Patnáct pestrých let v ODS
Nedávno jsem oslavil půlkulatiny a mám další výročí. Je tomu přesně 15 let, co jsem se rozhodl, že kromě sportovní kariéry se chci věnovat i správě věcí veřejných. Anebo přesněji řečeno, politice. Dovolím si tedy malé ohlédnutí za touto taktéž důležitou životní etapou.
Jsem z podstaty pravicově založený člověk, takže vstup do ODS byl pro mě jasnou volbou. Strana od roku 2008, kdy jsem do ní vstupoval, prošla turbulentním obdobím. Tehdy byla na vrcholu, po veleúspěšných volbách měla ve Sněmovně 81 poslanců. V roce 2010 přišel mnohými očekávaný pokles a po nechutně zinscenovaném zátahu na Úřadu vlády i přímo pád. Věřil jsem ale, že jen dočasný. Podobně, jako ve sportu – občas je člověk nahoře, občas dole.
A i když stále nejsme na někdejších pozicích, trend se daří obracet a stabilně pokračujeme v růstu. Jsme nejsilnější stranou ve vládě, premiér je opět z řad ODS, podobně jako šéf Senátu, také poslanecké řady se podařilo rozšířit. Osobně jsem rád, že k tomu také mohu svým již druhým sněmovním mandátem přispívat.
Navzdory tvrzením různých škarohlídů se potvrdilo, že poptávka po pravicové politice tady pořád je. Liberálně-konzervativní hodnoty, které ODS hájí, mají ve společnosti své nezastupitelné místo. Dost možná se už nebude opakovat porevoluční pravicová euforie, což ale neznamená, že občanští demokraté nemají koho oslovit. Právě naopak i – současné rozložení sil je toho důkazem.
Když se za uplynulými patnácti lety v řadách ODS ohlédnu, musím říct, že to byly „pestré“ a zároveň přínosné zkušenosti. Jsem rád, že jsem politiku poznal takříkajíc zespodu, od té regionální. Z místního sdružení Frenštátě pod Radhoštěm jsem se dostal až do Poslanecké sněmovny a nebyla to jednoduchá cesta. Mám ale dobrý pocit z toho, že jsem si to odpracoval.
V dolní parlamentní komoře se můžu kromě jiného dál zabývat sportem a způsobem, kterým mu stát poskytuje podporu. A který má ještě pořád k ideálu daleko. Politika včetně té stranické mi ale umožnila proniknout i do dalších důležitých oblastí veřejného života. Ať už to je školství, kultura, regionální rozvoj či cestovní ruch.
Své první poslanecké období jsem strávil v opozici. Na jednu stranu to občas bylo frustrující – tehdy vládnoucí blok ANO a ČSSD smetal se stolu spoustu našich návrhů, které byly prospěšné bez ohledu na stranickou příslušnost jejich autorů. Zároveň to však vytvářelo prostor pro politická vyjednávání, v rámci nichž je klíčová trpělivost a samozřejmě bojovnost.
Díky urputnosti se například podařilo nejdříve snížit a poté úplně zrušit státní podporu Českému svazu bojovníků za svobodu, který se pod vedením soudruha Vodičky proměnil v pofidérní spolek (byť úplné zrušení podpory bylo možné až po výměně vlády). Anebo novelizovat zákon o podpoře sportu, který zlepšuje fungování Národní sportovní agentury a tím vytváří lepší podmínky pro sport v Česku obecně. To ale uvádím jen jako příklady toho, jak politika funguje a čemu mě naučila.
Současné ohlédnutí bych ale nechtěl pojímat jen jako vzpomínání na uplynulých 15 let v ODS. Přemýšlím pochopitelně i o politické budoucnosti, té svojí i občanských demokratů. V obou případech je to ale vlastně jasné. Strana, jejíž modrou barvu hrdě hájím, tu bude mít vždy své místo. A i já cítím, že mě v politice čeká ještě řada úkolů, kde mohu být prospěšný.