Věřím vědě!
Slepá víra ve vědu se nemusí vyplatit.
Když hovoříme nejčastěji o očkování, mnoho lidí se zaklíná odkazem na vědu. „Věřím vědě, a proto očkování nekritizuji“. To je ale čistý protimluv. Věda totiž není náboženství a výsledky vědeckého zkoumání lze tedy neustále vystavovat kritickému dalšímu zkoumání.
Je až neuvěřitelné, jak se „vědecké“ obci podařilo lidem vnutit, že některé věci se prostě nemohou zpochybňovat a musí se k nim přistupovat jako k neměnnému dogmatu. Kdyby se tak postupovalo vždy a ve všech oborech lidské činnosti, dodnes bychom jezdili v parních lokomotivách a svítili bychom petrolejkami. Čím to je a proč právě lékařství trpí praktickým zastavením skutečné vědecké diskuse?
Můžeme spekulovat o tom, jak jsou společností přijímáni lékaři. Jistě jim neprospívá, když se z nich dělají jacísi zbožňovaní spasitelé, kteří přece nemohou dělat chyby. Neprospívá jim ani fakt, že byla prakticky sejmuta z pacienta zodpovědnost za vlastní zdraví. Jako kdyby návštěvou lékaře člověk ztrácel vlastní rozum a jen měl slepě přejímat léčebný postup, navržený lékařem. V mnoha směrech je to pro lékaře výhodné, protože nikdo nezkoumá jejich postupy a mnohé chyby se tak nikdy nepojmenují a nezkoumají. Všeobecná adorace lékařů, jako primárních nositelů vědeckého pokroku, se tak stává hlavní brzdou vědy jako takové. Protože kde se nepojmenovávají chyby a nehledají se lepší cesty, tam se zastavuje pokrok.
A jak si stojí lékařská věda? Jistě se mnohé dělá v rozvoji diagnostiky. Kdo se ale trochu orientuje v oboru, musí vidět, že lepší diagnostika vlastně není tou skutečnou prevencí. Neodbytně se tak vkrádá myšlenka, jestli náhodou ty drahé a sofistikované diagnostické metody vlastně přispívají k lepšímu zdraví pacientů. Jestli poměr cena/výkon nese v celkovém pohledu na zdraví společnosti opodstatnění.
Lékařský výzkum navíc trpí stejnými neduhy jako věda jako taková. Komplikované grantové systémy, které závisí na politických rozhodnutích, jsou často zdrojem aktivistického přístupu a vědecké zkoumání trpí i snahou vědců zkoumat podporovaná témata. V horších případech dochází i k úpravě výsledků tak, aby vyhovovaly žádoucím pohledům na věc. Špatným sluhou jsou v tomto ohledu i média. Vědecké časopisy těží z nutnosti mít citace a už nemůžeme mluvit o nezávislosti.
A to celé maximálně ovlivňuje farmaceutický průmysl. Jeho peníze jsou všude – nejen ve vědě, ale také ve vzdělávání, v médiích a v institucích, které by z logiky věci měly zůstat nezávislé. Jak si někdo může při vědomí výše uvedeného myslet, že lékařská věda nezávisle zkoumá nemoci a způsoby, jak dosáhnout zdraví? Je to prakticky nemožné.
Každý, kdo odmítá diskusi o způsobech léčby, o vakcinaci, o fungování lidského těla, vlastně říká: „Nechci diskusi, nechci pochybnosti, nechci pokrok.“ Každý, kdo takto reaguje, tak činí z několika důvodů.
Především má velký strach – padla by jistota jediné lékařské pravdy a znamenalo by to, že musí sám přemýšlet, zkoumat a převzít vlastní zodpovědnost za své zdraví.
Také nechce být označen společností za „pochybovače“ a nechce dostávat ošklivé nálepky jako „dezolát“, „nositel bludných balvanů“, „esoterik“, „blouznivec“ nebo dokonce „vrah seniorů“ či dokonce „podvodník“.
Lékaři spřaženi s farmaceutickými firmami tak dokázali něco, co je ve svobodné společnosti prakticky nemožné – vybudovali kult neomylnosti a nehybnosti, který sdílí jak občané, tak všechny instituce, které by měly být garantem nezávislého vědeckého zkoumání.
Kdo dnes věří skutečné a neuplacené vědě, stává se vyvrhelem na okraji společnosti. Když tak nad tím přemýšlím – nebylo to tak vlastně v minulosti VŽDY?