S kým sympatizovat ve španělské občanské válce?
Dozvuky historie
Vstoupili jsme do měsíce listopadu. V jeho průběhu si připomeneme polokulaté výročí sametové revoluce a také zcela nekulaté výročí úmrtí generála Franca.
Obě události mají jedno společné: představují historický mezník. U nás v roce 1989 a ve Španělsku o čtrnáct let dříve otevřely brány k demokracii. Rozdíl je v tom, že zatímco československou změnu režimu od komunismu k demokracii lze i při všech chybách hodnotit černobíle (komunismu náleží minus, demokracii plus), v případě Španělska, počínaje občanskou válkou 1936-1939 a navazujícím Frankovým režimu, to tak jednoznačné není. Abych hovořil za sebe. Sympatizovat s táborem převážně levicových až ultralevicových republikánů jako pravicový konzervativec z principu nemohu, ovšem z řady důvodů ani s pravicovými Frankovými nacionalisty, a to nejen kvůli jejich vazbám na hitlerovské Německo.
Ve hře je ještě jeden aspekt, pro mě nikoli okrajový. Vztah frankistů k nekatolíkům – evangelikálům a obecně k protestantům. Byl hodně nenávistný. Frankův režim pronásledoval nejen komunisty a další levicově smýšlející občany, ale také protestanty (sem zařaďme pro zjednodušení i evangelikály). Jediným oficiálně povoleným náboženstvím byl tzv. národní katolicismus. Vyznávat jinou víru než katolickou znamenalo vystavit se nebezpečí represí – věznění nebo dokonce smrti. V období od Frankova vítězství (1939) do konce 60. let minulého století, kdy se poměry poněkud uvolnily, bylo mnoho španělských protestantů žalářováno, přičemž neblahou skutečností je, že většinu z nich dostali před soud katoličtí kněží. Pastor Juan Antono Monroy uvádí, že v roce 1965 byla povolena soukromá protestantská setkání za účelem modliteb, zpěvu a studia Bible, ale legální byla pouze v případě, že se jich zúčastnilo méně než dvacet věřících. Na veřejných prostranstvích byly povoleny pouze katolické obřady. Tato praxe představuje, kromě dalších nedemokratických projevů Frankova režimu, černou skvrnu na jeho vývěsním štítu.
Zde zmíním něco, za co budu při nesprávném pochopení kritizován. Jakkoli pronásledování komunistů za Frankovy diktatury z politického úhlu pohledu lze svým způsobem pochopit (komunisté by si nepočínali jinak), ale nikoli s ním souhlasit, pronásledování protestantů nelze ani pochopit. Byla to mocenská svévole, projev totalitarismu. Komunisté byli pro režim nebezpeční, protestanti sami o sobě nikoli. Ostatně stále představují ve španělské monarchii nepatrnou menšinu: dle zprávy US ministerstva zahraničí z roku 2019 jich je asi 1,7 mil, což představuje přibližně 3,5 % celkové populace; jen mimochodem dodám, že i muslimů žije ve Španělsku víc.
Skalní antikomunisté rádi zdůrazňují, že republikáni se během španělské občanské války dopouštěli zvěrstev na civilistech, kteří patřili, ať už skutečně nebo domněle, k protistraně. To je pravda, ovšem stejně tak to platí i o frankistických nacionalistech. Jeden příklad za všechny: Carmen Hombre Ponzoaová.
Od předloňska si ve Španělsku připomínají 31. října oběti Frankova vojenského převratu, války a diktatury (Día de Recuerdo y Homenaje a todas las Víctimas del Golpe militar, la Guerra y la Dictadura). Mezi vzpomínanými a oceněnými byla letos zmíněná C. H. Ponzaová. Narodila se v roce 1898, když vypukla občanská válka jí bylo osmatřicet. Hlásila se k protestantské menšině, pracovala jako učitelka a byla veřejně činná – v levicových odborech Union General de Trabajadores (Všeobecný svaz pracujících), které působily na straně republikánů. V prvním roce občanské války byla frankisty zatčena, označena za komunistku, která učí žáky podvratnou ideologii a následně popravena. Tragédii umocnil fakt, že byla ve vysokém stupni těhotenství. Někteří badatelé jsou toho názoru, že k její popravě hodně přispěla její protestantská víra. Manžel C. H. Ponzaové, učitel a člen sesterských školských odborů FETE, byl v té době popraven rovněž.
Hrůzný úděl C. H. Ponzaové je ukázkou pouze jedné z bezpočtu ukrutností, které se v době španělské občanské války děly. Na obou stranách. Je to jeden z toho druhu konfliktů, v němž sympatie či symbolickou podporu není možné vyjádřit ani jedné straně. Nevíme, co by se ve Španělsku dělo, kdyby zvítězili republikáni a Franco byl poražen. Můžeme jen tušit to nejhorší. Snad bylo pro tu zemi lepší, že levice prohrála. Ovšem za jakou cenu! Opravdu bylo nutné zastřelit ženu v tak vysokém stupni těhotenství? S něčím tak nelidským se nikdy nesmířím, děsí mě to jako noční můra. A nejen proto, že byla protestantské víry.
Prameny
https://evangelicalfocus.com/europe/1173/spain-forty-years-after-francos-death