné době nahradily nejprve počítače a později mobily a tablety a smart hodinky likvidující nejen to krásné, co my jsme měli každý den i se západem slunka jak na otevřené dlani. A večery s napínavou knížkou dávaly mnohem víc než normalizační politické projevy, které se dnes kupodivu na televizní obrazovky, jak kdybychom zapomněli, zas a znovu vrací."

Další Karel vzpomíná na 90. léta:

„Když jsem byl malý hoch (žák ZŠ a SŠ v 90. letech), chodili jsme s kámoši každý den po škole ven. Hodili jsme aktovku domů za dveře a bavili jsme se hraním fotbalu, hokeje, bavili jsme se u řeky a domů jsme chodili až nás naše mámy začaly volat domů👍“

A Jiří doplnil „zatímco dnes je jít ven pro dítě za trest“ Jenomže Kateřina to rozvinula jinak: „Víte, co je šílený? Když řeknu synovi, ať jde ven a nedřepí doma, a on mi na to odpoví, že nemá s kým, že nikdo nechce jít ven. Mami, ale dneska je to jiný, než když jsi byla ty dítě. To mi došla řeč.“

Jan napsal:

„Už ve školce jsem si uměl nasadit plynovou masku a na základní škole střílel slepejma z kulometu. Stal se ze mě pacifista. Teď se děti hroutí z komentů na Instagramu a adorují magory, co je chtějí zatáhnout do války.“

Každý komentář byl jiný, každý si dobu svého dětství pamatuje jinak, ale myslím, že je tam mnoho společného. Žili jsme reálný náš život. Když jsem četla všechny ty komentáře, vzpomínky mladších i starších, úplně jsem se ponořila do svých dalších vzpomínek, co jsme všechno zažili - častý pobyt v přírodě, lezení po stromech, hra na Indiány, táboráky, sbírání hub, vyrábění, z ničeho, víkendové soužití i 4 generací... Nebo když mi děda vyprávěl, jak byl jako mladý v "Raichu" na nucených pracích a jeho mamka mu z Moravy posílala poštou balíčky - a ta čerstvě upečená buchta, koláče mu dorazily jedlé k snědku.

A mám radost, že moje děti zažily mnoho podobného i v tomto tisíciletí - po stromech lezly výše než já v dětství (ne, že bych měla radost, když jsem to zjistila), sbíraly také hřiby i houby, hrály akční hry v přírodě, tvořily z kamenů a klacků. Umí rozdělat oheň v přírodě, protože mnohokrát zažily opékání na ohni, na který nejprve museli nasbírat dříví v lese. Do školy se sice občas vozí autem od doby, kdy to mají na 2 nenavazující přestupy, ale stále hodně cestují MHD, znají vlaky, busy, kola. I moje děti si v tomto tisíciletí hrály na písku, zažily venku spoustu zábavy s vrstevníky a společné svačinky. Mnohokrát byly od bláta, namočily boty, potrhaly oblečení, občas tekla krev. Nezlobila jsem se. Naopak, byla jsem za to všechno ráda, protože nyní v jejich dospělosti vidím, že nejsou ztraceni. A navíc začínají chápat, že spousta věcí je jinak, než to na první pohled vypadá. Jenom myslím, že neumí tak improvizovat a neumí se tak radovat z maličkostí, jako my dříve.

Ty 4 generace pohromadě jsme nestihli, jejich dědové už nežijí a jejich babička nevypráví o válce a chudobě. Jejich babička se vlastně měla celý život dobře, já taky a to je možná i jedna z příčin současného stavu. Svět už nevypadá jako dobré místo k životu, ale kdo za to může? Děti? Škola? Ministerstvo? Rodiče? Úřady? Korporace? Nebo prostě my všichni dospělí, kteří jsme tenhle stav dopustili?

Jedna z oblastí, na které můžeme zapracovat všichni a hned, je ten strach, bázeň. Nebojme se, nenechejme se děsit a ukažme našim dětem, že i na tom, co se děje, jakkoliv to vypadá negativně, je velký kus krásný a je to naděje do budoucna - pro nás, pro naše děti, pro národ.

článek ZTRACENÉ DĚTI: https://www.blogosvet.cz/article/ztracene-deti-p4SBQ