Pobělohorské zvýšení roboty a daní

V důsledku války a následné krize došlo k nové vlně nevolnictví, tentokrát v podmínkách absolutistické monarchie a počínajícího kapitalismu. Sedláci se ocitli ve stále tvrdším područí šlechty, museli odvádět vyšší daně a robotní povinnosti se dramaticky zvyšovaly. V 16. století poddaní robotovali v průměru 12 až 20 dnů do roka, což se ještě dalo zvládnout. Ale o sto let později, v době technologického pokroku a civilizačního rozvoje, se situace zhoršila – sedláci museli odpracovat více než 100 dnů ročně a často i více! Míra nucené práce rostla, přičemž životní úroveň venkovanů se naopak propadala a daně se stávaly nesnesitelnými. Před třicetiletou válkou platili poddaní v průměru 5 zlatých ročně na státních daních. Jenže po válce se situace změnila:

• 1658: 10 zlatých

• 1675: 20 zlatých

• 1684: 25 zlatých

• 1701: 40 zlatých

• 1701-1714 (během války o španělské dědictví): 50 zlatých

Kromě toho sedláci museli odevzdávat až 70 % výnosu svého hospodářství šlechtě a státu, což vedlo k hromadné chudobě a zadlužení. Robotní patenty byly vydány v letech 1680, 1717, 1738 a 1771 potvrzovaly vždy zvolené rozsahy povinností poddaných pracovat pro vrchnost. Zpravidla sedláci museli pracovat zcela zdarma pro šlechtu. Neměli žádná práva, byli vázáni k půdě a nemohli se stěhovat. Robota (neplacená nesvobodná práce) se nadále zvyšovala, i když rostla produktivita zemědělství. Šlechta si díky tomu zajistila obrovské příjmy, zatímco venkovská populace živořila. Došlo tedy k celkovému navýšení robotní povinnosti na řádově 3 a více dnů v týdnu a byla omezena osobní svoboda. Pracovalo se od rozbřesku do soumraku, v průměru asi 12 hodin denně, a to s dvouhodinovou polední přestávkou. V letních měsících se na panském pracovalo až 16 hodin denně. Např. podle robotního patentu z roku 1738 měl „robotíř při rukovní práci něco dýl než hovado vytrvati.“

V roce 1781 vydal císař Josef II. patent o zrušení nevolnictví, což znamenalo zásadní změnu pro život poddaných. Poddaní se mohli volně stěhovat. Mohli uzavírat sňatky bez souhlasu vrchnosti. Dostali právo učit se řemeslům a studovat. Tento patent však nerušil robotu – poddaní i nadále museli pracovat pro šlechtu. Přesto šlo o klíčový krok k jejich postupnému osvobození. Definitivní zrušení roboty přišlo až v roce 1848 zrušením poddanství, kdy revoluční bouře donutila Habsburky k jejímu odstranění.

Od 16. století do konce 18. století prošlo venkovské obyvatelstvo drastickým zhoršením podmínek, přestože Evropa technologicky postupovala kupředu. Třicetiletá válka a absolutismus uvrhly poddané zpět do tvrdého nevolnictví, a teprve reformy Josefa II. jim začaly otevírat dveře ke svobodě. Zrušení nevolnictví v roce 1781 bylo jen prvním krokem, skutečnou svobodu přineslo až zrušení roboty v roce 1848. Tento příběh ukazuje, jak dlouho trvalo, než si běžní lidé vydobyli právo na důstojný život – a jak snadno mohou být tato práva opět ohrožena.