Smysl víry v časech přehnané (i)racionality

Už je tomu více než století, co velký filozof Friedrich Nietzsche prohlásil, že „Bůh je mrtev“. Touto větou se snažil vyjádřit, že moderní společnost bude opouštět víru a náboženství. Bohužel měl pravdu. Zatímco si máme připomínat radostný čas Vánoc, pozorujeme smutný úpadek křesťanství a vyprázdněné kostely. Víra byla nahrazena skepsí. Na všechny otázky lidského bádání má odpovědět věda. Klíčem k úspěchu naší civilizace se údajně stal rozum bez pověr a iluzí. Nyní však postupně přicházíme na to, že rozum sám na záchranu naší civilizace nestačí. Zbláznění naší společnosti není jen krizí rozumu, ale i krizí víry.

Víra se přitom zdá být pro dnešní společnost něco sprostého. Proč trápit moderního člověka s příběhy křesťanství, o kterým nevíme jistě, zda se staly? Proč si připomínat dávné rituály, které nelze obhájit rozumem? Proč se namáhat modlitbou, když nemám jistotu, že se mé přání vyplní? Těmito otázkami se nesnažím útočit na benefity užívání rozumu. Rozum a racionální uvažování má nenahraditelné místo v našich životech. Rozum – ratio – je základním předpokladem úspěšného dosažení cíle. Umět správně používat rozum bylo jedním z největších výdobytků Západu. Umění racionálního uvažování otevřelo cestu k vědeckému poznání, technologickým vynálezům a moderní medicíně. Zdravá skepse nám pomohla oprostit se od pověr a laciné víry. Člověk si mohl mechanické pohyby vysvětlovat skrze přírodní zákony. Dodnes máme díky rozumu schopnost pobrat komplexitu událostí, racionálně si naplánovat svůj byznys nebo předvídat budoucnost podle nejlepších teorií. Rozum nám dal možnost přestat věřit nesmyslům – přestat věřit nemožným kouzlům a raději se pustit do tvrdé dřiny. Dnes však máme jiný problém. Rozum přestal být dobrým nástrojem, nebo chcete-li, dobrým sluhou. Z rozumu se v současné společnosti stává posvátná kráva. Stává se až pýchou moderního člověka, který si myslí, že v nic věřit nepotřebuje. Zatímco dříve byly víra a rozum v symbióze, naše civilizace v úpadku staví rozum a víru do nesmiřitelného antagonismu. Jsme tak posedlí rozumem, až jsme z něho udělali novou iracionální víru.

Bez víry ale člověk nepřežije. Nestačí pouze píle, dřina, logické postupy a vytrvání. Člověk musí věřit, že mu jeho cíl vyjde. Obchodník musí věřit, že své zboží prodá a uživí rodinu. Nezaměstnaný musí věřit, že se podaří sehnat práci. Nemocný musí věřit, že se mu podaří uzdravit. Fotbalista musí věřit, že zápas vyhraje. Každé ráno, když vstaneme musíme věřit, že nás nepřejede auto, že nás nikdo neokrade a nezemřeme. My však kvůli přehnanému rozumu toužíme po nedosažitelné jistotě. Dogmatická racionalita nás připravuje o životní dobrodružství. Ony psychické problémy současné společnosti jsou často důsledkem absurdní touhy po jistotě, která je však nedosažitelná. Dříve nás naivní víra okrádala o racionální dosažení cíle. Dnes nás iracionální touha po rozumu zbavuje zbytku víry.

Filozof 18. století Immanuel Kant chválil vkročení člověka do epochy osvícenství tím, že se zbavuje „nesvéprávnosti“, kterou definoval jako „neschopnost používat vlastní rozum bez cizího vedení.“ Podle Kanta může rozum používat kdokoliv, kdo má odvahu a vůli. Neboli, jak sám říká, „lenost a zbabělost jsou příčinou, proč tak značná část lidí, i když je příroda již dávno zprostila cizího vedení (naturaliter majorennes), přesto raději zůstává po celý život nesvéprávná, a proč je pro jiné tak snadné prohlásit se za jejich poručníky.“[i]

Není ale náhodou lenost a zbabělost výsledkem nedostatku víry než rozumu? V případě lenosti si kladu otázku, proč se namáhat s náročnou činností, když nemám jistotu, že mi přinese užitek. V případě zbabělosti si zase kladu otázku, proč se postavit za správnou věc, když mi může přinést tak akorát starosti. Statečnost totiž nemá s rozumem nic společného. Občas je pragmaticky výhodnější zradit, zalhat nebo klamat. Pro Šimona Petra bylo racionálně výhodné zapřít Krista, protože se tak vyhnul rozhořčenému davu. Nejednal však správně. Nedostatečná víra ve správnou věc byla příčinou, proč raději třikrát zalhal a nepřiznal, že je Kristovým učedníkem. Zato sv. Štěpán se nechal pro Krista ukamenovat k smrti. Jeho mučednická smrt neměla s racionalitou co dočinění. Bylo to přesvědčení, že dělá správnou věc.

Tato esej nechce být tupým útokem proti zdravé skepsi a racionalitě. Ani nevyzývá dělat věci bezmyšlenkovitě a po hlavě. Člověk musí být realista a znát své limity. Nesmí být však příliš realistický, protože potom ničeho nedosáhne. Občas musíme jenom zavřít oči a odvážit se udělat krok. Až teď trochu víc filozoficky chápu symbol jednoho z příkazů pro prince Velena v pohádce Princ a Večernice. Když jde zachraňovat uvězněnou Večernici zlým Mrakomorem, dostane od svých švagrů zásadní radu, aby překonal nebezpečnou cestu až k Mrakomorově hradu. „Jestli chceš dojít živ, ani jednou se neohlédni. A neuhni stranou ani o krok. Nezastavuj se, ani kdybys měl duši na jazyku.“ Je to zkouška odvahy. Princ se nezastavil ani před nepříjemnými hlasy z dáli, ani před příšerou, ani před propastí. Zachránilo ho zkrátka to, že šel dál.

I po nás se dnes chce, abychom šli dál. Abychom se pořád před skeptickými hlasy nezastavovali. Pak vlastně zjistíme, že spousta problémů existuje pouze v naší hlavě. Způsobujeme si bolest tím, že jsme sami ze všeho vyplašení. Všechno se pořád snažíme dohledávat, doargumentovat a hlavně „dogooglit“. Filozofka Tereza Matějčková pěkně ve své nedávné eseji vysvětluje, jak si sami často přivodíme nemoci tím, že po nich jak ztřeštění pořád bádáme. „Proč negooglovat? Dávno se ví, že samo očekávání bolesti působí větší bolest a je spjato s častějšími komplikacemi.“, píše Matějčková o zkušenosti jedné dámy s hypochondrií.

Stáváme se nemocnými nedostatkem odvahy, která je spojena s nedostatkem víry. Statečnost je přitom jedním ze základů křesťanství. Proto si na závěr dovolím krásný citát od konzervativního esejisty Gilberta Keitha Chestertona, když popisuje, jak důležitá je odvaha a víra v našem životě: „Námořník odříznutý mořem od pevniny nemá jinou možnost než riskovat svůj život na vlnách. Může uniknout smrti jen tím, že se jí nezalekne. Voják, obklíčený nepřáteli, musí doufat, že se proseká do bezpečí, musí spojit svou neobvyklou touhu po životě s neobvyklým pohrdáním smrtí. Kdyby na životě lpěl jako zbabělec, nezachránil by se.“[ii]

Naše společnost nepotřebuje více rozumu, ale více víry a odvahy. Jak vhodně řekl Winston Churchill, „bez odvahy ztrácejí všechny ostatní ctnosti svůj význam“. A který vhodnější čas máme na připomenutí víry, odvahy a naděje než právě na Vánoce – v době oslav narození Ježíše Krista.

[i] Kant, I. (1993). Odpověď na otázku: co je to osvícenství? Filosofický časopis č. 3, s. 381

[ii] Chesterton, G. K. (2016). Ortodoxie. Nakladatelství LEDA a Rozmluvy, Praha, str. 120