Postřehy z povodní

Sledovala jsem dění poctivě, protože bydlím v záplavové zóně a moje máti taky. Pocitově na střední Moravě v těchto dnech pršelo mnohem méně než v roce 1997. Tehdy nás ale nenapadlo, co za hrůzu může přijít. Nebyl internet ani mobilní telefony. Média měla nezastupitelnou funkci a plnila ji dobře. Pamatuji, jak jsme seděli potmě u tranzistoráku a hltali jsme informace. Lidé byli hodně venku a předávali si info. Protože jiná možnost nebyla.

Dnes si každý může najít jak současné průtoky, tak také předpověď vývoje. Můžete si i podle katastrálního čísla dohledat mapy záplavových území. Ostatně každý sám nejlépe ví, co mu asi tak hrozí, na základě minulých povodní. Rok 1997 nebyl tak dávno.

Přesto jsme museli strpět neustále opakované vládní tiskovky, kdy za ministry s tragickými obličeji postávali ti, kteří jediní k povodním měli co říct. Hasiči, odborníci z povodí, meteorologové. Ti se dostávali ke slovu jen poskrovnu. Mnohého muselo napadnout, že přírodní pohroma se hejtmanům do volební kampaně více než hodí. O médiích, které lačně chmatnou po všem, co jim zvyšuje čtenost, ani nemluvě. Nemohlo toto „vytěžování“ stát i za podceněním situace u některých občanů?

Jednoznačně byla překročena hranice tehdy, kdy už bylo jasné, že extrémní krize bude provázet pouze povodně na Ostravsku a Jesenicku. V tuto chvíli mohli politici i média přispět k uklidnění situace. Ne každý senior je schopen dohledávat na webech povodí a dávat si do souvislosti výši průtoků s mapami záplavových území. Média ani politici se prakticky vůbec nezmiňovali o mnoha protipovodňových opatřeních, které se podařilo realizovat na Moravě po ničivých povodních v roce 1997.

Pod vlivem akčních politiků na krajích a pod vlivem novinářů, kteří ukazovali jen pohromu a neinformovali občany o tom, co se proti povodním udělalo a dělá, si nejeden senior balil evakuační zavazadlo a nespal hrůzou. Obávám se, že podobnost s informováním v době covidu není jen náhodná. Média chrlí hrůzu a politici vyhledávají situace, kdy se mohou ukázat jako zachránci. PR je třeba dělat za každé situace. Někdy se to ovšem nepovede – jako v případě místopředsedkyně ODS. Jedna hloupá rozesmátá fotka u rozbouřeného potoka o úrovni celé strany vypoví více než stostránkový volební program.

Stejně tak cítím podobnost s obdobím covidu i v jiných věcech. Zaznělo to v apelech premiéra, a i od hejtmanů. Chtějí nařizovat evakuace jako povinné. Opravdu si myslíte, že někde od stolu hejtmanství je dobré povinně nařizovat evakuování lidi? Vždyť oni sami nejlépe ví, jak se jejich řeka chová, co bylo kdy zaplaveno a který dům co ustojí. Fakt bych to nechala na doporučení a dobrovolnosti – zvláště ve středních a dolních tocích řek, kde se voda rozlévá pomalu a neničí vše dravým proudem. Z nechutných útoků na lidi z Troubek, kteří se odmítli povinně evakuovat, mi bylo zle. Představa lidí z vlády a z vládního mainstreamu, že lidi jsou blbečci a pokud jim oni neřeknou, co mají dělat, že jsou chudáčci ztraceni a neporadí si, je naivní, hloupá a nebezpečná.

Každý je primárně zodpovědný sám za sebe a nelze předcházet každému nebezpečí. I zodpovědný člověk může dílem okolností potřebovat pomoc, kterou si ostatně platí ze svých daní. Integrovaný záchranný systém patří k tomu nejlepšímu, co může člověk v krizi využít. Jak chcete měřit, kdo využil a kdo už zneužil?

Člověka, který má dům na pevných základech a odolal několika povodním, nemůžete nutit k evakuaci. Není to idiot a není povinen poslouchat přehnaně preventivní opatření vystrašených politiků. Má v prvním patře zásobu vody, potravin, nabitý mobil a tranzistorák na baterky. Ve dvoře má zvířectvo a v domě majetek a chce si to ohlídat. Proč ho chcete násilím odvléct do evakuačního střediska? Já ho chápu a chci, aby zůstala lidem možnost rozhodovat se podle vlastního uvážení. Ostatně ty Troubky nakonec voda zatím nezaplavila, což se z predikcí dalo částečně předpokládat.

Plošná opatření mě děsí, děsí mě ta nemožnost vzepřít se vládním byrokratům, děsí mě to další odebírání zodpovědnosti od lidí směrem k vládě.

Masy rozhořčených občanů na sociálních sítích od stolu a tepla svých obýváků chtějí lidem určovat, co je nebezpečné a co se nesmí a smí dělat. Když chce zkušený vodák sjet rozvodněnou řeku, ať to na vlastní riziko udělá. Když ho voda spláchne, jeho volba. Ale tihle vodáci ví lépe než kdokoliv jiný, co je ještě bezpečné a co už hrozí smrtelným rizikem. Nepotřebují, aby se vystavovaly plošné zákazy. Nechme lidi, ať se učí sami vyhodnocovat rizika a nespoléhají na zákazy a příkazy.

Tohle „inkluzivní“ chování se k lidem (že se bude vše plošně nastavovat podle chování nejhloupějších občanů), se mi pranic nelíbí a povodně ukazují, že je to nebezpečný trend, který bude pokračovat. Protože vůle k jeho zastavení není. Vše se musí zregulovat, preventivně zakazovat a podřizovat jednomu jedinému správnému názoru. Nevím jak vy, ale mně to zavání totalitním smradem. A ten odér zesiluje už nějakou dobu…